Cesta Hrdiny . Морган Райс
Potom se voják otočil zpátky k chlapci.
„Odpověz!“ řekl.
Thor těžce polkl. Tohle nešlo tak, jak si to plánoval.
„Urazit člena Stříbrných je stejné jako urazit krále samotného,“ řekl Thor pokorně tak, jak se mu to vynořilo z paměti.
„Přesně tak,“ řekl voják. „To znamená, že ti teď můžu nechat vysázet čtyřicet ran bičem jestli budu chtít.“
„Nechtěl jsem tě urazit, sire,“ řekl Thor. „Jenom chci být vybrán. Prosím. Snil jsem o tom celý svůj život. Prosím. Nechte mě stát se jedním z vás.“
Voják se na něj upřeně díval. Jeho tvář pomaloučku nabývala měkčích rysů. Po dlouhé chvíli pokýval hlavou.
„Jsi mladý, kluku. Máš statečné srdce. Ale ještě nejsi připravený. Vrať se k nám až přestaneš pít mámino mléko.“
Poté se otočil, rychle odkráčel pryč a vyskočil na koně. Ostatních chlapců si přitom už ani nevšiml.
Naprosto sklíčený Thor pozoroval, jak se kolona dala do pohybu a stejně rychle jako se ve vsi objevila, byla najednou ta tam.
Poslední věcí, kterou Thor z kolony zahlédl, byli jeho bratři sedící na konci vozu. Všichni tři mu věnovali pohledy plné posměchu. Odjížděli pryč přímo před jeho očima. Odjížděli daleko odsud, za lepším životem.
Thor cítil, že v něm cosi právě zemřelo.
Jakmile podívaná pominula, vesničané se opět začali rozcházet do svých domovů.
„Uvědomuješ si vůbec, jakou hloupost jsi udělal, ty kluku bláznivej?“ vyštěkl Thorův otec a chytil chlapce za ramena. „Uvědomuješ si, že jsi mohl naprosto zničit šance svých bratrů?“
Thor hrubě setřepal otcovy ruce z ramen. Ten se napřáhl a uštědřil synovi políček hřebetem ruky.
Chlapec se na otce také zamračil. Část jeho já chtěla zpočátku otcovi ránu oplatit. Ale nakonec se dokázal ovládnout.
„Dojdi pro moje ovce a přiveď je zpátky. Teď hned! A až se vrátíš, nečekej, že tu dneska budeš mít večeři. A doporučuju ti hodně popřemýšlet o tom co jsi vyvedl.“
„Možná se nevrátím vůbec!“ zakřičel Thor, otočil se a naštvaně odcházel pryč. Pryč od domova. Do kopců.
„Thore!“ křičel otec. Posledních několik vesničanů, kteří se ještě nerozešli domů, celé scéně přihlíželo.
Thor přešel do klusu a potom do běhu, ve snaze dostat se od toho místa co nejdál. Skoro si ani nevšiml, že jeho tváře začaly zalévat velké slzy, protože jediný sen, který se kdy odvažoval snít, se teď zdál být dočista pošlapán a zničen.
KAPITOLA DRUHÁ
Thor se potuloval v kopcích celé hodiny, až nakonec na vrcholku jednoho z nich konečně usedl, ruce zkřížil přes nohy a zadumaně sledoval obzor. Díval se, jak kolona mizí v dáli, a jak se rozplývá oblak prachu, který zvedala, a který se potom držel ve vzduchu ještě hodiny poté.
Žádné další návštěvy už nebudou. Nyní byl odsouzen zůstat v téhle vesnici po dlouhé roky a doufat, že přijde druhá šance – jestli ovšem vůbec někdy přijde. A jestli to jeho otec vůbec někdy dovolí. Odteď už bude v domě jenom on a otec, nikdo jiný. A může vzít jed na to, že mu otec dá pořádně pocítit, jak moc jej naštval. Chtěl by, aby Thor zůstal tady, a nadále dělat otci služebníka, až by se roky sešly s roky a on by nakonec skončil v téhle vesnici a v tom malém, bezvýznamném životě nadobro, přesně jako otec. Bratři mezitím budou sbírat slávu a proslulost. Po celém těle cítil ponížení, kterého se mu dostalo. Tohle nebyl život, který chtěl žít a dobře to věděl.
