Koule Kandry . Морган Райс
KAPITOLA PRVNÍ
Oliver Blue stál v přístěnku a vlastně ani netušil proč. Celé tělo mu připadalo podivné, jako kdyby jím procházel zvláštní pocit. V hlavě mu dunělo.
Dezorientovaně se rozhlédl a snažil se urovnat střípky vzpomínek. Přišel sem nějakým vířícím tunelem. Červí dírou, jistě! Teď už si vzpomínal. Profesor Ametyst vytvořil červí díru a Olivera poslal skrz. Ale proč?
Ohlédl se, aby si prohlédl červí díru, kterou přicestoval, doufal, že mu napoví, proč skončil právě tady. Ale díra byla pryč.
Náhle ucítil chlad na hrudi a vytáhl amulet. Ten mu dal profesor Ametyst, uvědomil si. Co mu o něm říkal? Že když bude kov horký, bude mít zase možnost vrátit se do Školy pro Vidoucí? To bylo ono.
Amulet byl teď úplně ledový. To znamenalo, že cesta zpátky do Školy byla pryč.
Olivera se zmocnil smutek, když si vzpomněl, co opustil. Ale proč to všechno opustil, na to si teď vzpomenout nedokázal. Začínal cítit úzkost. Snažil se urovnat si myšlenky, vzpomenout si, kde přistál. A proč. Kde právě teď byl? Jaký byl rok?
A pak si to pomalu uvědomil: Armando.
Vrátil se zpátky do současnosti, aby zachránil Armanda Illstroma.
Rozhlédl se, věděl, že musí spěchat. Armando měl být zabit. Šlo o každou sekundu.
Oliver vyrazil z přístěnku ven do chodeb, které okamžitě poznal. Byl v továrně.
V Armandově továrně. Zcela jasně viděl ceduli: Illstromovy vynálezy.
Rozběhl se k nádvoří továrny. Doběhl na konec chodby a nakoukl za roh. Místo Armandových falešných chodeb teď byl prostor továrny otevřený a vřel aktivitou, byl plný pracovníků, kteří na sobě měli stejně staromódní overaly jako Oliver.
Celý prostor vypadal čistě a udržovaně. Létající robotická stvoření svištěla vzduchem. Od svářeček jednotlivých dělníků opravujících klouby obrovských strojů odletovaly jiskry. Kovoví ptáci létali mezi trámy a okna nebyla zatlučená.
Všechno se změnilo. Oliver ucítil záchvěv hrdosti. Jeho skutky v roce 1944 očividně změnily přítomnost. Díky jemu byly Illstromovy vynálezy stále v provozu.
Ale ne na dlouho.
Ne, pokud Armanda nezachrání včas.
Skrz světlíky viděl Oliver tmavé bouřkové mraky. Na sklo začal bušit déšť a nebe pročísl náhlý zubatý záblesk následovaný ohromným zahřměním.
Osvětlení továrny zablikalo a pak úplně vypadlo. Stroje se se zahučením vypnuly.
Naskočily záložní generátory a celou továrnu zalilo zlověstné červené nouzové osvětlení.
Oliver si teď uvědomil, kdy se vrátil. Byl to den té velké bouře. Den, kdy starosta uzavřel školy i podniky ve městě. Den, kdy se skryl v odpadkovém koši, aby unikl Chrisovi a jeho tyranským přátelům. Den, kdy potkal Armanda.
Právě Armanda si Oliver všiml v ponurém červeném osvětlení. Svého Armanda. Ne mladíka z roku 1944, ale jeho postaršího hrdiny.
Rozbušilo se mu srdce radostí. Ale vzápětí se mu málem zastavilo. Armando si ho nebude pamatovat. Zatím se nesetkali. Všechny cenné vzpomínky na jejich společný čas v Armandově mysli neexistují.
„Myslím, že bychom pro dnešek měli skončit!“ zavolal Armando směrem k dělníkům. „Zdá se, že bouře udeří dřív, než tvrdil starosta. Autobus vás odveze domů.“
Zatímco mířili dělníci ke dveřím, všiml si Oliver něčeho podivného. Něčeho jiskřivě modrého.
