Noc Odvážných . Морган Райс
postava, kráčela k nim pouští. Duncanovo srdce se rozbušilo, zatímco ji pozoroval. To není možné.
Jeho muži se rozestoupili na všech stranách, jak se blížila. Duncanovi poskočilo srdce a pomalu cítil, jak se mu oči zaplnily slzami radosti. Nemohl tomu uvěřit. Jako zjevení se k němu z pouště blížila jeho dcera.
Kyra.
Kyra šla směrem k nim, na tváři měla úsměv a mířila přímo k němu. Duncan byl zmatený. Jak se sem dostala? Co tu dělá? Proč je sama? Šla celou tu cestu pěšky? Kde má Andora? Kde je její drak?
Nic z toho nedávalo smysl.
Ale byla zde, z masa a kostí, jeho dcera se k němu vrátila. Když ji viděl, měl pocit, jako by se mu zahojila duše. Vše na tomto světě bylo správně, i když to bylo jen na chvíli.
“Kyro,” řekl a dychtivě vykročil vpřed.
Vojáci se rozestoupili, zatímco Duncan kráčel vpřed, usmíval se, měl rozpažené paže a toužil po tom ji obejmout. Ona se také usmívala, rozhodila paže, jak k němu přicházela. Vše stálo za to vědět, že je naživu.
Duncan udělal posledních pár kroků, tak se těšil, že ji obejme a vykročil vpřed a objal ji.
“Kyro,” vyhrkl v slzách. “Jsi naživu. Vrátila ses ke mně.”
Cítil, jak mu po tváři stékají slzy, slzy radosti a úlevy.
A přesto, jak ji držel, ona se nehýbala, byla bez odezvy.
Duncan si začal pomalu uvědomovat, že něco není v pořádku. Vteřinku předtím, než si uvědomil, že se jeho svět zalil oslepující bolestí.
Duncan zalapal po dechu, nemohl se nadechnout. Slzy radosti se rychle proměnily v slzy bolesti, jak se ocitl bez dechu. Nemohl přijít na to, co se děje; místo milujícího obejmutí pocítil studenou rukojeť z oceli, která mu probodla žebra, zasáhla ho velice hluboko. Cítil horkost, která mu stékala po břiše a strnul, nemohl se nadechnout, ani myslet. Bolest byla tak oslepující, tak pronikavá, tak nečekaná. Podíval se dolů a v srdci spatřil dýku a v šoku tam stál.
Podíval se vzhůru na Kyru, do jejích očí a i když byla bolest hrůzná, bolest z podvodu byla mnohem horší. To, že umíral, ho netížilo. Ale umírat pod rukou své dcery ho rozervalo na kousky.
Když cítil, jak se pod ním svět roztočil, Duncan zamrkal, byl zmatený, snažil se porozumět, proč by ho podvedla osoba, kterou na tomto světě miloval ze všech nejvíce.
Ale Kyra se jen bez výčitek usmála.
“Ahoj, Otče,” řekla. “Je tak hezké tě znovu vidět.”
KAPITOLA DRUHÁ
Alec stál v dračí tlamě, třímal Nedokončený Meč třesoucíma se rukama, omráčený, jak se dračí krev řinula dolů na něj jako vodopád. Podíval se zpoza řady zubů ostrých jako břitva, každý z nich tak velký, jako on sám, a připravil se, zatímco drak padal přímo do oceánu pod ním. Žaludek mu vyskočil do krku, jak se k němu hnala ledová voda ze Zátoky Smrti, aby se s ním pozdravila. Věděl, že nebude-li zabit při dopadu, bude rozdrcen vahou těla mrtvého draka.
Alec byl stále v šoku, že se mu podařilo zabít tuto ohromnou bestii, věděl, že drak, se vší svou vahou a silou, klesne na dno Zátoky Smrti a vezme ho s sebou. Nedokončený Meč dokázal setnout draka – ale žádný meč nedokáže jeho pád zastavit. Co bylo ještě horší, drakova nyní uvolněná čelist se nad ním zavírala, protože její svaly ochably, tiskla se dolů, aby se stala klecí, ze které Alec nikdy neuprchne. Věděl, že se musí rychle pohnout, jestli chce mít šanci na přežití.
