Milovaná . Морган Райс
se nechat to být. Teď neměla žádné návaly hladu a s touto situací se vyspořádá, když přijde. Doufala, že on bude tehdy při ní.
Kromě toho, hluboko uvnitř ji až tak moc nezajímalo krmení, upíři, meče, nic z toho. Chtěla hlavně opravdu poznat jeho. Nebo to, co k ní vlastně cítil. Bylo tu mnoho otázek, které se ho chtěla zeptat. Proč si kvůli mně všechno riskoval? Chtěl si jenom najít meč? Nebo je v tom něco jiného? Když najdeš meč, stejně se mnou zůstaneš?I když je vztah s člověkem zakázán, překročil by si kvůli mně tuto hranici?
Ale měla strach.
Namísto toho tedy jednoduše řekla: “Doufám, že najdeme tvůj meč.”
Chabé, pomyslela si. To je to nejlepší, co umíš? Nikdy nebudeš mít odvahu říct, co si opravdu myslíš?
Ale jeho energie byla velmi inenzivní a kdykoliv byla v jeho blízkosti, bylo pro ní těžké přemýšlet normálně.
“Já taky,” odpověděl. “Není to normální zbraň. Náš druh po ní touží už po staletí. Traduje se, že je to nejlepší turecký meč, jaký kdy byl vytvořený, je vyrobený z kovu, který dokáže zabít všechny upíry. S ním bychom byli neporazitelní. Bez něj…”
Odmlčel se, očividně se bál nahlas vyslovit možné následky.
Caitlin si přála, aby tu byl Sam, přála si, aby jim pomohl najít jejich otce. Znovu si prohlížela stodolu. Neviděla žádné známky jeho nedávné přítomnosti. Přála si, opět, aby nestratila na cestě svůj telefon. Udělalo by to život mnohem jednodušší.
“Sam tady vždycky chodíval,” řekla. “Byla jsem si jistá, že tady bude. Ale vím, že se vrátil do tohto města-jsem si tím jistá. Nešel by nikam jinam. Zítra půjdu do školy a promluvím si s mými přáteli. Musím to zjistit.”
Caleb přikývnul. “Věříš, že on ví, kde je tvůj táta?” zeptal se.
“Já…nevím,” odpověděla. “Ale vím, že o něm ví mnohem víc než já. Vždycky se ho snažil najít. Pokud někto něco ví, tak je to on.”
Caitlin vzpomínala na všechny ty chvíle se Samem, jak ho neustále hledal, ukazoval jí nové stopy a vždy skončil zklamaný. Všechny ty noci, kdy šel do jejího pokoje a seděl na kraji její postele. Jeho touha vidět jejich otce byla ohromná, bylo to jako nějaká věc, která v něm žije. Cítila to taky, no ne tak silně jako on. Určitým způsobem bylo pro ní těžší sledovat jeho zklamání.
Caitlin myslela na jejich problémové dětství, na všechno, co nezažili a náhle jí pohltili emoce. V oku se jí vytvořila slza, kterou si zahanbeně rychle utřela, doufajíc, že Caleb nic nespatřil.
Ale on to viděl. Vzhlédl k ní a intenzivně jí pozoroval.
Pomalu vstal a posadil se vedle ní. Byl tak blízko, že mohla cítit jeho energii. Bylo to intenzivní. Její srdce začalo tlouct.
Jemně prošel prstem přes její vlasy, které ji odhrnul z tváře. Pak ním prošel přes kraj jejího oka a dolů po její tváři.
Pořád seděla tváří dolů, koukajíc na podlahu, bála se mu podívat do očí. Cítila, jak jí zkoumá.
“Neměj strach,” řekl svým jemným hlbokým hlasem, co jí úplně uklidnilo. “Najdeme tvého otce, uděláme to společně”
No to nebylo to, čeho se obávala. Obávala se jeho. Caleba. Obávala se, že jí opustí.
