Dokonalý Dům. Блейк Пирс
jsi jen mohla?“ hlesla Eliza, jíž se sotva podařilo ze sebe ta slova dostat. „Věřila jsem ti víc, než komu jinému. A ty uděláš tohle?“
Měla pocit, jako by pod ní někdo otevřel padací dveře a ona se propadala do nicoty. Jako by se jí vše, co ji drželo na zemi, hroutilo před očima. Bála se, že bude zvracet.
„Prosím tě, Elizo,“ žadonila Penny a klekla si vedle své kamarádky na kolena. „Nech mě, abych ti to vysvětlila. Stalo se to, ale byla to chyba—chyba, kterou se od té doby snažím napravit.“
„Chyba?“ zopakovala Eliza a napřímila se ve své lenošce. Znechucení se v ní mísilo se vztekem a z žaludku jí z toho do krku stoupala bublající žluč. „Chyba je, když na chodníku zakopneš a někoho přitom shodíš. Chyba je, když si při odečítání zapomeneš podržet jedničku. Omylem do sebe pustit manžela své nejlepší kamarádky není chyba, Penny!“
„Já vím,“ připustila Penny a zalykala se přitom lítostí. „To jsem neměla říkat. Bylo to ubohé rozhodnutí ve chvilce slabosti a přiživené příliš mnoha skleničkami viognieru. Řekla jsem mu, že je konec.“
„‚Konec‘ naznačuje, že se to stalo víckrát než jednou,“ poznamenala Eliza a škrábala se na nohy. „Jak přesně dlouho už spíš s mým manželem?“
Penny tam v tichosti stála a zjevně usilovně přemítala, zda upřímností nenapáchá víc škody než užitku.
„Zhruba měsíc,“ přiznala nakonec.
Všechen ten čas, co její manžel v poslední době trávil mimo rodinu, dával najednou mnohem větší smysl. Každé další přiznání jí připadalo jako rána do břicha. Eliza byla přesvědčená, že jediné, co jí brání se zhroutit, je pocit oprávněné zuřivosti.
„Zajímavé,“ prohodila Eliza s hořkostí v hlase. „Zhruba v té době začal Gray chodit na ty pozdní firemní schůze, o kterých jsi mi tvrdila, že se kvůli nim určitě cítí mizerně. To je ale náhoda.“
„Myslela jsem, že to dokážu mít pod kontrolou…“ začala Penny.
„S tím na mě nechoď,“ přerušila ji Eliza. „Obě víme, že tě občas chytne neposedná. Takhle ty se s tím ale vypořádáš?“
„Já vím, že to nic nemění,“ trvala na svém Penny. „Ale já se to chystala ukončit. Tři dny jsem s ním nemluvila. Snažila jsem se jen přijít na způsob, jak to skoncovat, aniž bych si to u tebe pokazila.“
„Vypadá to, že budeš muset vymyslet nový plán,“ odsekla Eliza a musela se držet, aby střepy z hrníčku nekopla své kamarádce do tváře. Zabránilo jí v tom pouze to, že byla bosa. Upínala se na svůj hněv s plným vědomím, že je to to jediné, co ji dělí od úplného sesypání.
„Prosím, dej mi šanci najít způsob, jak to napravit. Musí existovat něco, co můžu udělat.“
„To víš, že existuje,“ ujistila ji Eliza. „Okamžitě odejdi.“
Její kamarádka na ni zůstala na okamžik jen zírat. Pak však musela vycítit, jak to Eliza myslí vážně, protože její zaváhání netrvalo dlouho.
„Dobře,“ řekla Penny, posbírala si své věci a spěšně zamířila ke dveřím. „Půjdu. Ale později si promluvíme. Tolik jsme si toho spolu prošly. Přece si to tímhle všechno nepokazíme.“
Eliza se přinutila nezaječet na ni v odpověď žádné přívlastky. Možná to bylo naposled, co svou „kamarádku“ viděla, potřebovala proto, aby pochopila závažnost celé situace.
