Voják, Bratr, Čaroděj . Морган Райс
veškerou pomoc, kterou mohla dostat.
Stejně jako všichni ostatní v Delosu, od posledního poddaného až ke Stephanii, uvězněné a odsouzené spoléhat se na smilování královských. Pokud by nějaké kdy měli.
Při myšlence na svoji ženu sebou Thanos trhnul. Přišel sem, aby ji zachránil, a místo toho ho potkalo tohle. Kdyby tu nebyl, vše by nejspíš dopadlo úplně jinak a lépe. Možná by si strážní uvědomili, že to Lucious zabil krále. Možná by pak konali a nezametli by vše pod koberec.
„Nebo by možná obvinili povstalce,“ řekl si Thanos, „a Lucious by tak měl další záminku pro svá zvěrstva.“
I to si dokázal představit. Nezáleželo na tom, jak zlá byla situace. Lucious si vždy dokázal najít způsob, jak obvinit ostatní. A kdyby se svým otcem v posledních chvílích nebyl, neslyšel by, jak ho plně přijal. Nezjistil by, že v Šeropelu může najít důkazy pro svůj nárok na trůn.
Neměl by šanci se s otcem rozloučit, ani ho držet v náručí, když umíral. Litoval teď jen toho, že neuvidí Stephanii před tím, než ho popraví. Ani že nezjistí, jestli je v pořádku. Přesto, co všechno provedla, neměl ji předtím opustit. Bylo to od něj sobecké, když myslel jen na svůj vztek a znechucení. Bylo to něco, co ho stálo ženu a život jeho dítěte.
Bylo to něco, co ho bude pravděpodobně stát i jeho vlastní život, vzhledem k tomu, že tu byl jen proto, že byla Stephania uvězněná. Kdyby ji býval vzal s sebou, mohl ji nechat v bezpečí na Haylonu a nic z toho by se nestalo.
Thanos věděl, že je jediná věc, kterou musí udělat, než ho popraví. Nemohl utéct, nemohl doufat, že se mu podaří vyhnout tomu, co na něj čekalo, ale pořád se mohl pokusit vše napravit.
Počkal, dokud kolem nespěchal jeden ze sloužících. První, na kterého zavolal, pokračoval v chůzi a nevšímal si ho.
„Prosím,“ zavolal na druhého, ten se po něm ohlédl a jen zavrtěl hlavou a také šel dál.
Třetí, mladá žena, se zastavila.
„Nesmíme s tebou mluvit,“ řekla. „Zakázali nám nosit ti jídlo nebo vodu. Královna chce, abys trpěl za to, že jsi zabil krále.“
„Já ho nezabil,“ pronesl Thanos. Když se od něj chtěla odvrátit, natáhl se k ní. „Nečekám, že mi uvěříš a nežádám tě o vodu. Mohla bys mi přinést uhlík a pergamen? To královna určitě nezakázala.“
„Chystáš se napsat zprávu rebelům?“ zeptala se služebná.
Thanos zavrtěl hlavou. „Nic takového. Můžeš si tu zprávu přečíst, když budeš chtít.“
„No… zkusím to.“ Vypadala, že se chystá říct ještě něco dalšího, ale Thanos si všiml, že se jeden ze strážných podíval jejich směrem a služebná odběhla pryč.
Čekání nebylo snadné. Jak se mohl jen tak dívat na strážné, kteří chystali popraviště, na kterém ho pověsí, dokud téměř nezemře, a ohromné kolo, ve kterém ho později budou lámat? Byla to krutost, ze které bylo jasné, že i když se královně Athéně podaří zvládnout svého syna, Impérium ani zdaleka nebude perfektní.
Stále ještě myslel na všechny krutosti, které by mohli Lucious se svojí matkou napáchat, když k němu přišla sloužící a svírala něco v podpaží. Bylo to jen kus pergamenu a kousíček uhlíku. Přesto mu to podávala tak nenápadně, jako by to byl klíč k jeho svobodě.
Thanos to stejně opatrně přijal. Nepochyboval o tom, že by mu strážní pergamen sebrali. Už jen proto, že by mu tím ublížili. I když mezi nimi byli tací, které ještě nezkorumpovala imperiální krutost, všichni věřili, že on je ten nejhorší zrádce a zaslouží si vše, co ho mělo potkat.