Jak se krev řinula dolů na jeho hlavu z patra drakovy tlamy, Alec vytáhl meč a jak se čelisti téměř zavřely, připravil se a vyskočil. Křičel, zatímco padal ledovým vzduchem, drakovy zuby ostré jako břitva mu poškrábaly záda, rozřízly jeho kůži a na okamžik se jeho košile zadrhla o drakův zub a on si pomyslel, že se mu to nepodaří. Za ním zaslechl zacvaknutí velké tlamy, pocítil, jak se mu roztrhla košile, kus z ní se oderval – a konečně volně padal.
Alec sebou házel, zatímco padal vzduchem, připravoval se na černé, vířivé vody pod ním.
Najednou zaznělo šplouchnutí a Alec byl v šoku, když padl do mrazivé vody, mrazivá teplota mu vzala dech. Poslední věc, kterou spatřil, když se podíval vzhůru, bylo drakovo mrtvé tělo, které padalo dolů vedle něj a chystalo se padnout do zátoky.
Drakovo tělo padlo na hladinu s hrůzným plácnutím, až se všemi směry rozběhly ohromné vlny. Naštěstí minul Aleca a vlna místo toho odplula od mrtvého těla. Nesla Aleca vysoko alespoň dvacet stop, než se zastavila – a potom se Alec zhrozil, protože všechno začalo mizet kolem ohromného víru.
Alec plaval vší svou silou, aby se dostal pryč, ale nemohl. I když se snažil, najednou byl vtahován dolů do hloubky ohromným vírem.
Alec plaval co mohl, zatímco držel meč, už byl dvacet stop pod hladinou, kopal a propadal se v mrazivé vodě. Zoufale kopal, aby se dostal na povrch, nahoře se třpytilo slunce, a v ten okamžik spatřil ohromné žraloky, kteří k němu plavali. V ten okamžik si všiml trupu lodi, která se pohupovala vysoko na hladině a věděl, že má jen chvilku, aby se k ní dostal, jestli chce přežít.
S posledním kopnutím se Alec vynořil na hladinu, lapal po dechu; za okamžik cítil, jak ho chytily silné ruce. Podíval se vzhůru a viděl, jak ho Sovos táhne na palubu lodi, a za chvíli byl vysoko ve vzduchu a stále třímal meč.
A koutkem oka spatřil pohyb, otočil se a uviděl ohromného rudého žraloka, který vyskočil z vody a vrhal se po jeho noze. Nezbýval čas.
Alec cítil, jak mu meč vibruje v ruce a říká mu, co udělat. Ten pocit nikdy předtím nepocítil. Rozmáchl se a vykřikl, zatímco švihl vší svou silou oběma rukama.
Pak zazněl zvuk, jak ocel proťala tělem a Alec se s hrůzou díval, jak Nedokončený Meč rozsekl ohromného žraloka vejpůl. Rudá voda se brzy hemžila žraloky, kteří kusy pojídaly.
Další žralok se vrhl po jeho noze, ale tentokrát Alec cítil, jak je vytažen vysoko nahoru a přistál se žuchnutím na palubě.
Koulel se a sténal, pokrytý bolístkami a podlitinami, zhluboka a s úlevou dýchal, byl vyčerpaný a kapalo z něj. Někdo ho rychle přikryl dekou.
“Jako by zabití draka nestačilo,” Sovos řekl s úsměvem, stál nad ním, podával mu placatku s vínem. Alec se dlouze napil a zahřálo mu to žaludek.
Tato loď se hemžila vojáky, všichni byli vzrušení a chaotičtí. Alec nebyl překvapen: nebylo to nakonec často, kdy byl drak skolen mečem. Podíval se a na palubě mezi davem uviděl Merka a Lornu, bylo jasné, že byli zachráněni z vody. Merk se na něj podíval jako na darebáka, jako na vraha, zatímco Lorna byla nádherná, s nadpozemskými kvalitami. Z obou kapalo a vypadali zmateně, byli šťastní, že jsou naživu.
Alec si všiml, že se na něj všichni vojáci užasle dívají a pomalu vstal na nohy a v šoku si uvědomil, čeho právě dosáhl. Podívali se na meč, ze kterého mu v ruce kapalo, potom na něj, jako by byl bůh. Nemohl si pomoci, ale musel se sám na meč podívat, cítil jeho váhu v ruce, jako by byl živý. Podíval se dolů na záhadný, zářivý kov, jako by to byl cizí objekt a v mysli si oživil okamžik, kdy probodl draka, jeho šok, když mu probodl tělo. Podivoval se nad mocí této zbraně.
A možná ještě více si nemohl Alec pomoci a přemýšlel, kdo je on sám. Jak mohl být on sám, obyčejný vesnický