Aréna 3 . Морган Райс

      KAPITOLA TŘETÍ

      Vůdcova budova hučí životem. Vojáci rychle pochodují kolem, zatímco jiní sedí kolem konferenčních stolů a dívají se na detailní plány, diskutují hlasitými, jistými hlasy o výhodách vybudování nové sýpky nebo rozšíření křídla nemocnice. Mám pocit, že je to skutečná jednotka, tým s daným cílem, a je to dobrý pocit.

      A jsem o to nervóznější, že nám nebude umožněno zůstat.

      Jak procházíme chodbami, vidím rozsáhlou tělocvičnu, lidi, kteří trénují se zbraněmi, střílí luky a šípy, boxují a zápasí. Dokonce i malé děti se učí, jak bojovat. Lidé z tvrze Noix se jasně připravují na různé situace.

      Konečně jsme vedeni do kanceláře Vůdce. Charismatického muže čtyřicátníka, který se postaví a zdraví nás každého jménem, je jasné, že už dostal informace. Na rozdíl od Generála nemá kanadský přízvuk; vlastně mě překvapí silným kalifornským huhňáním, což mi říká, že je jeden z obránců z americké strany opozice.

      Otočí se ke mně jako poslední.

      “A ty musíš být Brooke Moore.” Vezme mou ruku do dlaní a zatřese s ní a teplo z jeho kůže do mne prostoupí. “Musím přiznat, že jsem ohromený vašimi zkušenostmi. Generál Reece mě informoval o všem, čím jste si prošli. Vím, že to pro vás bylo těžké. Nevíme toho mnoho o vnějším světě. Držíme se stranou. Otrokáři, arény – to je celý jiný svět, než na co jsme zvyklí. To, co jsem o tobě slyšel, je skutečně neuvěřitelné. Jsem potěšený, že vás všechny poznávám.”

      Konečně pustí mou ruku.

      “Jsem užaslá z toho, co jste zde vytvořili,” řeknu Vůdci. “Snila jsem o místě jako je toto od začátku války. Ale nikdy jsem si nedovolila si pomyslet, že by to bylo možné.”

      Ben souhlasně pokývá, zatímco Bree a Charlie se zdají být naprosto uchváceni Vůdcem, oba na něj hledí s doširoka otevřenýma očima.

      “Rozumím,” řekne. “Někdy je i pro mě těžké tomu uvěřit.”

      Zhluboka se nadechne. Na rozdíl od Generála Reece, která je trochu naježená, je Vůdce vřelý a příjemný, což mi dodává naději.

      Ale nyní, když jsou formality z cesty, se jeho tón změní a potemní. Ukáže nám všem, abychom si sedli. Sedneme si na židle, které mají tvrdé opěrky jako v kanceláři ředitelky. Prohlédne si nás a promluví. Cítím, že nás každého hodnotí a měří si nás.

      “Musím udělat velmi vážné rozhodnutí,” začne. “O tom, zda můžete zůstat zde v tvrzi Noix.”

      Vážně pokývám, zatímco mám propletené ruce v klíně.

      “Dříve jsme přijali lidi zvenčí,” pokračuje, “obzvláště děti, ale běžně to neděláme. V minulosti jsme byli ošáleni dětmi ve vašem věku.”

      “My pro nikoho nepracujeme,” řeknu rychle. “Nejsme zvědové nebo něco takového.”

      Skepticky se na mě podívá.

      “Tak mi vysvětlete tu loď.”

      Chvíli mi trvá, než to pochopím a potom si to uvědomím: když jsme byli zachráněni, cestovali jsme na ukradené otrokářské lodi. Uvědomuji si, že si musí myslet, že jsme součástí nějaké organizace.

      “Ukradli jsme ji,” odpovím. “Použili jsme ji k útěku z Arény dvě.”

      Vůdce se na mě dívá podezíravýma očima, jako by nevěřil, že jsme mohli utéci z arény.

      “Sledoval vás někdo?” zeptá se. “Pokud jste utekli z arény a ukradli loď otrokářům, pak vás jistě musel někdo pronásledovat?”

      Rozpomínám se na ostrov na Hudsonu, na neúnavnou hru na kočku a myš, kterou jsme hráli s otrokáři. Ale podařilo se nám utéci.

      “Nikdo nás nepronásleduje,” řeknu sebejistě. “Máte moje slovo.”

      Zamračí se.

      “Já potřebuji víc než tvé slovo, Brooke,” protestuje Vůdce. “Celé město by bylo v nebezpečí, pokud by vás někdo sledoval.”

      “Jediný důkaz, který mám je, že jsem ležela několik dní v nemocnice a nikdo ještě nepřišel.”

      Vůdce přimhouří oči, ale zdá se, že mu má slova došla. Rozloží ruce na stole.

      “V tom případě bych rád věděl, proč bychom vás měli přijmout. Proč bychom vás měli ubytovat? Živit vás?”

      “Protože to je správné,” řeknu. “Jak jinak bychom znovu vybudovali naši civilizaci? Někdy se jeden o druhého musíme zase začít starat.”

      Zdá se, že ho má slova rozčílila.

      “Toto není hotel,” vyštěkne. “Není zde jídlo k mání zdarma. Všichni musí přispívat. Pokud vás necháme zůstat, očekává se, že budete pracovat. Tvrz Noix je jen pro lidi, kteří mohou přispět. Jenom pro tvrdé. Venku je hřbitov pro ty, kteří sem nezapadli. Nikdo zde neusíná na vavřínech. Tvrz Noix není jen o přežívání – trénujeme armádu přeživších.”

      Cítím, jak se probudil můj instinkt bojovníka. Zatnu ruce v pěsti a bouchnu s nimi o stůl. “My můžeme přispívat. Nejsme slabé děti, které si jen hledají někoho, kdo se o ně postará. Bojovali jsme v arénách. Zabili jsme lidi, zvířata a monstra. Zachránili jsme lidi, děti. Jsme dobří lidé. Silní lidé.”

      “Lidé, kteří jsou zvyklí dělat si věci po svém,” oponuje. “Jak si mám očekávat, že se naučíte žít pod vojenským vedením? Pravidla nás udržuji naživu. Pořádek je jediná věc, která nám brání v tom, abychom zmizeli jako ostatní. Máme hierarchii. Systém. Jak se poperete s tím, že budete dostávat rozkazy, co dělat po tolika letech, kdy jste byli venku a svobodní?”

      Zhluboka se nadechnu.

      “Náš otec byl ve vojsku,” řeknu. “Bree a já víme přesně, o čem to je.”

      Odmlčí se a potom se na mě podívá tmavýma, těkavýma očima.

      “Tvůj otec byl ve vojsku?”

      “Ano,” odpovím tvrdě, trochu bez dechu kvůli tomu, že překypuji zlostí.

      Vůdce se zamračí, potom pohne nějakými papíry na stole jako by něco hledal. Vidím, že je to dlouhý seznam jmen. Potom na mém znovu a znovu zaťuká prstem, pohlédne