Kouzelná továrna . Морган Райс
rukou ve vzduchu. Jeho výhružné gesto nepotřebovalo slovní doprovod. Nebylo co víc dodat. Oliver si rezignovaně povzdechl a odlepil se od zdi. Uhladil si zmuchlané oblečení a začal se ploužit po schodech dolů.
Jeho velký bratr se rozběhl za ním, prohnal se kolem, a ještě ho přitom stihl strčit loktem.
„Oliver se se mnou nechce dělit,“ zařval Chris, když kolem něj probíhal.
Oliver slyšel, jak se v obývacím pokoji hádá jeho matka, otec a Chris o tom, kdo kde bude spát. Ještě víc zpomalil, protože se nechtěl nechat zatáhnout do zuřící hádky.
Oliver teprve nedávno objevil strategii, jak se vypořádat s probíhajícími hádkami. Spočívala v tom, že se v mysli přenesl na jiné místo. Do snového světa, kde panoval klid a bezpečí. Jediné hranice určovala jeho představivost. Přenesl se tam i teď – zavřel oči a představoval si sám sebe v obrovské továrně, obklopeného úžasnými vynálezy. Létající draci z mědi a mosazi, obrovské parní stroje s otáčejícími se čepy. Oliver miloval vynálezy, a tak byla velká továrna plná magických přístrojů přesně tím místem, na kterém by si přál být. Raději tam než v tomhle příšerném domě se svojí příšernou rodinou.
Pronikavý matčin hlas ho vrátil do skutečného světa.
„Olivere! Proč pořád děláš problémy?“
Oliver polkl a udělal poslední krok. Když došel k obývacímu pokoji, byli už všichni tři jeho obyvatelé nastoupení vedle sebe, ruce založené na prsou a ve tvářích stejné zachmuřené výrazy.
„Víš, že tu jsou jen dva pokoje,“ spustil jeho otec.
„A stejně děláš problémy a nechceš se dělit,“ dodala matka.
„Co podle tebe máme dělat?“ navázal otec. „Nemáme dost peněz, abyste měli pokoj oba dva.“
Oliver by se nejraději rozkřičel, že to není jeho, ale Chrisova chyba. Na to se ale bratra příliš bál. Chris stál přímo před ním a probodával ho pohledem. Jediné, co mohl dělat, bylo dál snášet výtky rodičů.
„Takže?“ zakončila matka. „Kde přesně si přeje jeho lordstvo spát?“
Oliver si všiml, že se Chris spokojeně ušklíbl. Podle toho, co zatím viděl, byl prostor pod schody ve tvaru písmene L, z obývacího pokoje se přecházelo do jídelny – která ovšem nebyla ničím jiným než koutem, ve které stál rozkývaný stůl – a za rohem pak byla kuchyně. Žádná další místnost dole nebyla, jen otevřený prostor.
Oliver nemohl uvěřit, že se tohle skutečně děje. Všechny jejich domy byly strašné, ale vždy měl alespoň pokoj.
Za sebou viděl Oliver drobný výklenek – možná zbytek krbu, který už dávno někdo odstranil. Jeden malý výklenek, ale měl snad nějakou jinou možnost? Bude muset spát v koutě! A nebude mít ani trochu soukromí!
A co jeho tajné vynálezy, ty, na kterých pracoval po nocích, kdy ho nikdo nesledoval? Věděl, že kdyby se o nich Chris dozvěděl, všechny by je zničil. Rozšlapal by je na prach. Bez vlastního pokoje, bez místa, kde by mohl mít všechny svoje drobnosti, na nich nebude moct pracovat!
Oliver na okamžik skutečně zvažoval možnost bydlení ve skříňce pod dřezem. Pak si ale uvědomil, že kdyby mu po vynálezech běhaly krysy, bylo by to skoro stejně špatné, jako kdyby je Chris rozdupal. Takže se rozhodl. Při troše představivosti a dobré vůle – závěs, skříň, nějaká světla a podobně – bude výklenek skoro jako vlastní pokoj.
„Tamhle,“ pronesl Oliver tiše.
