Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс
panty. Stephania zaslechla výkřiky námořníků, kteří se začali zajímat, co je to za hluk. Stephania nezaváhala. Tasila nůž a rychle přeřezala lano, kterým byl člun uvázán. Lano povolilo a člun i se Stephanií dopadl na vodní hladinu.
Stephania se chopila vesel a začala veslovat k přístavu. Námořníci na lodi zjistili, že nemají možnost ji pronásledovat. Stephania veslovala až do chvíle, kdy přirazila k molu. Vystoupila ze člunu a ani se neobtěžovala ho přivázat. Stejně se sem už nebude vracet.
Šeropelské hlavní město bylo přesně takové, jak vypadalo z mořské hladiny. Ve vlnách se na něj snášel prach a popel, kolem Stephanie procházely postavy s očividně nepřátelskými úmysly. Jedna postava se nebezpečně přiblížila a Stephania musela ukázat nůž, aby ji zahnala.
Mířila stále hlouběji do města. Věděla, že se tu kdysi pohyboval i Lucious, a jak procházela prašnými ulicemi, přemýšlela, jak se tu asi cítil. Nejspíš bezmocně, protože neuměl vycházet s lidmi. Uměl na ně jen útočit a vynucovat si od nich služby z pozice moci, pomocí výhružek a zastrašování. Byl to blázen.
Stephania taková nebyla. Rozhlížela se, dokud nenarazila na lidi, kteří jí mohli poskytnout informace – žebráky a děvky. Chodila od jednoho k druhému, rozdávala ukradené zlato a pokládala všem jednu a tu samou otázku.
„Co mi můžeš říct o Ulrenovi?“
Ptala se v zapadlých uličkách i v hráčských doupatech, kde se platilo krví stejně často jako penězi. Ptala se v obchodech, kde se prodávaly látky chránící před prachem, a ptala se na místech, kde se v temnotě scházeli zloději.
Vybrala si hostinec a usadila se v něm. Nechala roznést informaci, že dává zlato těm, kdo s ní mluví. A lidé přicházeli, vyprávěli jí útržky historek, drbů, pomluv a tajemství v chaotické změti informací, na kterou byla Stephania zvyklá a se kterou uměla pracovat.
Nepřekvapilo ji, když si pro ni přišli dva muži a jedna žena. Všichni byli zabalení v hadrech využívaných jako ochrana před prachem, všichni nesli erb bývalého Druhého kamene. Měli tvrdé pohledy lidí zvyklých na násilí, ale to se dalo říct téměř o všech lidech v Šeropelu.
„Kladeš spoustu otázek,“ pronesla žena a naklonila se ke Stephanii přes stůl tak blízko, že by ji Stephania mohla bodnout nožem, kdyby chtěla. Tak blízko, jako by byly důvěrné přítelkyně, které si právě šuškají nějaké tajemství.
Stephania se usmála. „To ano.“
„Myslela sis, že všechny ty otázky nepřitáhnou pozornost? Že První kámen nemá své zvědy úplně všude?“
Stephania se zasmála. Opravdu předpokládali, že zrovna ona nepomyslela na přítomnost špehů? Ona myslela mnohem dál. Procházela městem a tvářila se, jako by hledala odpovědi. Přitom ale hledala způsob, jak na sebe přitáhnout pozornost. Jakýkoli blázen mohl přijít k bráně a nechat se vyhodit. Chytrá žena to navleče tak, aby ji ti uvnitř sami pozvali dál.
Konec konců, pomyslela si Stephania pobaveně, v romantickém vztahu by měl muž dobývat ženu.
„Čemu se směješ?“ obořila se na ni žena. „Jsi šílená nebo jen hloupá? Co jsi vlastně zač?“
Stephania sňala kápi, aby si žena mohla prohlédnout její rysy.
„Já jsem Stephania,“ pronesla. „Bývalá manželka dědice Impéria, bývalá vládkyně Impéria. Přežila jsem pád Delosu a Irrienovy pokusy mne zabít. Myslím, že tvůj pán by si se mnou rád promluvil, nemyslíš?“
Vstala, zatímco ostatní se na sebe zmateně dívali a očividně se nemohli rozhodnout, co dál dělat. Nakonec rozhodla žena.
