Vzestup Statečných . Морган Райс
bych to věděla,” odpověděla vyprahlým hlasem.
Kyra byla zmatená.
“Nešla jsi tudy, když tě unesli?” zeptala se.
Dierdra pokrčila rameny.
“Byla jsem zamčená v kleci na voze,” odpověděla, “a většinu cesty jsem byla v bezvědomí. Mohli mě vézt kudykoli. Neznám tento les.”
Povzdychla si a pohlédla do temnoty.
“Ale jak se budeme blížit Bílému lesu, rozeznám více.”
Pokračovaly dále a upadli do příjemného mlčení a Kyra si nemohla pomoci a přemýšlela o Dierdřině a své minulosti. Cítila její sílu, a zároveň také její hluboký smutek. Kyra se ocitla pohlcena temnými myšlenkami na tu cestu před sebou, jejich nedostatek jídla, kousavý chlad a divoká stvoření, která na ně čekala a otočila se k Dierdře, aby se rozptýlila.
“Řekni mi o Věži Uru,” řekla Kyra. “Jaká je?”
Dierdra na ni pohlédla, pod očima měla černé kruhy, a pokrčila rameny.
“Nikdy jsem ve věži nebyla,” odpověděla Dierdra. “Jsem z města Ur – a to leží alespoň den jízdy na jih.”
“Pak mi řekni o svém městě,” řekla Kyra a chtěla myslet na cokoli jiného, jen ne na toto místo.
Dierdřiny oči se rozzářily.
“Ur je nádherné místo,” řekla a v jejím hlase zazněla touha. “Město u moře.”
“Na jih od nás je město, které je blízko moře,” řekla Kyra. “Esephus. Je asi den jízdy od Volisu. Kdysi jsem tam jezdívala s mým otcem, když jsem byla malá.”
Dierdra zakroutila hlavou.
“To není moře,” odpověděla.
Kyra byla zmatená.
“Co tím myslíš?”
“To je moře Slz,” odpověděla Dierdra. “Ur leží na moři Smutku. Naše moře je mnohem rozsáhlejší. Na našem východním pobřeží jsou slabé proudy; na našem západním pobřeží má Smutek dvacet stop vysoké vlny, které naráží do našich břehů, a proud, který může v mžiku oka odtáhnout lodě, a co teprve člověka, když je měsíc vysoko. Naše město je jediné v celém Escalonu, kde jsou útesy dostatečně nízko, aby umožnily lodím přistát u pobřeží. Naše má jako jediné pláže v celém Escalonu. Tak proto byl Andros postaven ani ne den cesty na východ od nás.”
Kyra uvažovala o jejich slovech a byla ráda, že byla rozptýlena. Na toto všechno si vzpomínala z nějaké hodiny výuky ze svého dětství, ale nikdy nad ním tak podrobně nepřemýšlela.
“A tvůj lid?” zeptala se Kyra. “Jaký je?”
Dierdra si povzdychla.
“Jsou to pyšní lidé,” odpověděla, “jako všichni ostatní v Escalonu. Ale jsou také jiní. Říkají, že lidé v Uru mají jedno oko na Escalonu a jedno na moři. Díváme se na horizont. Jsme méně venkovští, než ostatní – snad proto na naše pobřeží přijíždí tolik cizinců. Muži Uru byli kdysi slavní bojovníci, můj otec byl z nich nejlepší. Nyní jsme jen poddaní, jako všichni ostatní.”
Povzdychla si a na dlouho se odmlčela. Kyra byla překvapená, když znovu začala mluvit.
“Naše město je protkáno vodními kanály,” pokračovala Dierdra. “Když jsem vyrůstala, sedávala jsem na hřebenu hory a celé hodiny, někdy i dny, jsem pozorovala, jak připlouvají a odplouvají lodě. Připlouvaly k nám z celého světa, plápolaly na nich různé prapory, plachty a barvy. Přivážely koření, hedvábí, zbraně a různé lahůdky – někdy dokonce i zvířata. Dívala jsem se na přicházející a odcházející lidi a přemýšlela jsem o jejich životech. Zoufale jsem se chtěla stát jedním z nich.”