Okamžitě poznal ten unikátní odstín modré. Byla to barva očí zbloudilého vidoucího. A to mohlo znamenat jen jednu věc. Lucas, zbloudilý vidoucí, tu byl.
Oliver zapátral pohledem v temnotě. Náhlý záblesk osvětlil celý prostor a on si ve stínech všiml siluety.
Zalapal po dechu a ztuhla mu krev v žilách. Byl to Lucas. A sledoval Armanda.
Zaduněl hrom. Oliver se vrhl kupředu. Mířil k Armandovi a Lucasovi. Byl stále blíž a blíž ke zbloudilému vidoucímu, až s ním běžel paralelně.
S dalším nečekaným zábleskem se starý muž podíval stranou. Oliver si teď mohl přímo prohlédnout Lucasův vrásčitý obličej. Jeho zlé modré oči se střetly s Oliverovýma. Blesky teď jako by létaly z nich.
„Oliver Blue,“ zavrčel.
Oliver těžce polkl. Sevřelo se mu hrdlo. Stanout tváří v tvář muži, který ho chtěl zabít, bylo děsivé. Paralyzující.
V tu chvíli se z temnoty vynořil Horácio. Zapletl se Lucasovi pod nohy a ten klopýtl.
„Zatracenej čokl!“ vykřikl Lucas a snažil se neupadnout.
Oliver ještě nikdy nebyl tak šťastný, že vidí starého bloodhounda. Okamžitě využil příležitost, kterou mu Horácio poskytl. Běžel směrem, kterým odešel Armando. K chodbě doběhl právě včas, aby viděl Armanda, jak mizí ve své kanceláři.
Zezadu se ozval zvuk těžkých kroků. Oliver se ohlédl přes rameno právě ve chvíli, kdy blesk ozářil Lucasův nepříčetný výraz. Hnán hrůzou se Oliver natáhl ke dveřím Armandovy kanceláře a vrazil dovnitř.
Armandova kancelář působila stejně chaotickým dojmem, jako obvykle. Kolem bylo několik stolů pokrytých haldami papírů. Byly tam počítače z různých dob a police přetékající knihami.
A uprostřed toho všeho byl samotný Armando.
Obrátil se a zmateně se na Olivera zadíval. „Můžu ti pomoct?“
Oliver opětoval jeho pohled. Zajímalo by ho, jestli ho Armando poznal. Nebylo, jak to zjistit a nebylo času nazbyt. Musel najít hrozbu.
Zběsile se rozhlížel. Poblíž nic nebylo. Ani stopa po nějaké pasti. Nic, co by naznačovalo, že je Armandův život v bezprostředním ohrožení. Začal pochybovat sám o sobě. Byl celý tenhle výlet chybou? Obětoval milovanou školu úplně bez důvodu?
Do kanceláře náhle vrazil Lucas. „Strážní už jsou na cestě, zmetku!“
Vrhl se na Olivera, ale ten uskočil stranou. Dál se zběsile rozhlížel. Hledal hrozbu. Na Armandovu záchranu už mu nezbývalo moc času. Co by to mohlo být?
„Vrať se sem!“ štěkl Lucas.
Armando uskočil před Oliverem, který se prohnal kolem, sklouzl pod stůl a vynořil se na druhé straně. Lucas po něm hmátl, ale široká deska mu v tom zabránila. Sápal se po Oliverovi a znovu a znovu přitom narážel do stolu.
Pak si toho Oliver všiml. Šálek kávy na straně stolu. Jak do stolu Lucas vrážel, cákala z něj káva na všechny strany. Armando se k němu teď natahoval, aby mu zabránil se převrátit. Jeho povrch se ale podivně lesknul.
Jed!
Oliver vyskočil na stůl a vykopnul. Šálek odletěl pryč z Armandova dosahu. Dopadl na podlahu, rozbil se a hnědá tekutina se rozlila.
„Co se to děje?“ vykřikl Armando.
Lucas chytil Olivera za nohy a zatáhl. Oliver s těžkým zaduněním dopadl na desku stolu.
„Je to JED!“ chtěl vykřiknout, ale Lucas mu zakrýval ústa rukou.
Oliver