„Tamhle?“ vyjekla jeho matka.
Chris se štěkavě uchechtl. Oliver ho probodl pohledem. Otec zavrtěl hlavou.
„Je to vážně zvláštní kluk,“ pronesl jen tak do vzduchu. Pak si zmučeně povzdechl. Jako kdyby pro něj celá tahle roztržka byla opravdu vyčerpávající. „Ale jestli chce spát v koutě, tak ať si spí v koutě. Já už vážně nevím, co s ním dělat.“
„Dobře,“ pronesla smířeně matka. „Máš pravdu. Chová se stále podivněji.“
Všichni tři se od Olivera odvrátili a zamířili do kuchyně. Chris se ještě ohlédl, zašklebil se přes rameno a zamumlal: „Cvoku.“
Oliver se zhluboka nadechl a zamířil k výklenku. Odložil si kufr na podlahu. Neměl kam si dát oblečení – žádné skříně ani police. V podstatě ani neměl místo, kam si dát postel – za předpokladu, že mu rodiče nějakou pořídí. Bude mu to takhle muset stačit. Soukromí by mu zařídil pověšený závěs, z prken si udělá police a také zásuvku pod postel – pod tu postel, kterou doufal, že dostane – takže bude mít kam dát své vynálezy.
A navíc, když se na to podíval z té světlejší stránky – což bylo něco, o co se Oliver vždycky snažil – byl hned vedle velkého okna, což znamenalo, že bude mít spoustu světla a možnost dívat se ven.
Položil si lokty na římsu a zadíval se ven do šedivého říjnového dne. Venku foukal silný vítr a honil odpadky po ulici. Naproti jejich domu stálo rozbité auto a rezavá pračka, kterou tam někdo vyhodil. Šlo o opravdu chudé sousedství, uvědomil si Oliver. Jedno z nejhorších, ve kterých kdy žili.
Vítr dul a rozechvíval okenní tabulky. Škvírami v rámu táhlo dovnitř. Oliver se zachvěl. Tenhle říjen byl na New Jersey skutečně neobvykle chladný. V rádiu dokonce hlásili, že se blíží velká bouře. To ale Oliverovi nevadilo, protože bouře miloval. Hlavně když se hodně blýskalo a hřmělo.
Když ucítil vůni z kuchyně, začenichal. Odvrátil se od okna a zamířil kolem rohu do kuchyně. Jeho matka stála u sporáku a ve velkém hrnci něco míchala.
„Co je k večeři?“ zeptal se.
„Maso,“ odpověděla. „A brambory. A hrášek.“
Oliverovi při těch slovech zakručelo v žaludku. V jeho rodině se vždy podávala prostá jídla. Jemu to ale nevadilo, nebyl náročný.
„Běžte si umýt ruce, chlapci,“ pronesl otec od stolu.
Oliver si koutkem oka všiml, že se Chris krutě ušklíbl a okamžitě věděl, že si na něj chystá nějakou zlou věc. Poslední, co by si přál, bylo společné mytí rukou. Otec u stolu se ale zatvářil udiveně.
„To vám musím všechno opakovat?“ zabručel.
Oliver neměl na vybranou. Obrátil se k odchodu a Chris mu šel v patách. Rozběhl se po schodech a mířil přímo ke koupelně. Doufal, že si umyje ruce co nejrychleji. Chris ho ale pronásledoval a jakmile byli mimo doslech, chytil Olivera a přimáčkl ho na zeď.
„Hádej co, skrčku,“ řekl.
„Co?“ zeptal se Oliver s obavami.
„Dneska večer mám vážně hlad,“ pronesl Chris.
„No a?“
„No, takže mi necháš svoji večeři, že ano? Řekneš mamce a taťkovi, že nemáš hlad.“
Oliver zavrtěl hlavou. „Už jsem ti nechal pokoj!“ bránil se. „Tak mi nech alespoň brambory.“
Chris se zachechtal. „To těžko. Zítra jdeme do nové školy. Musím být silný pro případ, že by tam byli jiní skrčci, kteří by potřebovali dostat za vyučenou.“