Sklonil se nad útržkem pergamenu a šeptal si slova, která se chystal napsat. Snažil se, aby je srovnal přesně tak, jak měla být. Psal drobná písmenka, protože věděl, že toho má na srdci hodně, co potřeboval zaznamenat:
Mojí drahé ženě, Stephanii. V době, kdy si toto budeš číst, budu již popraven. Možná si budeš myslet, že si to zasloužím za to, že jsem tě opustil. Možná budeš cítit podobnou bolest, kterou jsem cítil, když jsem se dozvěděl, že jsi byla přinucena k tolika věcem, které jsi nechtěla.
Thanos se snažil převést ve slova všechny své pocity. Bylo těžké to vše sepsat, nebo alespoň uspořádat zmatené pocity, které v něm vířily:
Já… jsem tě miloval a vrátil jsem se do Delosu, abych se tě pokusil zachránit. Je mi líto, že jsem to nedokázal, i když si nejsem jistý, jestli bychom někdy byli spolu. Já… vím, jak šťastná jsi byla, když ses dozvěděla o našem dítěti, a i já jsem cítil nezměrnou radost. Dokonce i teď nejvíce lituji toho, že nikdy nezjistíme, jaká by mohla být naše dcera nebo syn.
Pouhá myšlenka na to s sebou přinášela víc bolesti než všechny údery od strážných. Měl se vrátit dřív a zachránit Stephanii. Nikdy ji neměl opustit.
„Je mi to líto,“ zašeptal a věděl, že na pergamenu není dost místa k tomu, aby sepsal vše, co chtěl říct. Rozhodně nemohl své city sepsat na cár, který bude muset svěřit neznámé osobě. Jen doufal, že tohle bude stačit.
Napsal by toho mnohem víc, ale sepsal to hlavní. Svůj zármutek nad tím, že se vše pokazilo. To, že cítil lásku. Jen doufal, že to bude stačit.
Thanos čekal, až se k němu služebná znovu přiblíží. Zastavil ji napřaženou paží.
„Můžeš to odnést paní Stephanii?“ zeptal se.
Služebná zavrtěla hlavou. „Je mi líto, ale nemůžu.“
„Já vím, že po tobě chci hodně,“ řekl Thanos. Chápal, že po služebné žádá, aby podstupovala velké riziko. „Ale pokud jí to někdo dokáže doručit, když je zavřená—“
„O to nejde,“ pronesla služebná. „Paní Stephania tu není. Odešla.“
„Odešla?“ zopakoval Thanos. „Kdy?“
Služebná rozpřáhla ruce. „Nevím. Slyšela jsem jednu z jejích služebných, když o tom mluvila. Vyrazila do města a nevrátila se.“
Že by se jí podařilo uprchnout? Dostala se pryč i bez jeho pomoci? Její služebná říkala, že je to nemožné, ale Stephania si přesto poradila? Mohl jen doufat, že to tak skutečně bylo, nebo ne?
Thanos o tom stále ještě přemýšlel, když si všiml, že činnost na popravišti se zastavila. Když se na ně podíval, bylo snadné uhodnout proč. Bylo dokončené. Strážní stáli kolem a obdivovali svoji práci. Proti nebi visela temná oprátka. Řetězy chrastily ve větru a na pódiu leželo připravené velké kladivo.
Sledoval, jak se začínají scházet lidé. Na okraji nádvoří stáli rozestoupení strážní. Zdálo se, že současně mají zabránit lidem ve vměšování se do popravy a stejnou měrou chtějí vidět, jak bude Thanos trpět.
V oknech kolem nádvoří viděl Thanos urozené osazenstvo hradu a jeho sloužící, jak na něj shlížejí. V některých obličejích viděl lítost, v jiných čistou nenávist a některé byly naprosto bez výrazu. Několik lidí dokonce bylo na střeše, protože nedokázali najít jiné místo s dobrým výhledem. Všichni se chovali, jako by šlo o největší společenskou událost sezóny, a ne o popravu. Thana to rozzuřilo.