Znovu a znovu Thor namáhal mozek ve snaze na něco přijít. Cokoliv, co by to mohlo změnit. Ale nic takového tu jednoduše nebylo. Život mu rozdal právě tyto karty a žádné jiné.
Po několika hodinách se nakonec zvedl a, jakoby bez života, se začal šourat zpátky do známějších kopců. Výše a výše. Nevyhnutelně nakonec musel skončit na tom nejvyšším, kde ráno zanechal stádo. Zatímco šplhal vzhůru, první slunce zapadlo a druhé dosáhlo svého poledne a zalévalo oblohu svým zeleným světlem. Když se tak loudal krajem, pohrával si Thor s prakem, který měl uvázaný kolem zápěstí. Bylo to dobrá, léty prověřená zbraň. Potěžkal v ruce kožený pytlík, který měl uvázaný u boku, a prsty nahmatal kameny, jež byly uložené uvnitř. Jeden hladší než druhý, všechny nasbírané z okolních potoků. Někdy střílel po ptácích, jindy po hlodavcích. Byl to zvyk, který zakořenil v jeho životě už před mnoha lety. Zpočátku nedokázal trefit vůbec nic. Potom se mu jednou konečně podařilo trefit pohyblivý cíl. Od té doby byla jeho muška přesná. Nyní bylo vrhání kamenů jako jeho přirozenost – a navíc to byla činnost, u které se dokázal uklidnit. Jeho bratři možná dokáží mečem přeseknout poleno, ale nikdy by netrefili letícího ptáka kamenem.
Thor bezmyšlenkovitě založil kámen do praku, zaklonil se trochu dozadu, a vrhnul kámen vší silou, kterou našel, představuje si, že střílí na vlastního otce. Trefil větev vzdáleného stromu. Čistě ji ze stromu ustřelil. Když si kdysi uvědomil, že by mohl zvířata, která mu sloužila za cíle, vlastně zabít, zalekl se vlastní síly i toho, co mohla způsobit. Místo toho teď jako terče používal větve. Ledaže by se u jeho stáda objevila liška. Po nějakém čase je tímhle způsobem naučil, aby se držely dál. Thorovy ovce byly tím nejbezpečnějším stádem z celé vesnice.
Thor pomyslel na své bratry, na to kde teď asi jsou, a už byl zase rozzlobený. Po jednodenní jízdě dorazí do Králova Dvoru. On si to mohl jenom představovat. Viděl, jak přijíždějí za zvuků fanfár a jak je lidé, oblečení ve svých nejlepších šatech, přicházejí pozdravit. Válečníci je rovněž zdraví. Členové Stříbrných. Dostanou svá místa v kasárnách Legie, kde budou každý den trénovat v královských cvičištích s těmi nejlepšími zbraněmi. Každý z nich bude sloužit jako panoš pro některého z rytířů. A jednoho dne se sami stanou rytíři, dostanou své vlastní koně, své vlastní erby a své vlastní panoše.
Budou se podílet na všemožných festivalech a budou jíst u králova stolu. Byla to představa úžasného života. Možnost, která mu doslova protekla mezi prsty.
Thorovi se ze všeho dělalo nanic, a tak se snažil to prostě pustit z hlavy. Ale nemohl si pomoci. Část jeho já, někde hluboko uvnitř, na něj nepřestávala křičet. Říkala mu, že to nesmí vzdávat ani teď, že jeho osud byl, je a bude větší než jak se teď zdá. On sám nevěděl, jaký jeho osud je, ale byl si naprosto jistý, že to není život tady. Cítil, že je jiný než ostatní. Možná dokonce výjimečný. Nikdo z místních mu vlastně nikdy nerozuměl. A tak ho všichni jenom podceňovali.
Konečně Thor dorazil na vrchol nejvyššího kopce a našel své stádo. Skvěle vycvičené ovce se stále držely pohromadě a pásly se spokojeně na čemkoliv zeleném, co se dalo v okolí najít. Když však spočítal červené tečky, které měly namalované na zádech, strnul v úleku. Jedna ovce chyběla.
Počítal znovu a znovu. Nemohl tomu uvěřit, ale opravdu, jedna byla pryč.
Nikdy předtím Thor neztratil jedinou ovci, a otec ho nejspíš rovnou zabije až se to dozví. Ba co hůř, představa, že jedna z jeho ovcí je teď někde sama, vystrašená