Povesti. Janko Matúška

      Co to za vicher od půlnoci bije?

      Ha, jak ty buky před ním se shýbají,

      Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,

        Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,

          Temné chodníky jsou osudu země!

          Čehož se, bídní, ještě dožijeme?

      Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!

        S jezdcem uhání ku polední straně;

      Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,

        Až zemdlen nízké u chyžky zastane.

          „Starušku, popřej mi – na tvé šediny —

          Pooddechnouti jen za půl hodiny!“

      Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,

        U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!

      Jestli ti libo, uží odpočinku,

        Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.

          Co nám Pán popřál, toho radi dáme,

          Pojď dnu – o koně my se postaráme.

      Rytíř šedivce bližej k sobě volá,

        By mu odezdal sladkotěžké břímě.

      Divě otáčí zraky své dokola:

        Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.

          Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?

          Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.

      Podává starci – a větřík poduje,

        Z ruky záclona zlehka se odhalí:

      Zemdlená panna pod ní oddechuje,

        Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —

          Ležíc na lůžku, na matičku volá,

          A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?

      „Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?

        Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?

      Nejdime dále – nic se ti nestane?

        Nepočujem zde známé zvuky řeči.“

          Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,

          Pokud s tělem i s duchem omladneme.

      V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje

        A v bolném žalu rytíři cos šepce:

      Ivan vyskočí, divě se zasměje,

        Běhá a zuří a na svůj los repce:

          Běda mi, běda, již je po náději,

          Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!

      Spustí závoru – dveře vybořené,

        Pláč i plesání v chalupě panuje,

      Šest mužů polských do chyže se vžene,

        Schytia Ivana, kladou ho v okuje.

          On se nebrání, tvář slzou porosí,

          O milost dívky zemdlené jen prosí.

      Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,

        Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —

      Měšťané z rady v celé jdou pokoře,

        Voj[1] města smuten domů se navrátí. —

          Těžko je otci, syna vidět zrádce,

          Na smrt odsoudit ještě těžší práce.

      K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:

        Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,

      Nad tvojí zradou teď upí otčina,

        Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.

          Unesls dívku do cizí krajiny,

          Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.

      Nic sem necítil pri měšťanech v radě,

        Zapřel sem syna, neznav o dítěti,

      Zítra ousvitem v Leščinského hradě

        Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.

          Běda mi, sám smrt synu oznamuji!

          Zajdi potupně – já tě nelituji!

      Blízko Přemysla, málo od chodníka,

        Prostý kříž stojí mezi skalinami.

      Často tam vidět přicházet poutníka,

        Žaluje, plače horkými slzami:

          Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,

          Chodím žebraje z města do dědiny.

      A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,

        Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,

      Veždy se něco zpod kříže zabělí.

        Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,

          Ubíhá do hor, k skalám se přivine —

          A hlas modlitby po okolí hyne.

      Kstraně polední od siné Oravy,

        Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;

      Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý

        V jeho si rumích utočiště hledá.

      Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,

        Hora oblačným skalám ohlas dává,

      A pravda holá v lidu bajku vítá,

        Příštím potomkům čas ji zanechává.

      Vpůvabném kraji, v zelené dolině,

      Stál posvatný háj božstvu pohanskému.

      Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině

      Vchod byl povolný; i běda jinému,

      Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,

      Běda každému to místo zprzniti!

      Uprostřed háje velebný oltář čněl,

      Kde oběť svatá bohům se dávala;

      Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,

      Zpod něhož voda tiše odtekala.

      Kolem studánky sedánka zelená

      Trávou a mechem byla zarostená. —

        Půlnoc se blíží, luna již již bledne

      A tma hustější nad krajinou leží.

      Dolů chodníkem ňaká ženská běží,

      Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —

      Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí

      A jun neznámý v její náruč letí.

        „Přecis již tady po tak dlouhém čase!

      Kde