Vražda na panství. Фиона Грейс

Vražda na panství - Фиона Грейс


Скачать книгу
NEBO UVIDÍŠ!“

      Lacey sebou škubla a odtáhla si telefon od ucha, zatímco Naomi Frankiemu na druhé straně hrozila smrtí, jestli okamžitě nepřestane dělat, co nemá dělat, ať už to bylo cokoli.

      „Promiň, zlato,“ ozvala se Naomi a hlas se jí vrátil zpět do běžné pokojové úrovně. „Jsi v pořádku?“

      „Jsem v pohodě.“ Lacey se odmlčela. „Ne, popravdě řečeno nejsem. Mám chuť udělat něco spontánního. Na stupnici od jedné do deseti, jak šílené by bylo, kdybych se ulila z práce a nasedla na příští let do Anglie?“

      „Ehm, řekněme jedenáct? Vyhodí tě.“

      „Požádám o osobní volno.“

      Lacey málem slyšela, jak Naomi obrácí oči v sloup.

      „Saskii? Vážně? To myslíš, že ti dá třeba jen jediný den osobního volna? Ženská, co tě loni přinutila pracovat i přes Vánoce?“

      Lacey otráveně zkroutila rty. Máma tvrdila, že to gesto zdědila po otci. „Musím něco udělat, Naomi. Dusí mě to tady.“ Zatahala za límec svého roláku, který jí náhle připadal jako oprátka.

      „To je pochopitelné. Nikdo ti to nemá za zlé. Jen se nepouštěj do ničeho unáhleného. Chci říct, že sis vybrala kariéru místo Davida. Tak ji neriskuj.“

      Lacey se zarazila a zmateně svraštila obočí. Copak takhle si Naomi její situaci vyložila?

      „Já si nevybrala kariéru místo Davida. Dal mi ultimátum.“

      „Vysvětluj si to, jak chceš, Lace, jen… FRANKIE! FRANKIE, JÁ PŘÍSAHÁM—“

      Lacey mezitím dorazila do práce. Povzdechla si. „Zatím čau, Naomi.“

      Ukončila hovor a zvedla pohled k vysoké cihlové budově, které věnovala patnáct let svého života. Patnáct let práci. Čtrnáct Davidovi. Určitě bylo načase, aby něco věnovala sobě? Aspoň jednu krátkou dovolenou. Vzpomínkový výlet. Týden. Dva týdny. Ne víc než měsíc.

      S náhlým pocitem odhodlání vešla do budovy. Saskia stála u počítače a štěkala příkazy na jednoho z vyděšeně vyhlížejících stážistů. Lacey nedala šéfové šanci říct jediné slovo, místo toho ji zvednutím ruky umlčela

      „Beru si na nějakou dobu osobní volno,“ oznámila.

      Sotva stihla zahlédnout, jak se Saskia mračí, než se otočila na patě a vypochodovala stejnými dveřmi, jakými před okamžikem vešla.

      O pět minut později držela Lacey v ruce telefon a objednávala si letenku do Anglie.

      KAPITOLA DRUHÁ

      „Ty ses oficiálně zbláznila, ségra.“

      „Beruško, vždyť se chováš úplně nesmyslně.“

      „Je teta Lacey v pořádku?“

      Naomina, mámina a Frankieho slova Lacey kroužila hlavou, zatímco vystupovala z letadla na asfaltovou plochu letiště Heathrow. Možná že vážně zešílela, když nasedla na první letadlo z letiště JFK, aby strávila sedm hodin ve vzduchu jen se svou kabelkou, myšlenkami a sportovní taškou plnou oblečení a hygienických potřeb, které si na poslední chvíli nakoupila v řetězových obchodech na odletovém terminálu. Nicméně otočit se takhle k Saskii, k New Yorku i k Davidovi zády byl naprosto povznášející pocit. Najednou se zase cítila mladá. Bezstarostná. Dobrodružná. Odvážná. Popravdě jí to připomínalo Lacey Doylovou př. D. (před Davidem).