„Tohle je jiné,“ pronesla pomalu s důrazem na každém slově. „Ve všech ostatních případech jsme stály my dvě proti světu, navzájem jsme se podporovaly. Tentokrát jsi mi ale podkopla nohy. S naším přátelstvím je konec.“
Pak své nejlepší kamarádce přibouchla dveře před nosem.
KAPITOLA DRUHÁ
Jessie Huntová se s trhnutím probudila a na okamžik nechápala, kde je. Teprve po pár vteřinách si vzpomněla, že je ve vzduchu, na pondělním dopoledním letu z Washingtonu, D.C., zpátky do Los Angeles. Podívala se na hodinky a zjistila, že do přistání stále zbývají dvě hodiny.
Jelikož nechtěla znovu usnout, pokusila se probudit hltem z láhve s vodou, která byla nacpaná v kapse na sedadle. Převalovala ho v ústech a snažila se zbavit nepříjemného suchého pocitu na jazyku.
K dřímání měla dobrý důvod. Posledních deset týdnů patřilo k těm nejúnavnějším v jejím životě. Právě totiž dokončila Národní akademii FBI, intenzivní výcvikový program pro místní policejní personál, jehož cílem bylo seznámit se s vyšetřovacími technikami FBI.
Exkluzivního programu se mohli zúčastnit pouze jedinci, které nominovali jejich nadřízení. Pokud člověka nepřijali přímo do Quantica, aby se stal formálním agentem FBI, představoval tento rychlokurz druhou nejlepší možnost.
Jessie by za normálních okolností nesplňovala podmínky pro účast. Až donedávna působila pouze jako prozatímní pomocná policejní profilistka pro LAPD. Pak ale vyřešila vysokoprofilový případ a její cena prudce stoupla.
Když se na to dívala zpětně, chápala Jessie, proč na akademii upřednostňovali zkušenější policisty. První dva týdny programu měla dojem, že ji zdolá už jen samotné množství informací, kterými ji tam zahrnovali. Chodila na hodiny forenzních věd, práva, teroristického myšlení a její hlavní disciplíny, behaviorálních věd, kde se kladl důraz na to, jak se vrahům dostat do hlavy, a lépe tak porozumět jejich pohnutkám. A to ani nemluvila o nekonečném tělesném výcviku, po němž ji bolely všechny svaly v těle.
Nakonec se do toho však dostala. Kurzy, které jí připomínaly její nedávné magisterské studium kriminální psychologie, začaly dávat smysl. Tělo na ni zhruba po měsíci už nekřičelo při každém probuzení. A nejlepší na tom bylo, že během doby strávené v jednotce behaviorálních věd měla možnost komunikovat s těmi nejlepšími experty na sériové vrahy na světě. Doufala, že k nim jednoho dne bude také patřit.
Navíc to mělo ještě jednu výhodu. Jelikož od rána do večera tak tvrdě dřela, po psychické i fyzické stránce, téměř nikdy se jí nezdály žádné sny. Nebo přinejmenším žádné noční můry.
Doma se často budívala s křikem a orosená studeným potem, neboť se jí v podvědomí přehrávaly vzpomínky z dětství či jiná traumata z méně vzdálených dob. Stále si vybavovala nejčerstvější zdroj své úzkosti. Byl to její poslední rozhovor s uvězněným sériovým vrahem, Boltonem Crutchfieldem; ten, v němž jí oznámil, že si hodlá brzy popovídat s jejím vlastním zabijáckým otcem.
Kdyby strávila posledních deset týdnů v L.A., většinu toho času by horečně přemítala, zda Crutchfield mluvil pravdu nebo se ji jen snažil rozhodit. A pokud to myslel vážně, jak se mu zpoza zamknutých dveří zabezpečené psychiatrické léčebny podaří uskutečnit hovor s vrahem na útěku?
Jelikož se však místo toho nacházela o několik tisíc mil dál a každou vteřinu každého dne se soustředila na neúprosně náročné úkoly, neměla čas se Crutchfieldovými výroky zabývat. Brzy sice asi znovu začne, teď ale ještě ne. Teď byla jednoduše příliš unavená na to, aby si s ní její mozek mohl zahrávat.