Usmála se, což bylo neobvyklé, oči ji zářily jak si jasně rozpomínala.
“Mívala jsem sen,” řekla Dierdra. “Až dospěji, nastoupím na jednu z těch lodí a odpluji někam do cizí země. Najdu svého prince a budeme žít někde na velkém ostrově a ve velkém hradu. Kdekoli jinde, jen ne v Escalonu.”
Kyra pohlédla na Dierdru a uviděla, že se usmívá.
“A teď?” zeptala se Kyra.
Dierdřina tvář poklesla, jak se podívala dolů na sníh a její výraz se najednou naplnil smutkem. Jen zakroutila hlavou.
“Už je příliš pozdě,” řekla Dierdra. “Potom, co mi udělali.”
“Nikdy není příliš pozdě,” řekla Kyra, která ji chtěla utěšit.
Ale Dierdra jen zakroutila hlavou.
“To byly sny nevinné dívky,” řekl a její hlas byl plný výčitek svědomí. “Ta dívka už je dávno pryč.”
Kyra ke své přítelkyni pocítila smutek a pokračovaly v tichosti, hlouběji a hlouběji do lesa. Chtěla jí odlehčit od bolesti, ale nevěděla jak. Přemýšlela o bolesti, s jakou někteří lidé žili. Cože jí to jednou řekl její otec? Nenech se zmást lidskými tvářemi. Všichni žijeme životy tichého zoufalství. Někteří to ukrývají lépe než jiní. Pociťuj ke všem soucit, i když neuvidíš žádný důvod, který by byl zvenku viditelný.
“Nejhorší den v mém životě,” pokračovala Dierdra, “byl, kdy můj otec přijal pandesianské právo, kdy dovolil těm lodím vplout do našich průplavů a nechal ty muže, ať sníží naše vlajky. Byl to dokonce ještě smutnější den, než když jim dovolil, aby si mě vzali.”
Kyra to moc dobře chápala. Chápala tu bolest, kterou Dierdra prošla, ten pocit zrady.
“A až se vrátíš?” zeptala se Kyra. “Navštívíš svého otce?”
Dierdra sklopila bolestně zrak. Potom konečně řekla: “Stále je to můj otec. Udělal chybu. Jsem si jistá, že si neuvědomil, co se se mnou stane. Myslím, že už nikdy nebude stejný, až se dozví, co se stalo. Chci mu to říci. Z očí do očí. Chci, aby pochopil tu bolest, kterou jsem cítila. Jeho zradu. Musí pochopit, co se stane, když muži rozhodnou o osudu žen.” Otřela si slzu. “Kdysi býval mým hrdinou. Nerozumím, jak mě mohl dát jen tak pryč.”
“A nyní?” zeptala se Kyra.
Dierdra zakroutila hlavou.
“Už ne. Už jsem skoncovala s tím vidět muže jako hrdiny. Najdu si jiné hrdiny.”
“A co ty?” zeptala se Kyra.
Dierdra se na ni zmateně podívala.
“Co tím myslíš?”
“Proč hledat někde jinde, než u sebe?” zeptala se Kyra. “Cožpak nemůžeš být sama sobě hrdinou?”
Dierdra se zasmála.
“A proč bych měla?”
“Ty jsi pro mě hrdina,” řekla Kyra. “Co sis tam vytrpěla – to bych já nedokázala. Tys přežila. A co víc – jsi zpět na nohou a dokonce se ti daří. To z tebe v mých očích dělá hrdinku.”
Zdálo se, že Dierdře o jejích slovech přemýšlí a pak pokračovali v tichosti.
“A ty Kyro?” zeptala se konečně Dierdra. “Řekni mi něco o sobě.”
Kyra pokrčila rameny a přemýšlela.
“A co