SouženÃ. Блейк ПирÑ
dívce pomoci a dokonce přemýšlela o tom, že ji adoptuje.
Jak Riley prošla východem, kráčela rychle, vzhlédla a byla šokována, když tam právě onu dívku zahlédla stát, vedle ní stál agent FBI, Garrett Holbrook z úřadu ve Phoenixu.
Třináctiletá Jilly Scarlatti stála vedle Garretta, pomrkávala a bylo zřejmé, že na ni čeká.
Riley byla zmatená. Byl to Garrett, kdo jí zavolal, aby jí oznámil, že Jilly utekla a není nikde k nalezení.
Než se ale Riley mohla začít ptát, vrhla se Jilly vpřed a vzlykajíc jí skočila do náručí.
"Ach, Riley, je mi to líto. Moc a moc se omlouvám. Už to nikdy neudělám."
Riley smířlivě Jilly objala a pohlédla na Garretta s žádostí o vysvětlení. Garrettova sestra, Bonnie Flaxmanová, se pokusil Jilly vzít do pěstounské péče. Ale Jilly se vzbouřila a utekla.
Garrett se trochu usmál – byl to neobvyklý výraz na obvykle nemluvném muži.
"Zavolala Bonnie krátce poté, co jsi opustila Fredericksburg," řekl. "Řekla, že se jen chtěla jednou provždy rozloučit. Ale pak jí Bonnie řekla, že jsi na cestě sem a vezmeš ji s sebou domů. Opravdu ji to nadchlo a tak nám řekla, kde ji vyzvednout."
Podíval se na Riley.
"To, že jsi přiletěla až sem, ji zachránilo," došel k závěru.
Riley tam jen chvíli stála, Jilly vzlykala v její náruči, cítila se podivně nemotorná a bezmocná.
Jilly pošeptala něco, co Riley neslyšela.
"Cože?" Zeptala se Riley.
Jilly odhalila svou tvář a pohlédla Riley do očí, její upřímné hnědé oči se zalily slzami.
"Mami?" řekla přidušeným, plachým hlasem. "Mohu ti říkat mami?"
Riley ji znovu pevně objala, ohromena matoucím náporem emocí.
"Samozřejmě," řekla Riley.
Pak se obrátila na Garretta. "Děkuji ti za vše, co jsi udělal."
"Jsem rád, že jsem mohl pomoci, alespoň trochu," odpověděl. "Potřebuješ někde přespat, kdy jsi tady?"
"Ne. Teď, když už se našla, není důvod. Poletíme zpátky příštím letadlem."
Garrett jí potřásl rukou. "Doufám, že to vám to oběma vyjde."
Pak odešel.
Riley se podívala dolů na teenagera, který se jí stále ještě křečovitě držel. Byla ohromena zvláštní směsicí euforie, že ji našla a starosti o budoucnost, která je čeká.
"Pojďme na hamburger," řekla Jilly.
*
Během jízdy domů z mezinárodního letiště Reagan Washington lehce sněžilo. Jilly mlčky seděla a hleděla z okna, zatímco Riley řídila. Její mlčení byla velká změna po více než čtyř hodinách letu z Phoenixu. To Jilly nebyla schopna přestat mluvit. Nikdy předtím nebyla v letadle a úplně všechno ji zajímalo.
Proč je teď tak potichu? Přemýšlela Riley.
Napadlo ji, že sníh musí být neobvyklý pohled pro dívku, která žila celý život v Arizoně.
"Už jsi někdy viděla sníh?" Zeptala se Riley.
"Jen v televizi."
"Líbí se ti to?" Zeptala se Riley.
Jilly neodpověděla, což Riley znervóznilo. Vzpomněla si na to, jak poprvé spatřila Jilly. Dívka utekla od násilnického otce. V naprostém zoufalství se rozhodla stát se prostitutkou. Zašla na odpočívadlo pro kamiony, které bylo známé jako sběrné místo pro prostitutky – říkalo se jim "parkovištní ještěrky," protože byly pořád někde zalezlé.
