Polibek pro královny. Морган Райс
Kate nechávala mořský větřík, aby ji hladil po tvářích. Poprvé za kdo ví jak dlouhou dobu si připadala skutečně svobodná. Pohled na blížící se Ashton přinášel vzpomínky na život, který prožila jako jedna z Nechtěných. Tyhle vzpomínky na ni ale už neměly žádný vliv. Připadaly jí jako tupá, zapomenutá bolest a ne jako něco čerstvého a řezavého.
Cítila, přicházejícího lorda Cranstona dřív, než k ní dorazil. Vracela se jí její moc. Její moc, ne něco, co jí dala Siobhan nebo její fontána.
„Zaútočíme za úsvitu, můj pane,“ pronesla a otočila se k němu.
Lord Cranston se pousmál. „To je tradiční čas pro útok. A teď už mě takhle nemusíš oslovovat, Kate. To my jsme přísahali, že ti budeme sloužit, výsosti.“
Výsosti. Kate předpokládala, že si na takové oslovení nikdy nezvykne. Zvlášť ne od muže, který jí jako první dal místo, na kterém měla pocit, že skutečně zapadá.
„Stejně tak není nutné mě oslovovat takhle,“ opáčila Kate.
Lord Cranston se překvapivě elegantně uklonil. „Tohle teď jsi, ale dobrá, Kate. Budeme předstírat, že jsme zpátky v táboře a ty se ode mne učíš taktiku?“
„Předpokládám, že se mám ještě hodně co učit,“ řekla Kate. Pochybovala, že se za dobu pobytu v jeho společnosti naučila byť jen polovinu toho, co ji lord Cranston mohl naučit.
„Ach, to nepochybně,“ pronesl lord Cranston. „Tak tedy výuka. Řekni mi, jak a kdy došlo k dobytí Ashtonu.“
Kate se zamyslela. Něco takového nikdy dřív neřešila.
„To nevím,“ přiznala.
„Došlo k tomu zradou,“ pronesl lord Cranston a současně odpočítával na prstech. „Došlo k tomu získáním zbytku království, takže nemělo smysl odporovat. A kdysi v dávné minulosti k tomu došlo magií.“
„A silou?“ zajímala se Kate.
Lord Cranston zavrtěl hlavou. „I když to samozřejmě mohou změnit děla.“
„Má sestra má plán,“ řekla Kate.
„A zdá se dobře promyšlený,“ přikývl lord Cranston, „ale co se děje s plány v bitvách?“
Tohle Kate věděla. „Rozpadají se.“ Pokrčila rameny. „Pak je dobře, že máme tu nejlepší ze svobodných společností, aby ho zase slepila dohromady.“
„A je dobře, že máme dívku, která umí vyvolávat mlhu a pohybovat se rychleji, než stačí normální člověk sledovat,“ odpověděl lord Cranston.
Kate nejspíš viditelně zaváhala.
„Co se děje?“ zeptal se lord Cranston.
„Zbavila jsem se čarodějnice, která mi tu moc dala,“ řekla. „Já… já nevím, kolik mi jí zbylo. Pořád umím číst myšlenky, ale rychlost a síla jsou pryč. Předpokládám, že i magie.“
Pořád znala teorii, která za ní stála. Pořád ji cítila, ale přístup k ní se zdál spálený ztrátou spojení se Siobhaninou fontánou. Zdálo se, že všechno mělo svoji cenu a tohle byla cena, kterou ochotně zaplatila.
Za předpokladu, že je to všechny nebude stát život.
Lord Cranston přikývl. „Chápu. Dokážeš používat meč?“
„Já… si nejsem jistá,“ přiznala Kate. Konec konců, zacházet s ním ji naučila Siobhan. Vzpomínky na výcvik tam ale stále byly. A byly stále čerstvé. Věděla, co se naučila při opakovaném „umírání“ pod útoky duchů.
„Pak bychom si to měli ověřit dřív, než vypukne bitva, co myslíš?“ navrhl lord Cranston. Ustoupil, provedl formální šermířskou úklonu a nespouštěl přitom z Kate oči. Tasil meč tak prudce, až čepel zasyčela.
