Kdyby to věděla. Блейк Пирс
PROLOG
Nevšiml si, že by ho někdo sledoval, když se v noci plížil tichou předměstskou ulicí. Byla jedna hodina ráno a byla to taková ta čtvrť, kde lidé chodili spát ve slušnou hodinu, hlučná noční zábava se skládala z o jednu sklenici vína více při sledování The Bachelor.
Bylo to jedno z těch míst, kterými tak pohrdal.
Lidé zde platili poplatky majetkovým sdružením, sbírali výkaly svých psů do malých plastových sáčků, aby neurazili své sousedy, a jejich děti jistě sportovaly nejen ve středoškolských ligách, ale i v těch soukromých. Svět byl jejich hřiště. Cítili se v bezpečí. Samozřejmě, zamykali dveře a nastavovali alarmy, ale nakonec se cítili bezpečně.
To se mělo změnit.
Vstoupil na trávník. Jistě teď bude doma. Její manžel byl na služební cestě v Dallasu. Věděl, které okno vedlo do její ložnice. A věděl také, že alarm v zadní části domu byl vadný, když pršelo.
Posunul se dál a cítil klid díky noži, který měl zastrčený za zády, mezi elastickými boxerkami a džínami. Přitiskl se ke zdi domu, otevřel láhev s vodou, kterou nesl, a když došel k zadní části budovy, zastavil se. Svítilo tam zelené světélko malé bezpečnostní schránky. Věděl, že pokud by se ji pokusil rozbít, spustil by se alarm. Věděl, že jakákoliv snaha o otevření či vypáčení dveří spustí alarm.
Také ale věděl, že v dešti nefunguje. Na vině byla vlhkost, ačkoliv by měl být tento systém stoprocentně voděodolný. S touto myšlenkou zvedl láhev s vodou a vylil ji na něj.
Sledoval, jak malé zelené světélko bliká, slábne.
S úsměvem ve tváři vstoupil na úzký trávník na dvoře. Vyšel schody na zadní verandě, která byla chráněná sítěmi proti hmyzu. Použít nůž k otevření síťových dveří byla hračka; v tichu noci tím udělal jen minimum hluku.
Přešel k proutěné židli v rohu místnosti, nadzvedl polštář a našel pod ním klíč. Rukou, kterou měl schovanou v rukavici, ho zvedl, došel k zadním dveřím, vsunul klíč do zámku, otočil jím a vešel dovnitř.
Na úzké chodbě, která vycházela z kuchyně, stála malá lampa. Prošel chodbou až ke schodišti a začal stoupat.
Tělem mu projela vlna úzkosti. Začínal pociťovat vzrušení – ne sexuální, nýbrž takové, jaké pociťoval na horské dráze. Vzrušovalo ho to očekávání, když stoupal nahoru k nejvyššímu bodu na trati.
Pevně stiskl nůž, který držel od chvíle, kdy rozpáral síťové dveře. Na konci schodiště se na chvíli zastavil, aby si vychutnal to vzrušení. Vdechl tu čistotu předměstského domu vyšší třídy a udělalo se mu z toho trochu mdlo. Bylo to tak povědomé, tak vzdálené.
Nesnášel to.
S nožem v ruce vešel do pokoje na konci chodby. Tam byla, ležela v posteli.
Spala na boku, s mírně pokrčenými koleny. Na sobě měla tričko a běžecké kraťasy, nic moc působivého, když byl manžel pryč.
Došel k posteli a chvíli ji sledoval, jak spí. Rozjímal nad povahou života. Jak byl křehký.
Pak zdvihl nůž a téměř přirozeně jím máchl, jako kdyby maloval nebo jen odháněl mouchu.
Vykřikla, ale jen na moment – než do ní opět zabodl nůž.
A znovu.
KAPITOLA PRVNÍ
První rok v důchodu naučil Kate Wise mnoho životních moudrostí, z nichž nejdůležitější byla následující: bez pořádného plánu se v důchodu začnete brzy nudit.
