Tíha Cti . Морган Райс
Ale flotila je něco jiného. Ale ve své tisícileté historii nebyl Ur nikdy přemožen – a to o něčem hovoří.”
Ve vzduchu zazněly vzdálené zvony, zatímco pokračovali v chůzi, mísily se s pokřikem racků nad hlavou, kteří kroužili a skřehotali. Jak se tlačili davem, Alec cítil, jak mu kručí v břiše, když ve vzduchu ucítil různé vůně jídla. Uviděl exotické věci a delikatesy, které předtím nikdy nespatřil a podivoval se nad tímto životem v kosmopolitním městě. Všechno zde bylo rychlejší, všichni tolik spěchali, lidé byli uspěchaní, až si téměř ani nestačil všeho všimnout, než kolem něj prošli. Přinutilo ho to uvědomit si, z jak malého města pochází.
Alec se díval na prodejce, který prodával největší červené ovoce, jaké kdy spatřil a sáhl do kapsy, že si jedno koupí – když na svém rameni pocítil tvrdé žďuchnutí ze strany.
Otočil se a spatřil velkého muže, staršího, který se nad ním nakláněl, měl rozcuchaný plnovous a mračil se na něj. Měl cizí tvář, kterou Alec nemohl rozpoznat a nadával jazykem, kterému Alec nerozuměl. Ten muž do něj potom strčil a Alec překvapeně vyletěl nazad na stánek a upadl na zem.
“To není nutné,” řekl Marco, který vykročil dopředu a dal před sebe ruku, aby toho muže zastavil.
Ale Alec, který byl normálně pasivní, pocítil novou vlnu rozhořčení. Byl to neznámý pocit, jako by v něm kypěl vztek od momentu, kdy jeho rodina zemřela, vztek, který potřeboval ven. Nemohl se ovládat. Vyskočil na nohy a zaútočil a vší svou silou udeřil muže do obličeje, až padl nazad a upadl na další stánek.
Alec tam stál, byl užaslý, že skolil mnohem většího muže, zatímco Marco stál vedle něj s doširoka otevřenýma očima.
Na náměstí vypuklo pozdvižení, zatímco začínali přibíhat buranovi přátelé, zatímco ze strany náměstí přibíhala skupina pandesianských vojáků. Marco vypadal vyděšeně a Alec věděl, že jsou v riskantní situaci.
“Tudy!” naléhal Marco a uchopil Aleca a hrubě s ním trhl.
Jak se hrubián postavil na nohy a Pandesiané se přiblížili, Alec a Marco běželi ulicemi, Alec následoval svého přítele, zatímco ten navigoval tímto městem, které tak dobře znal, běžel zkratkami, zatáčel mezi stánky a ostře zabočoval do uliček. Alec jen stěží stíhal sledovat všechny ostré zatáčky. A přesto, když se otočil a podíval se přes rameno, viděl, jak se k nim velká skupina blíží a věděl, že mají před sebou bitku, kterou nemohou vyhrát.
“Tady!” vykřikl Marco.
Alec sledoval, jak Marco přeskočil přes okraj kanálu a bez přemýšlení ho následoval, očekával, že spadne do vody.
Byl ale překvapen, když nezaslechl šplouchnutí, ale místo toho přistál na malé kamenné římse, které si shora nevšiml. Marco ztěžka dýchal, zabušil čtyřikrát na neoznačené dřevěné dveře, zasazené do kamene, které byly pod ulicí – a za sekundu se dveře otevřely a Alec a Marco byli vtaženi do temnoty, dveře se za nimi zavřely. Ještě předtím Alec viděl, jak muži zvědavě běží k okraji kanálu a nevidí, že se dole dveře zavřely.
Alec se ocitl pod zemí v tmavém podzemním kanále a jak zmateně běžel, voda mu cákala až na kotníky. Zatáčeli a zahýbali a brzy byli znovu na slunci.
Alec viděl, že jsou ve velké kamenné místnosti pod ulicemi města, slunce se nahoře dralo mezi branami a on užasle pohlédl a viděl, že jsou obklopeni několika chlapci v jejich věku, všichni měli tváře špinavé a srdečně se usmívali. Všichni se zastavili, zhluboka dýchali, a Marco se usmíval a pozdravil své přátele.
