Říše Stínů . Морган Райс
ním snižovaly až k zemi, jako závěs, který byl spuštěn. A za vteřinu už tam nebylo vůbec nic.
Nic.
Kapitán přestal dýchat, začala v něm stoupat panika a pochyby. Ocitl se, jak se poprvé diva na druhou stranu: na Mardu. Měl jasný a nezakrytý výhled. Byla to země plná černa – černota, holé hory, černé, rozeklaté skály, černá země, smrt, černé stromy. Byla to země, jakou nikdy neměl spatřit. Země, kterou neměl spatřit nikdo v Escalonu.
Rozlehlo se udivené ticho, jak chlapci dole poprvé přestali mezi sebou bojovat. Všichni šokovaně ztuhli, otočili se a lapali po dechu. Zeď z plamenů byla pryč a na druhé straně stála, a hladově si je prohlížela, armáda skřítků, zaplnila zemi, zaplnila horizont.
Národ.
Kapitána zabolelo u srdce. Jen stopu vzdálený stál národ nejodpornějších bestií, jaké kdy spatřil, přerostlých, groteskních, znetvořených, všechny třímaly ohromné halapartny a všechny nedočkavě čekaly na svůj okamžik. Milióny jich hleděly a zdály se být stejně udiveny, protože jim docházelo, že je nyní od Escalonu nic nedělí.
Oba národy tam stály, jeden proti druhému, dívaly se na sebe, skřítkové zářili vítězstvím a lidé panikou. Nakonec tam stálo jen několik stovek lidí proti miliónu skřítků.
Ticho přerušil křik. Zazněl na straně skřítků, pokřik vítězství, následován ohromným zahřměním, jak skřítci zaútočili. Buráceli jako stádo buvolů, pozvedli své halapartny a usekli hlavy zpanikařených chlapců, kteří nepobrali ani dost odvahy na to, aby utíkali. Byla to vlna smrti, vlna destrukce.
Kapitán tam stál sám na své věži, příliš zhrozený na to, aby něco udělal, nebo dokonce tasil svůj meč, zatímco se k němu hnali skřítkové. Za okamžik se ocitl, jak padá, když ho rozzuřený dav svrhl z věže. Cítil, jak spadl skřítkům do náruče a vykřikl, když ho uchopili svými drápy a roztrhali ho na kousky.
A jak tam ležel a umíral, věděl, co přišlo na Escalon, poslední myšlenka, která ho napadla byla: chlapec, který byl ubodán, který umřel za kousek chleba, měl z nich největší štěstí.
KAPITOLA DRUHÁ
Dierdra cítila, jak jsou její plíce drceny, zatímco se motala, hlava nehlava, hluboko pod vodou, zoufalá po vzduchu. Snažila se zorientovat, ale nebyla toho schopná, znovu a znovu byla pohazována masivními vlnami, svět se jí otočil vzhůru nohama. Chtěla se nadechnout, její tělo křičelo po kyslíku, a přesto věděla, že když se o to pokusí, jistě zemře.
Zavřela oči a plakala, její slzy se spojily s vodou v jedno, přemýšlela, jestli toto peklo někdy skončí. Její jediná útěcha byla myšlenka na Marca. Viděla ho u sebe, motal se ve vodě, cítila, jak jí drží ruku a otočila se a hledala ho. A přesto, když se dívala, nic neviděla, nic než černotu a zpěněné vlny, které ji táhly dolů. Předpokládala, že Marco už je dávno mrtev.
Dierdra chtěla brečet a přesto jí bolest vzala z její mysli všechny myšlenky sebelítosti a nutila ji myslet pouze na její přežití. A když si myslela, že vlna už nemůže být silnější, hodila s ní k zemi, znovu a znovu, tlačila ji dolů takovou silou, že cítila, jako by celá váha světa byla na ní. Věděla, že nepřežije.
Jak ironické, pomyslela si, zemřít zde, v jejím domovském městě, rozdrcena přívalovou vlnou, vytvořenou kanóny Pandesianů. Raději by zemřela jinak. Myslela si, že by zvládla téměř jakoukoli formu smrti – kromě utopení se. Nemohla pojmout tuto příšernou bolest, jak sebou mávala, nebyla schopná otevřít ústa a naposledy se nadechnout vzduchu, po kterém toužila každičká část jejího těla.
