Sen Smrtelníků . Морган Райс
podíval.
„A jak nás z toho teď plánuješ dostat?“ zeptal se. „Vždyť jsme jim odevzdali zbraně. Sedíme tu svázaní a nemůžeme se ani hnout. Obklopuje nás flotila, která má tisíc plachet. Jak bychom teď mohli ten meč, o kterém mluvíš, asi tak tasit?“
Erec zakroutil hlavou.
„Ty nevidíš naši situaci celou,“ řekl. „Nikdo z našich není mrtvý. Pořád máme naše lodě. Možná, že jsme teď zajatci, ale já vidím na každé lodi jenom hrstku imperiálních vojáků – to znamená, že nad nimi máme ohromnou přesilu. Všechno, co je třeba, je nechat přeskočit jiskru. Ve správnou chvíli a ve správné situaci. Potom můžeme uniknout.“
Teď zase nesouhlasil Strom.
„Nemůžeme se na ně vrhnout,“ řekl. „Jsme svázaní, bezmocní, takže čísla nic neznamenají. A i kdybychom se vzbouřili, okolní lodě nás pošlou ke dnu během chvíle.“
Erec se rozhodl bratra a jeho pesimismus raději ignorovat. Namísto toho se zadíval na Alistair, která bezvládně ležela opodál. I ona byla svázaná. Vidět ji v tomto stavu a s vyhlídkami na budoucnost stejně neblahými, jako měli ostatní, mu lámalo srdce. Všechno to bylo ostatně kvůli němu. Jemu osobně nevadilo stát se dočasně zajatcem – to byla jednoduše věc, která se ve válkách stává. Ale pro ni by si býval přál lepší osud. Dal by cokoliv za to, aby mohl alespoň ji osvobodit.
Byl jí neskonale vděčný za to, že mu znovu zachránila život tam v Dračím hřbetu proti mořské nestvůře. Dobře věděl, že je z toho stále ještě vyčerpaná a příliš slabá, aby teď mohla své síly použít v jejich prospěch. Přitom byla nejspíše jedinou nadějí a tajnou zbraní, kterou měli.
„Alistair,“ zavolal na ni znovu tiše. Dělal to každých pár minut. Natáhl se a nohou se jemně dotkl té její. Dal by cokoliv za to, aby se mohl dostat ze svých pout, dojít k ní, obejmout ji a osvobodit ji. Ležet vedle ní a přitom nebýt schopen ani té základní pomoci byl ten nejzoufalejší pocit na světě.
„Alistair,“ zavolal na ni. „Prosím, to jsem já, Erec. Vzbuď se. Prosím tě. Potřebuju tě – my tě potřebujeme.“
Celou noc čekal, až jeho milá znovu otevře oči, ale teď už začínal ztrácet naději. Už si nebyl vůbec jistý, že se z té námahy dokáže ještě vzpamatovat.
„Alistair,“ prosil ji znovu a znovu. „Prosím. Vzbuď se kvůli mně.“
Čekal na reakci, ale ona se ani nepohnula. Bezvládně ležela na dřevěné palubě, klidně dýchala a v měsíčním světle vypadala nádherně. Erec se modlil, aby to tak nezůstalo navždy.
Zklamaně se odvrátil, sklonil hlavu a zavřel oči. Možná, že už bylo doopravdy všechno ztraceno. V této situaci jednoduše už nemohl nic dalšího dělat.
„Jsem tady,“ ozval se do noci zvonivý, velmi slabý hlas.
Podíval se na ni a spatřil, že má napůl otevřené oči a dívá se na něj. Jeho srdce se rozbušilo nadšením. Nechybělo mnoho a byl by vykřikl radostí. Alistair vypadala unaveně a velmi, velmi ospale.
„Alistair, lásko,“ řekl s nadějí v hlase. „Potřebuju tě. Už jenom naposled, než si pořádně odpočineš. Tohle bez tebe bohužel nezvládnu.“
Zavřela oči a trvalo velmi dlouho, než se zase maličko pootevřely.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Naše pouta,“ odpověděl. „Potřebujeme, abys nás osvobodila. Všechny.“
Alistair znovu zavřela oči. Dlouhou dobu se potom neozývalo nic než šumění moře a narážení nevysokých vln o boky lodi. Ticho se prodlužovalo a Erec nakonec nabyl jistoty, že Alistair znovu upadla do bezvědomí.
