Otrokyně, Bojovnice, Královna . Морган Райс
ke zdi na konci slepé uličky a bez jakéhokoli zaváhání strčila prsty obou rukou do dvou puklin a začala šplhat. Postupovala rychle, ruce i nohy nacházely jistou oporu v puklinách a výstupcích, a během chvilky vyšplhala dobrých dvacet stop vysoko, až na vrchol zdi.
Tam se zastavila a těžce oddechovala. Slunce ji zdravilo svými jasnými paprsky tak prudce, až si musela zaclonit oči rukou.
Zalapala po dechu. Starým městem se obvykle pohybovalo jen pár občanů, tu a tam nějaká toulavá kočka nebo pes. Dnes ale město rozhodně žilo. Doslova se hemžilo lidmi. Ceres skrz zástupy dokonce ani neviděla dlažební kostky pokrývající povrch ulic. Moře lidí se tlačilo na Fontánové náměstí.
V dálce se uklidňující zelenkavou modří třpytil oceán, zatímco Aréna se tyčila jako bílá hora uprostřed spletitých uliček a natěsnaných dvou a tří poschoďových domů. Kolem vnějšího okraje náměstí rozestavěli obchodníci svoje stánky a všichni se těšili, až prodají své zásoby šperků, jídla a nejrůznějšího oblečení.
Závan větru pohladil Ceres po tváři a přinesl vůni čerstvě upečeného křupavého pečiva. Co by dala za jídlo, které by zahnalo ten trýznivý pocit… Objala se rukama kolem břicha a snažila se nemyslet na hlad, který cítila. Dnešní snídaně se skládala z několika lžic mazlavé kaše, kvůli které se ale z nějakého důvodu cítila ještě hladovější než předtím. Vzhledem k tomu, že dnešek byl dnem jejích osmnáctých narozenin, doufala alespoň v trochu více jídla v misce – nebo v objetí. Nebo v něco.
Nikdo se o nich ale ani slovem nezmínil. Ceres pochybovala, že si její narozeniny vůbec pamatovali.
Na okamžik ji oslepil záblesk světla, a když se podívala, odkud přišel, uviděla zlatý kočár, který se proplétal skrz davy lidí jako pomalá lesklá bublina stoupající hustým medem. Odfrkla si. Ve svém nadšeném očekávání úplně zapomněla, že se oslavy bude účastnit i královská rodina. Ceres pohrdala vrchností a urozenými lidmi. Pohrdala jejich domýšlivostí a tím, že zvířata patřící královské rodině byla krmena lépe než většina lidí v Delosu. Její bratři doufali, že se jednoho dne dostanou na vyšší úroveň. Ceres ale jejich naděje nesdílela: pokud by někdy v Impériu měla nastat rovnost, určitě by to bylo jedině zásluhou revoluce.
„Vidíš ho?“ zafuněl Nesos, když se vyškrábal k Ceres na zeď.
Srdce se jí rozbušilo, když na něj pomyslela. Rexus. I ona uvažovala nad tím, jestli tam je, ale zatím si ho nikde v davu nevšimla.
„Tamhle,“ ukázal Nesos.
Ceres s přimhouřenýma očima sledovala, kam ukazuje.
Náhle ho uviděla a téměř nedokázala potlačit nadšení, které se jí zmocnilo. Bylo to stejné, jako vždy, když ho viděla. Byl sám, seděl na okraji fontány a svíral v ruce svůj luk. Dokonce i na takovou dálku Ceres viděla, jak se mu pod tunikou napínají svaly na ramenou i na hrudi. Byl stěží o pár let starší než ona, měl blond vlasy, které zářily mezi hlavami pokrytými hnědými a černými porosty. Opálená kůže se mu na slunci leskla.
„Počkejte!“ ozvalo se zdola.
Ceres se ohlédla a viděla, jak Sartes stoupá po zdi vzhůru jen s obtížemi.
„Pospěš si, nebo tě tu necháme!“ provokoval Nesos.