Cítila, jak slábne, poddávala se bolesti – a potom, když cítila, že se jí oči zavírají, když věděla, že už to nemůže vydržet, najednou cítila, jak se otočila, rychle se zatočila směrem vzhůru a vlna ji vytlačila stejnou silou, jakou ji předtím drtila. Vyhodila ji vzhůru jako katapult, hnala se k hladině, už viděla sluneční svit, ten tlak potlačil její slzy.
A k jejímu překvapení byla za okamžik na hladině. Zalapala po dechu, vdechovala mocně, byla vděčná za svůj život jako nikdy předtím. Lapala po dechu, nasávala vzduch a za okamžik byla, ke svému zhrození, znovu vtažena pod vodu. Ale tentokrát měla dost kyslíku, aby přežila o chvilku déle, a tentokrát ji voda nezatlačila až tak hluboko.
Brzy se dostala znovu nahoru, vynořila se, znovu se nadechla předtím, než byla opět vtažena dolů. Pokaždé to bylo jiné, vlna slábla a jak se znovu vynořila, cítila, že vlna dosáhla konce města a mizela.
Dierdra se brzy ocitla za městem, za všemi velkými budovami, všechny byly nyní pod vodou. Byla vtažena znovu pod vodu, ale dost pomalu na to, aby mohla ještě otevřít pod vodou oči a pod hladinou viděla všechny ohromné budovy, které se kdysi tyčily do výšky. Viděla množství těl, která kolem ní proplavala jako ryby, těla, jejichž posmrtné výrazy se již snažila vytlačit z mysli.
Nakonec, nevěděla kolik času uplynulo, se Dierdra vynořila a tentokrát už navždy. Byla dost silná na to, aby bojovala s poslední slabou vlnou, která se ji snažila znovu vtáhnout dolů a s posledním kopnutím zůstala plavat na hladině. Voda z přístavu se dostala daleko do centra a už neměla kam jít a Dierdra se brzy ocitla vyplavená na travnaté pole, jak voda začala ustupovat a vracela se zpět do moře, zůstala tam osamocená.
Dierdra tam ležela na břiše, obličej ponořený do mokré trávy, bručela bolestí. Stále lapala po dechu, její plíce bolely, zhluboka dýchala a vychutnávala si každý dech. Podařilo se jí oslabeně otočit hlavu, podívat se přes rameno a byla zhrozená, když spatřila moře, kde bylo jednou mocné město. Všimla si nejvyšší části zvonice, která vykukovala několik stop nad hladinu a podivovala se nad tím, jak se kdysi tyčila stovky stop vysoko.
Dierdra byla víc než vyčerpaná a konečně se uvolnila. Obličej jí padl na zem, zatímco tam ležela a ponechala bolest, aby ji přemohla. Nemohla se pohnout, i kdyby chtěla.
Za okamžik tvrdě usnula na vzdáleném poli na pokraji světa, byla sotva naživu. A přesto byla nějak naživu.
*
“Dierdro,” zazněl hlas a jemné šťouchnutí.
Dierdra otevřela oči, omráčená z toho, že už zapadalo slunce. Byla ledová zima, její oblečení bylo stále mokré, snažila se zorientovat se, přemýšlela, jak dlouho tu leží, přemýšlela, jestli je naživu nebo po smrti. Potom se ta ruka objevila znovu a dloubala ji do ramene.
Dierdra se podívala vzhůru a k její ohromné úlevě tam uviděla Marca. Byl naživu, z čehož byla nadšená. Vypadal pomláceně, ztrhaně, příliš bledě a vypadal, jako by zestárl o sto let. A přesto byl naživu. Nějak se mu podařilo přežít.
Marco poklekl vedle ní, usmíval se, ale zároveň se na ni díval smutnýma očima, v očích mu nezářil život jako dřív.
“Marco,” odpověděla slabě, polekaná ze svého chraplavého hlasu.
Všimla si, že má na straně obličeje šrám, plná obav se natáhla, aby se ho dotkla.
“Vypadáš tak špatně, jak špatně se já cítím,” řekla.
Pomohl jí nahoru a ona se postavila na nohy, její tělo zničené bolestí ze všech šrámů a modřin, škrábnutí a řezných ran na pažích a nohou. Prozkoumala každou končetinu, naštěstí nic neměla zlomené.
Dierdra se zhluboka nadechla, připravila se, zatímco se otočila