Osud Draků . Морган Райс
zakroutil nesouhlasně hlavou, načež všichni pokračovali dalšími a dalšími klikatými uličkami. Brzy dorazili do poměrně pochybné čtvrti, ulice stále častěji lemovaly opilé existence, všudypřítomný nepořádek, ve kterém se popelily slepice a z každých vrat štěkali velcí, na řetězech uvázaní zlí psi. Mnohé ze stavení, která lemovala zdejší ulice, byly hospody, ze kterých se linul opilecký řev až ven. Chvíli co chvíli museli z cesty odklízet nějakého trhana, který se bez špetky poznání a respektu přišel podívat, kdo se to vydal na procházku do jeho sousedství, zatímco ulice pomalu temněly v nadcházejícím soumraku, a znovu se rozsvěcovaly narudlou září plápolajících pochodní.
„Udělejte cestu pro vévodu!“ křičel v jednom kuse velitel stráží a sám odstrkoval opilé postavy z cesty, kterou teď lemovaly téměř beze zbytku ošuntělé existence a užasle se dívaly na tuto neočekávanou návštěvu.
Konečně dorazili k malému, špinavě vypadajícímu hostinci postaveném z hrubého kamene a s rovnou břidlicovou střechou. Zdálo se, že by se do spodního patra mohlo vejít přibližně padesát lidí, přičemž pro některé z nich bylo ještě několik pokojů nahoře. Dveře seděly křivě ve svých pantech a jedno z oken domu bylo rozbité. Lampa nad vchodem visela nakřivo a bylo v ní příliš málo oleje, aby dokázala prostranství dostatečně osvítit. Z oken se na ulici linuly opilecké výkřiky, stejně jako všechny další zvuky pijácké zábavy. Zastavili se před dveřmi.
Jak může taková nádherná dívka pracovat na místě, jako je toto? Podivil se Erec zděšeně, když uslyšel všechen ten řev a smích zevnitř. Jeho srdce plakalo, když si představil, kolik ponížení musí denně zakoušet při službě v takové špeluňce. Tohle není správně, pomyslel si. Okamžitě byl rozhodnutý, že ji odsud musí dostat pryč.
„Proč sis musel pro hledání nevěsty vybrat to úplně nejhorší místo ve městě?“ zeptal se vévoda a věnoval Erecovi vyčítavý pohled.
Brandt se k němu otočil také.
„Poslední šance, příteli,“ řekl. „Zpátky na tebe čeká hrad plný urozených dam. Všechny nedočkavé až se vrátíš.“
Ale Erec rozhodně zakroutil hlavou.
„Otevři dveře,“ řekl.
Jeden z vévodových mužů si pospíšil, aby splnil příkaz. Zápach rozlitého piva a mnohých dalších věcí jej okamžitě přiměl ucuknout zpět.
Uvnitř bylo kolem baru a na lavicích okolo dřevěných stolů shromážděno velké množství mužů, kteří spolu velmi hlasitě mluvili, pokřikovali na sebe vtípky, smáli se a někteří se více či méně hrubě pošťuchovali. Byly to beze zbytku drsné typy, s pivními břichy, neoholenými tvářemi a mnohdy ve velmi špinavém oblečení. Nikdo z nich ale nevypadal, že by dokázal obstát v boji se cvičeným rytířem.
Erec učinil několik kroků dovnitř a rozhlédl se kolem. Nedokázal si představit, jak by dívka jako tamta mohla pracovat na takovém místě. Říkal si, že se nejspíše spletli a vstoupili do špatného domu.
„Promiň mi, pane, hledám mladou ženu,“ řekl Erec muži, který stál vedle něj. Byl vysoký, s širokými rameny, velkým břichem a křovinatým plnovousem.
„To jako vážně?“ vyprskl muž smíchy. „No, to jsi přišel na dost špatný místo! Tohle není žádnej bordel. Ale hned naproti přes ulici jeden najdeš, panáčku. Holky tam jsou milý a pěkně buclatý!“
Opilec se rozřehtal Erecovi do tváře a několik dalších se okamžitě přidalo.