Slýchávala vyprávění o ženách, které si v důchodu našly nové koníčky. Některé si otevřely malý internetový obchod, jiné se zajímaly o malířství a háčkování. Další se pak pokoušely napsat román. Ačkoliv to, podle Kate, byly všechno dobré způsoby jak trávit volný čas, žádný z nich ji nijak zvlášť neoslnil.
Pro někoho, kdo strávil více než třicet let se zbraní u pasu, bylo obtížné najít jakékoliv rozptýlení. Pletení by sotva mohlo nahradit vzrušení z honby za vrahem. Zahradničení nevykompenzuje ten adrenalin z vtrhnutí do domu, kdy nemáte absolutně žádné tušení, co na vás čeká na druhé straně dveří.
A jelikož se pokoušela zabavit ledasčím, ale nic se ani zdaleka nepřibližovalo potěšení, jež pociťovala při výkonu služby, po pár měsících s hledáním přestala. Jediné, co ji činilo alespoň trochu šťastnou, byly její výlety na střelnici, kam chodila dvakrát týdně. Klidně by chodila častěji, kdyby se nebála, že ji mladší členové na střelnici budou považovat za pouhou agentku v důchodu, která se snaží oživit vzpomínky na časy, kdy byla na vrcholu své kariéry.
Byl to oprávněný strach. Koneckonců, i ona sama byla přesvědčená, že přesně tohle dělá.
V pondělí, zhruba kolem čtrnácté hodiny, ji tento fakt zasáhl jako kulka mezi oči. Zrovna se vrátila ze střelnice a ukládala svou M1911 zpět do šuplíku ve svém nočním stolku, když v tom se zdálo, že jí snad pukne srdce.
Třicet jedna let. Třicet jedna let strávila ve výkonu služby. Zúčastnila se více než stovky zásahů a šestadvacetkrát operovala se speciální jednotkou pro zvláštní případy. Proslula svou rychlostí, bystrou myslí, ale i takovým tím „mám na háku“ přístupem.
Dokonce i její vzhled byl pověstný, totiž něco, co ji i v pětapadesáti letech stále trochu trápilo. Když se ve svých třiadvaceti letech stala agentkou, okamžitě si vysloužila řadu nevkusných přezdívek jako „Nohy“ či „Barbie“ – přezdívky, které by dnes mnohé muže stály místo. Tehdy však byly podobné narážky na denním pořádku.
Kate dokonce lámala nosy, protože jí nějací agenti sahali na zadek. Jedním takovým hodila napříč rozjetým výtahem, když jí zezadu zašeptal do ucha něco obscénního.
Zatímco přezdívky s ní zůstaly až do její čtyřicítky, obtěžování a chtivé pohledy ne. Drsná pověst si Kate předcházela, takže se její kolegové postupně naučili respektovat ji i její tělo – tělo, na které byla pyšná, a které udržovala v dobré kondici, takže ho většina mužů považovala za desítku.
Ovšem nyní, v pětapadesáti letech, jí začínaly chybět i ty přezdívky. Neměla nejmenší tušení, že důchod bude takový oříšek. Střelnice sice byla fajn, ale byl to jen pouhý výkřik minulosti. Pokoušela se zahnat svou touhu po minulosti čtením. Rozhodla se, že se vrhne na knihy o zbraních; přečetla nespočet knížek o historii zbraní, o způsobu jejich výroby, o preferencích vojenských generálů v oblasti zbraní atd. Právě proto nyní používala M1911, jejíž historie byla opravdu působivá, neboť našla uplatnění hned v několika amerických válkách a její raný model byl použit už v První světové válce.
Zkoušela číst i fikci, ale nenašla v ní zalíbení – ačkoliv ji nadchlo několik knížek o počítačové kriminalitě. I když se teď vracela ke knihám, které si zamilovala, když byla mladší, životy fiktivních postav jí zkrátka nepřipadaly ničím zajímavé. A jelikož se nechtěla stát tou smutnou, nedávno vysloužilou dámou, která tráví veškerý čas vysedáváním v místní knihovně, objednala si všechny knihy, jež během posledního roku přečetla, z Amazonu. Měla jich více než stovku, všechny uložené v krabicích ve sklepě. Jednou ji napadlo,