Ona však po ještě další chvíli znovu procitla.
S obrovským úsilím pozvedla mírně hlavu a rozhlédla se po všech lodích kolem, jako kdyby si chtěla udělat vlastní obrázek o situaci. Erec viděl, že její oči mění barvu. Začínaly stále jasněji modře zářit a nakonec osvětlovaly noční palubu jako dvě pochodně.
Její pouta se najednou uvolnila. Erec uslyšel, jak se ty provazy trhají a viděl, jak o chvíli později zvedla obě ruce před sebe. Z dlaní jí vyzařovalo intenzivní světlo.
O vteřinu později pocítil, že i jeho pouta se mu na rukou rozvibrovala. Ten provaz najednou pálil, jako kdyby hořel plamenem a potom začal povolovat. Cítil, jak praská vlákno za vláknem a nakonec jich zbylo tak málo, že je dokázal vlastními silami roztrhnout.
Nevěřícně se podíval na vlastní volné ruce. Byl volný. Byl doopravdy volný.
Uslyšel další zapraštění provazu a věděl, že i Strom už byl zbaven pout. Stejné zvuky se začaly ozývat ze všech koutů lodi, když se další a další muži vyprošťovali ze svých pout.
Všichni vrhali po Erecovi tázavé pohledy. Ten si jenom nenápadně podržel před ústy ukazováček, aby je udržel ještě chvíli v klidu. Ujistil se, že si strážní ničeho nevšimli. Všichni stáli podél zábradlí, zády k zajatcům a nikdo z nich se necítil natolik ohrožený, aby hlídal své okolí.
Naznačil Stromovi i ostatním, aby se k němu přidali, neslyšně se zvedl a přikrčený se začal krást ke strážím.
„Teď!“ vykřikl, když už byl dostatečně blízko.
Sám se jako první vrhnul do akce, těsně následován svými druhy. Během vteřinky byli u strážných. Několik z nich uslyšelo praskání dřeva pod jejich nohama a stačilo se s tasenými meči otočit.
Jenže posádka Erecovy lodi byla složena z toho nejlepšího, co Jižní ostrovy světu daly. Všichni byli navíc zoufalí z obav o vlastní budoucnost a v temné noci se pohybovali velmi rychle. Strom se vrhnul na jednoho ze strážných. Chytil jej za zápěstí ještě předtím, než mohl mečem udeřit. Erec se vrhnul na stejného muže, vytrhl z jeho opasku dýku a bleskurychle mu podřízl krk. Strom z náhle ochablé ruky pohodlně převzal imperiální meč. Navzdory všem svým rozdílům a neshodám pracovali oba bratři v boji společně jako dobře promazaný, skvěle se doplňující bojový mechanismus.
Ostatní se rychle zmocnili dalších zbraní a zabíjeli s nimi jejich původní majitele. Jiní jednoduše příliš pomalu a ospale reagující strážné přehodili přes zábradlí. Řvoucí imperiáni se zřítili do vln a zmizeli pod lodí.
Erec se rozhlédl po ostatních lodích a viděl, že se bitky začínají rozpoutávat na všech ostatních palubách.
„Plachty naplno!“ poručil.
Všude kolem na palubách ostatních lodí vypuklo to, co by se na první pohled zdálo být chaosem, ale ve skutečnosti šlo o velmi dobře secvičenou souhru všech členů posádky. Plachty se napjaly a natočily tak, aby naplno zachytily vítr. Konečně byli volní.
Rozezněly se imperiální rohy, bojový pokřik a bubny. Na nepřátelských lodích si rychle povšimli té změny. Celá flotila se rozzářila množstvím pochodní, ale Erecovo malé loďstvo již stačilo nabrat rychlost i správný směr. Jeho velitel se díval na blokádu lodí, obklopujících je ze všech stran a věděl, že je nakonec stejně čeká boj o holé životy.
Ale už mu to nevadilo. Jeho muži byli naživu a byli volní. Navíc měli větší rychlost než trochu zaspavší nepřítel. Už jenom to jim dávalo šanci.
Buď