„Nehledám žádný bordel,“ odpověděl Erec klidně, „hledám jednu konkrétní ženu, která tu pracuje.“
„To asi myslí tu služtičku,“ vykřikl jiný veliký muž. „Bude nejspíš někde vzadu a drhne podlahu. Škoda, byl bych radši, kdyby byla tady a seděla mi na klíně!“
Všichni okolostojící zaburáceli smíchem nad tím vtipem. Erec při pomyšlení na takovou situaci mírně zrudnul. Bylo mu jí líto. Musela denně obsluhovat takové existence. To bylo větší ponížení, než o jakém se odvažoval uvažovat.
„A kterej ty vlastně seš?“ ozval se jiný hlas.
Nato se objevil další muž. Tento byl větší než ostatní, měl tmavý plnovous i oči, širokou čelist a panovačný výraz ve tváři. Společně s ním přicházelo ještě několik dalších rváčů. Na jeho těle bylo více svalů než tuku. Evidentně přinášel problémy.
„Pokoušíš se sebrat mi moji služebnou?“ zeptal se zlostným hlasem. „Tak to odsud radši hodně rychle vypadni!“
Postoupil kupředu a natáhl se, aby chytil Ereca za límec.
Jenže ten nebyl nadarmo považován za nejlepšího bojovníka v celém království. Po všech těch letech tréninku byly jeho reflexy na úrovni, o které se tomu chlapovi nemohlo ani zdát. V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla Erecova těla, náhle bleskurychle a automaticky zareagoval, chytil ji, stáhl dolů, zkroutil do bolestivého úhlu za mužovými zády a následně poslal celou tu horu masa napříč místností.
Obr narazil do ostatních jako dělová koule a srazil je k zemi jako kuželky.
Celá místnost se propadla do hrobového ticha. Všichni se se zatajeným dechem dívali co bude dál.
„BOJ! BOJ!“ začal kdosi skandovat a ostatní se brzy přidali.
Otřesený hostinský se vyškrábal zpátky na nohy a se zuřivým rykem se rozběhl na Ereca.
Ten ale tentokrát na nic nečekal. Vyrazil útočníkovi vstříc, napřáhl se a v plné rychlosti jej loktem udeřil do obličeje, čímž mu jednou ranou čistě přerazil nos.
Hromotluk se zapotácel několik kroků nazpět a potom se jak široký, tak dlouhý zřítil na záda na podlahu.
Erec rychle došel k němu, chytil jej za límec, zvedl ze země a navzdory obrovitosti toho muže, jej zvedl nad hlavu. Potom udělal dva svižné kroky kupředu a hodil jej napříč místností jako pytel brambor mezi ostatní. Jedinou ranou tak srazil k zemi dobrou polovinu místnosti.
Všichni ostatní zůstali ohroměně zírat, přestali pokřikovat a utichli. Začínalo jim docházet, že narazili na někoho zvláštního. Najednou se však k činu odhodlal barman, který se teď vyřítil na Ereca s rozbitou lahví v ruce.
Erec o něm včas věděl a okamžitě položil ruku na jílec svého meče. Než ale mohl tasit, objevil se na scéně Brandt, který bleskurychle vytáhl dýku a než si barman stačil uvědomit kolik uhodilo, už měl její čepel přitisknutou ke krku.
Zastavil se uprostřed kroku jako socha, ostří už se téměř stačilo zakousnout do jeho kůže. Potom s očima široce vykulenýma strachem a s rukou třímající lahev stále napřaženou, stál a čekal, co přijde. V místnosti teď bylo takové ticho, že spadnuvší špendlík by tu nadělal nepřiměřený randál.
„Zahoď to,“ řekl Brandt suše.
Barman jej okamžitě poslechl a pustil láhev, která se roztříštila o podlahu.
Erec pomalu tasil meč, nechal si při tom záležet, aby byl zvuk čepele, která se třela o pochvu, co nejhlasitější a pomalu dokráčel k hostinskému, který se stále ještě válel v mrákotách na podlaze. Špička meče směřovala k jeho krku.
„Povím to jenom jednou,“ oznámil mu Erec. „Okamžitě