„Vezmeme ji s sebou.“
Obestoupili Stephanii, ale ta sama vyrazila kupředu, takže to vypadalo, jako když stráže doprovází šlechtičnu, ne jako když odvádí zajatce. Stephania se dokonce lehce zavěsila do cizí ženy, stejně jako by se zavěsila do doprovodu při odpolední procházce parkem.
Vedli ji skrz město, a protože se písečná bouře zrovna výjimečně uklidnila a přestala mést prach z útesů, neobtěžovala se Stephania ani s nasazením kápě. Nechala obyvatele města, aby ji viděli. Věděla, že se tak roznesou drby o tom, že tu je.
Samozřejmě, že i když se hodně snažila, mělo to celé daleko do příjemné procházky. Stále ji doprovázeli tři zabijáci, kteří by ji neváhali podříznout, pokud by jim Stephania dala záminku. Když se blížili k velké usedlosti uprostřed města, cítila Stephania, jak v ní narůstá napětí a strach. Potlačovala ho jen díky svému odhodlání dokončit vše, kvůli čemu do Šeropelu dorazila. Musí se pomstít Irrienovi. Musí od čaroděje získat zpět svého syna.
Prošli usedlostí kolem pracujících otroků a cvičících válečníků, kolem soch zachycujících mladého Ulrena tyčícího se nad těly mrtvých nepřátel. Stephania nepochybovala o tom, že to byl nebezpečný muž. Skutečnost, že obsadil pozici těsně pod vládnoucím Irrienem, znamenala, že se probojoval na jednu z nejnebezpečnějších pozic známého světa.
Prohra tu znamenala smrt či něco ještě horšího, ale Stephania se nechystala prohrát. Poučila se z invaze i ze svého nevydařeného pokusu ovládnout Irriena. Tentokrát měla co nabídnout. Ulren chtěl to samé, co ona: moc a smrt bývalého Prvního kamene.
Stephania slyšela o sňatcích z mnohem horších pohnutek.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ceres vystoupila z loďky na břeh, ohromená tím, že takovéhle místo může vůbec pod zemí existovat. Věděla, že za to může moc Prastarých, ale netušila, proč by tvořili něco takového. Proč tvořit krásnou zahradu uprostřed nočních můr?
Samozřejmě toho o Prastarých nevěděla příliš. Dost možná jsou podle nich noční můry právě tím nejvhodnějším důvodem k vytvoření krásné zahrady.
A pak tu byl ten dóm, který vypadal, jako by byl vytvořený z čisté zlaté záře. Ceres se k němu pomalu přibližovala. Pokud má najít odpovědi, najde ji určitě právě v něm.
Světlo se lehce zavlnilo a Ceres si všimla, že se v něm skrývají dvě postavy. Doufala jen, že to nejsou další napůl mrtví čarodějové. Nebyla si totiž jistá, jestli má dost sil na další boj.
Vstoupila do světla a její tělo se v tu chvíli napjalo v očekávání bolestivého výboje nebo zásahu síly, která by jí měla bránit vejít dovnitř. Místo toho ucítila jen lehký tlak a vzápětí už byla uvnitř a rozhlížela se kolem.
Vnitřní prostor dómu vypadal jako rozlehlá a přepychová hala plná plyšových koberců a divanů, soch a řezeb, které jako by visely na jeho stěnách. Byly tu i další věci – zdobené sklenice a knihy, které odkazovaly na umění čarodějů.
Uprostřed stály dvě postavy. Muž vypadal stejně klidně a vznešeně jako Ceresina matka. Měl na sobě světlou róbu, jakou Ceres viděla ve vzpomínkách na Prastaré. Žena na sobě měla tmavé oblečení čarodějů, ale na rozdíl od těch, se kterými Ceres bojovala, byla mladá, čas na ní nezanechal stopy.
Když se Ceres podívala pozorněji, uvědomila si, že i oni jsou lehce průsvitní, jako všechno ostatní ve vzpomínkách.
„Nejsou skuteční,“ pronesla tiše.
Muž se zasmál. „Slyšela jsi to, Lin? Nejsme skuteční.“