Vražda na panství. Фиона Грейс
Stephen byl zrovna v obchodě, když jsem tu začala čenichat. Zničilo ho, že předchozí nájemník odešel a nechal mu hromadu účtů, a tak nás asi svedly dohromady hvězdy. Já pomáhám mu, on pomáhá mně. Musí to být osud.“
Lacey viděla, jak Taryn brunátní v obličeji.
„OSUD?“ zaječela a pasivní agrese byla tatam, na jejím místě zůstala jen obyčejná agrese. „OSUD? Před měsíci jsem se se Stephenem domluvila, že jestli se obchod uvolní, prodá mi ho! Mám převzít jeho obchod, abych mohla rozšířit svůj vlastní!“
Lacey pokrčila rameny. „Vždyť já ho nekoupila. Pronajímám si ho. Nepochybuji, že si za tím plánem dál stojí a až přijde čas, prodá vám ho. Jenom ten čas nebude nyní.“
„Nemůžu tomu uvěřit!“ stěžovala si Taryn. „Vplujete si sem jakoby nic a dokopete ho k dalšímu pronájmu? A on ho na vás jen tak přepíše, ani ne za pár dní? To jste mu vyhrožovala? Prováděla jste na něm nějaké voodoo?“
Lacey se nedala. „To se budete muset zeptat ho, proč se rozhodl obchod raději pronajmout mně, než ho prodat vám,“ prohlásila, v duchu si však říkala, Možná proto, že jsem milý člověk?
„Ukradla jste můj obchod,“ uzavřela Taryn svůj výbuch.
Nato nasupeně odkráčela a práskla za sebou dveřmi. Dlouhé tmavé vlasy za ní rozzlobeně povlávaly.
Lacey si uvědomila, že její nový život nebude až tak idylický, jak doufala. A že se z jejího vtípku o tom, jak je Taryn její zlomyslné dvojče, vyklubala pravda. No, s tím se dala udělat jediná věc.
Lacey zamkla dveře obchodu a cílevědomě se vydala ulicí směrem ke kadeřnictví. Rázně vpochodovala dovnitř. Zrzavá kadeřnice seděla znuděně na křesle a listovala si v časopise. Zjevně měla chvilku volna, než jí dojde příští zákazník.
„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se a zvedla k Lacey oči.
„Je čas,“ prohlásila Lacey odhodlaně. „Čas jít na krátko.“
I to byl další sen, který se nikdy neodvážila zrealizovat. David její dlouhé vlasy zbožňoval. V žádném případě se však nehodlala dál podobat svému zlomyslnému dvojčeti. Už ani vteřinu. Přišel čas. Čas se ostříhat. Čas zbavit se posledních zbytků té staré Lacey, kterou bývala dřív. Začínala nový život a v něm se bude řídit vlastními novými pravidly.
„Opravdu chcete jít na krátko?“ ujišťovala se žena. „Vypadáte sice přesvědčeně, ale zeptat se musím. Nechci, abyste toho litovala.“
„Ale ano, opravdu,“ přisvědčila Lacey. „Jakmile to udělám, budu mít tři splněné sny za stejný počet dní.“
Žena se usmála a vzala do ruky nůžky. „Tak dobrá. Pojďme z toho udělat hattrick!“
KAPITOLA SEDMÁ
„Hotovo,“ oznámil Ivan a drápal se zpod skříňky pod kuchyňským dřezem. „Ta děravá trubka by vám už neměla dělat žádné potíže.“
Vyškrábal se na nohy a rozpačitě přitom tahal za lem svého pomačkaného šedého trička, které se mu vyhrnulo nad sněhobílý pupek. Lacely zdvořile předstírala, že si toho nevšimla.
„Díky, že jste to opravil tak rychle,“ poděkovala Lacey. Byla vděčná, že má tak svědomitého pana domácího, který napraví všechny potíže, jež se v domě vyskytnou—a že se jich vyskytlo hodně—navíc ve velice krátkém čase. Zároveň si však začínala připadat provinile, kolikrát ho do Crag Cottage vytáhla; ona ta cesta na vrchol útesu dala člověku zabrat a Ivan už nebyl nejmladší.