Samozřejmě by je ani ve snu nenapadlo, že by svého mladšího bratra opustili. Musel se ale naučit držet krok. V Delosu mohlo i malé zaváhání znamenat smrt.
Nesos si rukou pročísl vlasy, konečně popadl dech a také se rozhlédl po davu.
„Takže, na čí vítězství sázíš?“ zeptal se.
Ceres na něj pohlédla a rozesmála se.
„Sázím? Když nemám peníze?“ zeptala se.
Nesos se usmál.
„Tak pokud bys nějaké měla,“ odpověděl.
„Brennius,“ odpověděla okamžitě.
Nesos překvapeně zvedl obočí.
„Vážně?“ zeptal se. „Proč?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jen taková předtucha.“
Ale věděla. Věděla velmi dobře, věděla víc, než její bratři. Věděla víc než všichni ostatní chlapci z města. Ceres totiž měla tajemství: nikomu to neřekla, ale příležitostně se oblékala do mužských šatů a cvičila v paláci. Královským výnosem bylo dívkám pod trestem smrti zakázáno učit se dovednostem bojepánů. Prostí muži ale byli při výcviku vítáni. Museli za to odpracovat odpovídající dobu v královských stájích, ale to Ceres ráda podstoupila.
Často Brennia sledovala a zaujal ji způsob, jakým bojoval. Nebyl největší z bojepánů, ale jeho pohyby byly dokonale promyšlené.
„Ten nemá šanci,“ odpověděl Nesos. „Bude to Stefanus.“
Zavrtěla hlavou.
„Stefanus zemře během prvních deseti minut,“ prohlásila rozhodně.
Stefanus se na první pohled zdál být jasná volba, největší z bojepánů a nejspíš i nejsilnější. Nebyl ale tak vypočítavý jako Brennius nebo jiní bojovníci, které sledovala.
Nesos se zachechtal.
„Pokud se to stane, dám ti svůj dobrý meč.“
Sklouzla pohledem k meči, který se staršímu bratrovi houpal u pasu. Nesos ani netušil, jak moc mu záviděla, když před třemi lety od matky dostal tuhle skvělou zbraň jako narozeninový dar. Její vlastní meč byl jen jedním z přebytků, které její otec vyhodil na hromadu k přetavení. Och, dokázala by tolik věcí, kdyby měla takovou zbraň, jako měl Nesos.
„Víš, že tě vezmu za slovo,“ pronesla Ceres s úsměvem. Ve skutečnosti by ho ale o meč nikdy nepřipravila.
„Nic jiného od tebe neočekávám,“ ušklíbl se.
Ceres si složila ruce na hrudi a myslí jí proběhla smutná myšlenka.
„Matka by to nikdy nedovolila,“ řekla.
„Ale otec ano,“ pronesl Nesos. „Je na tebe opravdu hrdý, to víš.“
Nesova milá poznámka ji překvapila. Nevěděla, jak na ni zareagovat, a tak jen tiše sklopila oči. Měla svého otce opravdu ráda a on měl rád ji, to věděla. Přesto se jí ale před očima zjevila tvář její matky. Všechno, co Ceres kdy chtěla, bylo, aby ji její matka přijala a milovala stejně, jako milovala Ceresiny bratry. Ať se ale snažila jakkoli, v matčiných očích to nikdy nestačilo.
Sartes zafuněl a konečně se vytáhl na vrchol za nimi. Stále ještě byl o hlavu menší než Ceres a vychrtlý jako vyžle, ale Ceres byla přesvědčená, že brzy vyroste, tak rychle jako bambusový výhonek. Přesně to se stalo i s Nesem. Z toho se stal kus chlapa, byl svalnatý a vysoký něco přes šest stop.
„A ty?“ obrátila se Ceres k Sartovi. „Kdo myslíš, že vyhraje?“
„Souhlasím s tebou, Brennius.“
Ceres se usmála a rozcuchala mu vlasy. Vždycky souhlasil s tím, co řekla.
Ozvalo se další dunění a dav ještě zhoustl. Ceres cítila, že by měli vyrazit.
„Pojďme,“ pronesla, „nesmíme marnit čas.“