Svezení. Блейк Пирс

      MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

      JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

      JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

      JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

      JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

      JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

      JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

      PROLOG

      Brett Parmová se akorát vrátila z túry ve vyprahlých a nehostinných arizonských horách. Namísto toho, aby ihned nasedla do svého malého obytného auta, opřela se o vozidlo, zahleděla se směrem na cestu, kterou právě prošla a zhluboka se nadechla suchého, čistého vzduchu. Tohle místo zbožňovala každou vteřinou víc a víc.

      A ani nevadí, že je prosinec! pomyslela si.

      Nic nemohlo být víc odlišné od pošmourného, větrného zimního počasí v Nebrasce v North Platte. V létě by zde bylo nesnesitelné vedro, a to dokonce i v takto pozdních hodinách. V tomto období by turistika nepřicházela v úvahu.

      Pro svou tří týdenní dovolenou si nemohla vybrat lepší místo ani období. Kempy nebyly tak přelidněné jako v hlavní turistické sezóně. A také byla spokojená, jak si předělala vůz na obytné auto.

      Tuhle dovolenou už potřebovala jako sůl. Její práce na pozici recepční v Hansonově klinice se jí zdála každým dnem více a více nevděčná. Téměř každý, s kým jednala, ať už po telefonu nebo osobně, byl kvůli něčemu naštvaný – někteří kvůli úhradě nákladů pojišťovnami, jiní kvůli termínům návštěv v ordinaci nebo nedostupnosti některých lékařů.

      Jako bych něco z toho vůbec mohla ovlivnit nebo vyřešit.

      Tyto starosti se ale naštěstí momentálně zdály na hony vzdálené. Brett se přistihla, jak jí prolítla hlavou myšlenka:

      Co kdybych se už nevrátila?

      To by bylo něco užívat si penzi už krátce po třicítce. Nebo by mohla udělat něco ještě šílenějšího. Mohla by prostě jen pokračovat dál v cestě, přejíždět od kempu ke kempu, někdy přespat na opuštěných místech mimo kempy, a takto by pokračovala dál na jih až do Mexika a odtud už by se nikdy nevrátila.

      Sama sobě se musela smát.

      Na takové dobrodružství nebyla dostatečně nezávislá a bezstarostná – nebyla ten typ, který by zapomněl na povinnosti a navzdory nebezpečí…

      Jak se to jen říká?

      Šel vstříc svému štěstí.

      S jistotou věděla, že takového dobrodružství se v životě nedočká. Nehledě na to, že z úspor by dokázala žít jen chvíli, a co pak? Jak by se uživila dál?

      Místo toho si musí vychutnat co nejvíc ten pocit štěstí, který zažije v následujících dnech.

      To znělo vlastně taky celkem dobře.

      Sledovala, jak slunce zapadá za rezavě zbarvená skaliska, když v tom ji vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Otočila se a zjistila, že přijíždějící auto je velký obytný vůz.

      Celkem ji to překvapilo. Rozhodla se pro tuto zapadlou cestu, protože předpokládala, že ji bude mít jen pro sebe, a to zvlášť v tomhle ročním období.

      Její překvapení ještě vzrostlo, když řidič sjel z cesty a zaparkoval vedle ní. V kontrastu s velkým obytným vozem vypadalo její předělené auto jako trpaslík. Ostatně tak jako v kontrastu s téměř všemi vozy, které vídala v kempech.

      Takový přepych na kolech – to musí být paráda.

      Řidič vystoupil ven. Nevyznačoval se žádnými výraznými rysy, ale působil sympaticky.

      Podíval se na Brett a oslovil ji: „Neviděli jsme se náhodou už v kempu Střízlíkovo hnízdo?“

      Když se tak nad tím Brett zamyslela, připadal jí muž i jeho vůz skutečně nějak povědomý. Nejspíš ze včerejšího stanoviště, kde strávila noc. Byl podobný spoustě mužů, které vídala v kempech, starších než ona a finančně líp zabezpečených. Většinou cestovali s celou rodinou.

      „Možná, že jo,“ odpověděla.

      „Jmenuju se Pete,“ představil se jí muž.

      „Já jsem Brett.“

      „Rád tě poznávám, Brett.“

      „Nápodobně,“ řekla Brett. „Kam máš namířeno?“

      „Do kempu Bobří ocas,“ odpověděl