“Marco,” řekli a objali ho.
“June, Saro, Bagi,” odpověděl Marco.
Všichni vykročili kupředu a jeden druhého obejmuli, usmívali se, tito muži byli jako jeho bratři. Všichni byli asi stejně staří jako on, stejně vysocí jako Marco, měli široká ramena a tvrdě vyhlížející obličeje a vyhlíželi jako chlapci, kteří dokázali přežít celý život na ulici. Byli to chlapci, kteří se museli postarat sami o sebe.
Marco přistrčil Aleca.
“Toto,” prohlásil, “je Alec. Nyní je jedním z nás.”
Jedním z nás. To se Alecovi líbilo. Byl to dobrý pocit, někam patřit.
Všichni si s ním potřásli předloktím a jeden z nich, ten nejvyšší, Bagi, zatřásl hlavou a usmál se.
“Tak to jsi ty, kdo vzbudil všechen ten vzruch?” zeptal se s úsměvem.
Alec se nesměle zasmál.
“Ten chlap do mě strčil,” řekl Alec.
Všichni ostatní se zasmáli.
“To je dobrý důvod na to, abys riskoval naše životy právě v tento den,” odpověděl Saro od srdce.
“Teď jsi ve městě, chlapče z vesnice,” řekl Jun přísně, neusmíval se, na rozdíl od ostatních. “Mohli nás všechny zabít. Bylo to hloupé. Tady to je lidem jedno – strčí do tebe – a další horší věci. Hleď si svého a dívej se, kam jdeš. Když do tebe někdo narazí, dívej se jinam, nebo se ocitneš s dýkou v zádech. Tentokrát jsi měl štěstí. Toto je Ur. Nikdy nevíš, kdo právě přechází ulici a lidé tě zde pořežou z jakéhokoli důvodu – a někteří dokonce pro nic za nic.”
Jeho noví přátele se najednou otočili a odcházeli hlouběji do jeskynních tunelů a Alec spěchal, aby je dohonil, jelikož se k nim Marco přidal. Zdálo se, že všichni toto místo znají nazpaměť, dokonce i v tom šeru s lehkostí zatáčeli a zahýbali těmito podzemními chodbami, všude kolem nich kapala voda a ten zvuk se odrážel. Bylo jasné, že tu všichni vyrostli. Kvůli tomu se Alec cítil neadekvátně, protože vyrostl v Soli, a když viděl toto místo, které bylo tak světové, tyto chlapce, kteří byli tak znalí života na ulici. Bylo jasné, že byli všichni vystaveni zkouškám a strastem, jaké si Alec neuměl ani představit. Byli to tvrďáci, kteří zažili několik ostrých sporů a zdálo se, že to byli přeživší.
Po zabočení do několika chodeb chlapci vystoupali po příkrém kovovém žebříku a Alec se brzy ocitl zpět nahoře v ulicích, v jiné čísti Uru, objevili se v dalším uspěchaném davu. Alec se otočil a rozhlédl se, viděl velké náměstí s měděnou fontánou uprostřed, nerozeznával to tu, jen stěží byl schopen sledovat všechny čtvrtě rozprostřeného města.
Alec se ocitl v šeré místnosti, osvětlené jen slunečním svitem, které prosvítalo oknem vysoko nahoře a otočil se, protože rozeznal zvuk kladiv, která bila do kovadlin, a prohlédl si místnost se zájmem. Slyšel syčení kovárny, viděl známý oblak páry a okamžitě se cítil jako doma. Nemusel se ani dívat kolem, aby si byl jistý, že je v kovárně a že je plná kovářů, kteří pracují na zbraních. Jeho srdce plesalo vzrušením.
Vysoký, štíhlý muž s krátkým vousem, asi čtyřicetiletý, jehož obličej byl špinavý od sazí, si otřel ruce o zástěru a přišel blíže. Pokýval na Marcovy přátele a s úctyhodným pohledem pokývali oni na něj.
“Fervil,” řekl Marco.
Fervil se otočil a uviděl Marca a jeho obličej se rozzářil. Přistoupil blíže a objal ho.
“Myslel jsem, že jsi u Plamenů,” řekl.
Marco se na něj zazubil.
“Už ne,” odpověděl.
“Chlapci, jste připraveni