„Dáte si se mnou něco k pití?“ nabídla Lacey. „Čaj? Pivo?“
Předem věděla, že ji čeká záporná odpověď. Ivan byl stydlivý a šlo na něm znát, že si připadá, jako by se vnucoval. I tak se ho vždycky zeptala.
Zasmál se. „Kdepak, děkuji, Lacey. Musím se dneska postarat o obchodní záležitosti. Vždyť víte, jak se to říká, hříšníci neznají odpočinek.“
„To mi povídejte,“ odpověděla. „Dnes ráno jsem do obchodu dorazila v pět ráno a domů jsem se nedostala až do osmi.“
Ivan zkrabatil čelo. „Do obchodu?“
„No jo,“ vyhrkla Lacey překvapeně. „Myslela jsem, že jsem se o tom zmínila, když jste sem posledně přišel, abyste vyčistil ten ucpaný odpad. Otvírám ve městě starožitnictví. Pronajímám si od Stephena a Marthy prázdnou budovu tam, co dřív býval obchod s potřebami pro dům a zahradu.“
Ivan se zatvářil ohromeně. „Já myslel, že jste tady jen na dovolené!“
„Taky že byla. Jenže pak jsem se rozhodla zůstat. Samozřejmě ne v tomhle konkrétním domě. Hned, jak ho budete potřebovat zpátky, najdu si něco jiného.“
„Vůbec ne, já jsem nadšený,“ prohlásil Ivan a skutečně vypadal potěšeně. „Jestli se vám tu líbí, jsem jedině rád, že vás tu mám. Neotravuje vás moc, že to tu kolem vás musím opravovat, že ne?“
„Jsem za to ráda,“ odpověděla Lacey s úsměvem. „Jinak se tu cítím trochu osaměle.“
To pro ni bylo na odchodu z New Yorku nejtěžší. Nešlo o to místo jako takové, ani o byt, ani o důvěrně známé ulice, ale o lidi, které tam nechala.
„Asi bych si měla pořídit psa,“ dodala a zasmála se.
„Hádám tedy, že se svou sousedkou jste se zatím neseznámila?“ nadhodil Ivan. „Moc milá dáma. Výstřední. Má psa, kolii, na nahánění ovcí.“
„S ovcemi jsem se už seznámila,“ sdělila mu Lacey. „Pravidelně mi lezou do zahrady.“
„Aha,“ odvětil Ivan. „Někde musí být díra v plotě. Podívám se na to. Každopádně dáma od vedle si vždycky dá ráda čaj. Nebo pivo.“ Otcovsky na ni zamrkal, čímž jí připomněl vlastního otce.
„Opravdu? Nebude jí vadit, když se jí na prahu zjeví nějaká úplně cizí Američanka?“
„Gině? Ale kdepak. Ta bude ráda! Zaklepejte na ni. Slibuju, že toho nebudete litovat.“
S tím odešel a Lacey se rozhodla uposlechnout jeho rady. Vydala se tedy k domu své sousedky. „Sousedka“ bylo ovšem poněkud volné označení. Od jejího domu ji dělila přinejmenším pětiminutová procházka po vrcholcích útesů.
Dorazila k chatě, která byla v podstatě jednopatrovou verzí té její, a zaklepala na dveře. Vzápětí uslyšela na druhé straně hlasitý povyk. Na podlaze zacvakaly psí drápy a ženský hlas zvíře napomenul, aby se uklidnilo. Pak se dveře na pár centimetrů otevřely. Vykoukla z nich žena s dlouhými, šedými, kudrnatými vlasy a na svých šedesát let nezvykle dětskými rysy. Na sobě měla lososově zbarvený vlněný svetr a dlouhou květovanou sukni, která sahala až na zem. Vedle ní se škvírou mezi dveřmi urputně snažil protlačit čumák černobílé border kolie.
„Boudicco,“ okřikla žena psa. „Uhni s tím svým frňákem.“
„Boudicca?“ zeptala se Lacey. „To je pro psa zajímavé jméno.“