Riley tam byla kvůli vyšetřování sérií vražd prostitutek. Náhodou našla Jilly ukrytou v kabině kamionu, čekají na svého zákazníka.
Riley dostala Jilly do azylového domu pro děti a zůstala s ní v kontaktu. Garrettova sestra si vzala Jilly do pěstounské péče, ale Jilly nakonec znovu utekla.
V tom momentu se Riley rozhodla Jilly vzít k sobě domů.
Ale nyní začínala uvažovat o tom, zda neudělala chybu. Už měla svou vlastní patnáctiletou dceru April, o kterou se starala. Se samotnou April už tak měla plné ruce práce. Společně si prožily několik traumatických zážitků, co se Riley rozpadlo manželství.
A co ve skutečnosti věděla o Jilly? Měla Riley vůbec nějakou představu, jak hluboce mohla být dívka poznamenaná? Byla připravena vypořádat se s výzvami, které před ni Jilly postaví? A přestože April souhlasila, aby Jilly přišla k nim domů, jak spolu budou tito dva teenageři vycházet?
Náhle Jilly promluvila.
"Kde budu spát?"
Riley se ulevilo, že slyší Jillyn hlas.
"Budeš mít svůj vlastní pokoj," řekla. "Je malý, ale myslím, že pro tebe bude to pravé."
Jilly se na chvilku odmlčela.
Pak řekla: "Bylo to předtím něčí pokoj?"
Jilly teď zněla ustaraně.
"Ne, co tam bydlím," řekla Riley. "Snažila jsem se z něj udělat kancelář, ale byl na to příliš velký. Tak jsem si kancelář přestěhovala do ložnice. April a já jsme ti koupily postel a skříň ale až budeme mít čas, můžeš si vybrat nějaké plakáty a přehoz na postel."
"Můj vlastní pokoj," řekla Jilly.
Riley si pomyslela, že zní spíš vystrašeně, než šťastně.
"Kde spí April?" Zeptala se Jilly.
Riley chtěla Jilly říct, ať počká, až přijedou domů, a pak to všechno sama uvidí. Ale dívka zněla, jako by potřebovala zrovna teď ujištění.
"April má svůj vlastní pokoj," řekla Riley. "Budete ale s April sdílet koupelnu. Já mám svou vlastní koupelnu."
"Kdo uklízí? Kdo vaří?" Zeptala se Jilly. Pak nervózně dodala, "Já nejsem moc dobrá kuchařka."
"Naše hospodyně, Gabriela, se o toto všechno stará. Je z Guatemaly. Bydlí s námi, ve svém vlastním bytě v přízemí. Brzy se s ní setkáš. Postará se o tebe, když budu muset být pryč."
Znovu nastalo ticho.
Pak se Jilly zeptala: "Bude mě Gabriela bít?"
Riley byla tou otázkou ohromena.
"Ne. Samozřejmě, že ne. Proč tě to napadlo?"
Jilly neodpověděla. Riley se snažila pochopit, co měla na mysli.
Pokusila se sama sobě vysvětlit, že by ji to nemělo překvapovat. Vzpomněla si, co Jilly řekla, když ji našla v kabině nákladního auta a když jí pověděla, že se musí vrátit domů.
"Já nepůjdu domů. Můj táta mě zbije, jestli se vrátím."
Sociální služby ve Phoenixu už zrušily otcovu péči o Jilly. Riley věděla, že Jillyna matka zmizela už dávno. Jilly měla někde bratra, ale nikdo o něm už dlouho neslyšel.
Riley bolelo u srdce při myšlence, že Jilly očekává podobné zacházení v jejím novém domově. Zdálo se, že si chudinka neumí představit v životě nic lepšího.
"Nikdo tě nebude bít, Jilly," řekla Riley, její hlas se trochu