„S ostrými čepelemi?“ zeptala se Kate. „Co když to neumím? Co když—“
„Život je plný co když,“ pronesl lord Cranston. „A bitvy obzvlášť. Nebudu tě zkoušet s cvičnou čepelí, jenom abych zjistil, že se tvoje dovednosti rozpadnou tváří v tvář skutečné hrozbě.“
Přesto se to jevilo jako nebezpečný způsob, jak testovat její dovednosti. Nechtěla lordu Cranstonovi omylem ublížit.
„Tas, Kate,“ řekl.
Váhavě ho poslechla. Šavle jí pohodlně seděla v ruce. V čepeli byly zbytky run, které do ní vetkla Siobhan. Byly teď ale matné a téměř neviditelné, pokud na ně z boku nedopadlo světlo. Kate zaujala postavení.
Lord Cranston prudce zaútočil. Jeho rychlost a dovednosti odpovídaly mnohem mladšímu muži. Kate útok odrazila jen tak tak.
„Říkala jsem to,“ pronesla. „Nemám sílu ani rychlost jako dřív.“
„Pak musíš zkusit najít způsob, jak si to vynahradit,“ prohlásil lord Cranston a okamžitě znovu zaútočil na její hlavu. „Válka není férová. Válka se nezajímá o to, jestli jsi slabá. Zajímá se jen o to, jestli zvítězíš.“
Kate ustoupila a šikmo sekla, aby se vyhnula tomu, že ji soupeř natlačí na zábradlí. Znovu a znovu odrážela útoky a snažila se chránit před prudkými výpady.
„Proč se držíš zpátky?“ obořil se na ni lord Cranston. „Pořád ještě můžeš číst mé myšlenky na útok, nebo ne? Pořád víš, kam se chystám pohnout, nebo ne? Pokud provedu Rensburgskou fintu, víš, že máš…“
Provedl složitou dvojitou fintu. Kate se podvědomě pohnula tak, aby jeho meč odrazila už v polovině výpadu.
„Vidíš, znáš to!“ štěkl lord Cranston. „A teď bojuj, zatraceně!“
Zaútočil s takovou prudkostí, že jedinou Katinou možností bylo bránit se ze všech sil. Snažila se číst jeho myšlenky, viděla útržky blížících se výpadů, vzory útoků. Její tělo už nemělo rychlost jako kdysi, ale pořád vědělo, co dělat. Pohybovalo čepelí tak, jak bylo třeba, odráželo a útočilo, odpoutávalo se a tlačilo.
Kate odrazila čepel lorda Cranstona a ucítila drobné uvolnění tlaku z jeho strany. Zakroužila čepelí, zatlačila a Cranstonův meč zaduněl na palubě. Její šavle zasvištěla k jeho krku… a ona ji jen o vlásek zastavila těsně u jeho kůže.
Usmál se. „Dobře, Kate. Výborně. Vidíš, nepotřebuješ nějaké čarodějnické triky. To ty to všechno umíš a ty jsi ta, kdo rozseká nepřítele na kusy.“
Potřásl pak Kate rukou a ji překvapilo, že se palubou rozléhá potlesk. Obrátila se a viděla ostatní příslušníky svobodné společnosti, kteří se tvářili, jako by jim s lordem Cranstonem hrála divadlo jen pro jejich pobavení. Byl mezi nimi i Will. Působil spokojeně, jako by se mu ulevilo. Kate se rozběhla z velitelské paluby přímo k němu. Okamžitě ho políbila.
To samozřejmě vyvolalo pobavený jásot ostatních mužů a Kate zrudla a odtáhla se od něj.
„To by stačilo, vy líní psi,“ zařval lord Cranston. „Pokud máte čas tu okounět, tak taky máte čas pracovat!“
Muži kolem zabručeli a rozešli se, aby se připravili na boj. Okamžik okouzlení byl pryč a Kate už nechtěla