Přemýšlela, jestli by jí políbil, kdyby se na něj podívala. Umírala touhou cítit dotek jeho rtů.
Ale bála se otočit hlavou.
Měla pocit, jakoby uběhli hodiny, než se odhodlala obrátit směrem k němu.
Ale on se už odvrátil. Ležel opřený o seno, zavřené oči, spal, s jemným úsměvem na tváři, který osvětloval oheň.
Sklouzla blíže k němu a opřela se, položila si hlavu jenom kousek od jeho ramena. Téměř se dotýkali.
A téměř bylo pro ní dost.
DRUHÁ KAPITOLA
Caitlin vyklouzla přes dveře do stodoly a koukala na svět pokrytý sněhem. Bílé sluneční světlo se odráželo od všeho. Přitisla si ruce na tvář a cítila bolest, jakou nikdy předtím nezažila: její oči jí úplně ničili.
Caleb vystoupil vedle ní, zatímco dokončoval ovazování svých ramen a krku tenkým materiálem. Vypadalo to téměř jako plastový obal, no zdálo se, že když jej položil na kůži, rozplynul se. Nemohla ani říct, jestli tam opravdu byl.
“Co to je?”
“Obal na kůži,” řekl, koukajíc se dolů, zatímco si ho opatrně znovu a znovu obaloval kolem ramen a paží. “To je to, co nám umožňuje vyjít na slunce. Jinak by se naše kůže spálila.” Prohlédl si jí. “Ty ho nepotřebuješ—zatím.”
“Jak to víš?” zeptala se.
“Věř mi,” řekl a zašklebil se. “To zjistíš.”
Sáhl si do kapsy a vybral malou nádobku kapek do očí, zaklonil se a dal si několik kapek do každého oka. Otočil se a kouknul se na ní.
Muselo být jasné, že jí oči bolí, protože jí na čelo jemně položil svou ruku. “Zakloň se,” řekl.
Caitlin se zaklonila.
“Otevři oči,” řekl.
Když to udělala, natáhnul ruku a do každého oka jí dal jednu kapku.
Šíleně to bolelo a ona zavřela oči a posunula si hlavu níž.
“Oh,” řekla, zatímco si třela oči. “Pokud se na mě zlobíš, prostě mi to řekni.”
On se zašklebil. “Promiň, nejprve to pálí, no pak si na to zvykneš. Tvoje citlivost se stratí za pár vteřin.”
Zamrkala a protřela si oči. Pak se podívala nahoru a její oči byli znovu v pořádku. Měl pravdu: všechna bolest se ztratila.
“Většina z nás pořád nevychází přes den von, pokud to není nutné. Jsme tehdy slabší. No někdy musíme.”
Podíval se na ní.
“Ta jeho škola,” řekl. “Je to daleko?”
“Jenom krátká procházka,” řekla, chytila ho pod paži a vedla ho přes zasněžený trávník. “Oakvillská střední. Před pár týdny to byla taky moje škola. Jeden z mých přátel musí vědět, kde je.”
*
Oakvillská střední vypadala přesně tak, jak si jí Caitlin pamatovala. Bylo neskutečné být zpátky. Jak se tak koukala kolem, měla pocit, jakoby jen byla na krátkých prázdninách a teď se vrátila do normálního života. Dokonce si na vteřinu dovolila uvěřit, že události několika posledních týdnů byly jenom bláznivý sen. Dovolila si fantazírovat, že všechno bylo opět v normálu, tak jako předtím. Byl to dobrý pocit.
Ale když se rozhlédla a viděla vedle sebe stát Caleba, věděla, že normální nebylo nic. Pokud bylo něco neuvěřitelnějšího jako návrat na toto místo, byl to návrat s Calebem po jejím boku. Bude vcházet do své školy s tímto úžasným mužem po svém boku, který měl hodně přes šest stop, široké, velké ramena, byl celý oblečený v černém, vysoké límce na jeho černém koženém kabátu objímali jeho