      Oznámit své rodině—a to ještě ke všemu přes hlasitý odposlech—že se bez varování vydává do Anglie, už tak povznášející nebylo. Nikdo z nich totiž zjevně nedisponoval žádným filtrem, a všichni tři měli nepříjemný zvyk říkat nahlas, co si myslí.

      „Co když tě vyhodí?“ bědovala máma.

      „To si piš, že ji vyhodí,“ přisadila si Naomi.

      „Teta Lacey se zhroutila?“ chtěl vědět Frankie.

      Lacey si dokázala představit, jak celá trojice sedí kolem konferenčního stolku a usilovně se snaží splasknout jí její bublinu. Jistěže to tak ve skutečnosti nebylo. Jenom jí jako její nejbližší a nejdražší museli naservírovat krutou pravdu. Kdo jiný by to taky v téhle nové, neznámé éře, p. D.—po Davidovi—udělal?

      Lacey následovala ostatní rozespalé cestující a prošla letištní halou. Ve vzduchu se vznášelo proslulé anglické mrholení. Tolik k jarnímu počasí. S vlasy zkrabacenými vlhkostí se Lacey zastavila a konečně se na chvilku zamyslela. Jenže teď už stejně nebylo cesty zpátky, ne poté, co přetrpěla sedmihodinový let a oloupila svůj bankovní účet o několik stovek dolarů.

      Terminál se nacházel v obrovské budově připomínající skleník, všude samá ocel a namodralé sklo, a zakrývala ho supermoderní klenutá střecha. Lacey vstoupila do nablýskané, vydlážděné místnosti, zdobené kubistickými nástěnnými malbami pod záštitou starobyle působící British Building Society, a zařadila se do fronty před pasovou kontrolou. Když na ni přišla řada, přistoupila k přepážce, odkud na ni shlížela blonďatá žena s tmavě černým, hranatě namalovaným obočím. Lacey jí podala svůj pas.

      „Důvod návštěvy? Práce nebo rekreace?“

      Policistka měla drsný přízvuk, jenž se v ničem nepodobal jemné řeči britských herců, které Lacey tak okouzleně poslouchala ve svých oblíbených pozdních talk show.

      „Jsem na dovolené.“

      „Dyť nemáte letenku nazpátek.“

      Lacey se na okamžik zarazila, než jí mozek přeložil, co se jí to žena svou neobvyklou mluvou pokouší sdělit. „Je to časově neomezená dovolená.“

      Policistka povytáhla své tmavé obočí, přestala se mračit, místo toho se jí však ve tváři usadilo podezření. „Jestli tu hodláte pracovat, musíte mít vízum.“

      Lacey zavrtěla hlavou. „Nehodlám. Práce je to poslední, co bych tu chtěla dělat. Mám za sebou čerstvý rozvod. Potřebuju jen trochu času a prostoru, abych si vyčistila hlavu, nacpávala se přitom zmrzlinou a koukala na béčkové filmy.“

      Obličej ženy za přepážkou rázem soucitně roztál, což Lacey napovědělo, že i ona zřejmě patří ke členům klubu zklamaných rozvedených.

      Vrátila Lacey pas. „Příjemný pobyt. A hlavu vzhůru, jasné?“

      Lacey polkla, aby se zbavila malého knedlíku, jenž jí uvízl v hrdle, poděkovala policistce a prošla do příletové haly. Tam už tradičně postávalo několik hloučků lidí, kteří čekali až se mezi příchozími objeví jejich milovaní. Někteří drželi v ruce balónky, jiní květiny. Skupinka dětí s velice světlými vlasy zvedala ceduli s nápisem „Vítej doma, mami! Stýskalo se nám!“

      Nikdo z nich tu samozřejmě nestál proto, aby přivítal Lacey. Zamířila k východu na opačném konci haly a myslela přitom na to, jak ji David už nikdy na žádném letišti nepřivítá. Kdyby jen věděla, že když ji po návratu z minulé služební cesty—do Milána, kam jela koupit starožitnou vázu—překvapil na letišti se širokým úsměvěm na tváři a obří kyticí barevných kopretin v rukou, bude to naposledy. Víc by si ten okamžik vychutnala.

      Venku


Скачать книгу