Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс
mu přišly mrazivé. Aspoň že nesněží, pomyslel si. Pozitivum.
Z kampusu Kolumbijské univerzity to k němu domů bylo pouhých sedm kilometrů, v téhle hodině však doprava značně vázla a ostatní řidiči byli povětšinou nepokrytě otrávení. Reid si cestu zpříjemňoval audioknihami, ke kterým ho nedávno přivedla jeho starší dcera. V tu chvíli poslouchal Jméno růže od Umberta Eca, ačkoliv měl problém soustředit se na jednotlivá slova. Přemýšlel o záhadné zprávě, kterou mu Maya poslala.
Dům Lawsonových byl obyčejný dvoupatrový bungalov z hnědých cihel postavený v Riverdale, severní části Bronxu. Reid miloval to bukolické předměstí – město a univerzita nebyly příliš vzdálené, ulice se krásně klikatily a směrem na jih ustupovaly širokým bulvárům. Dcerky to tu taky zbožňovaly, a pokud by se Maya dostala na Kolumbijskou nebo třeba na záložní Newyorskou univerzitu, nemusela by odejít z domu.
Hned jakmile Reid vstoupil do domu, věděl, že je něco jinak. Cítil to ve vzduchu a slyšel tlumené hlasy vycházející z kuchyně na konci haly. Odložil brašnu, potichu si svlékl svůj sportovní kabát a pak se po špičkách vykradl z předsíně.
„Co se to tady u všech všudy děje?“ zeptal se místo pozdravu.
„Ahoj tati!“ Sara, jeho čtrnáctiletá dcera, poskakovala na špičkách a sledovala Mayu, svou starší sestru, která právě prováděla nějaký podezřelý rituál nad zapékací mísou. „Děláme večeři!“
„Já dělám večeři,“ zamumlala Maya, aniž by vzhlédla, „ona je divák.“
Reid překvapeně zamrkal. „Dobře. Mám pár otázek.“ Nahlédl přes rameno Mayi, která právě zalévala purpurovou omáčkou mísu plnou úhledně poskládaných vepřových kousků. „První je… eh?“
Maya ani tentokrát nevzhlédla. „Nedívej se tak na mě,“ řekla, „pokud bude vaření ve škole povinný předmět, aspoň to nějak využiju.“ Konečně zvedla oči a lehce se na něj usmála: „Ale ne že si začneš zvykat.“
Reid zvedl ruce v obranném gestu: „To ani v nejmenším.“
Maye bylo šestnáct let a byla nebezpečně chytrá. Zjevně svůj intelekt zdědila po své matce; příštím rokem měla být v posledním ročníku střední školy, jelikož přeskočila osmou třídu. Měla po Reidovi tmavé vlasy, tajemný úsměv a smysl pro dramatičnost. Sara na druhou stranu vypadala úplně jako Kate. Jak se z ní stával teenager, Reida čas od času bolelo dívat se na její obličej, přestože to na sobě nikdy nedával znát. Po Kate také zdědila její temperament. Většinu času byla Sara naprostým zlatíčkem, ale tu a tam dokázala natropit pěknou spoušť, když se projevila její vznětlivá povaha.
Reid sledoval s nejvyšším údivem, jak jeho dvě dcery prostírají stůl k večeři. „Vypadá to výtečně, Mayo,“ pronesl.
„Počkat, ještě jedna věc.“ Sáhla pro něco do lednice a vytáhla hnědou lahev. „Belgické je tvoje oblíbené, nemám pravdu?“
Reid přimhouřil oči. „Jak jsi ho…?“
„Neboj, teta Linda ho koupila.“ Otevřela víko a nalila pivo do sklenice. „Tak, teď už můžeme jíst.“
Reid byl nesmírně vděčný, že sestra Kate Linda bydlela pouhých pár minut od nich. Vychovávat dvě dospívající děvčata a během toho získat titul docenta by bez ní byl nemožný úkol. Také to byl jeden z hlavních motivů, proč se přestěhovat do New Yorku; aby dívky měly blízko někoho, kdo by jim byl ženským vzorem. (Ačkoliv nebyl zrovna nadšený z toho, že Linda kupuje jeho náctileté dceři pivo bez ohledu na to, pro koho ve skutečnosti je.)
„Mayo, tohle je výborné,“ pochválil svou dceru po prvním soustu.
„Díky. To je omáčka z uzené chilli papričky.“
Otřel si ústa, odložil kapesník a pak se zeptal: „Dobře, tak ven s tím. Co jsi provedla?“
„Cože? Nic!“ naléhala.
„Co jsi rozbila?“
„Nic jsem…“
„Vyhodili tě ze školy?“
„Tati, no tak…“
Reid se melodramaticky oběma rukama chytil stolu. „Ale to snad ne, neříkej mi, že jsi těhotná. Nemám ani brokovnici.“
Sara se zahihňala.
„Můžeš už přestat?“ pronesla Maya rozmrzele. „Jen jsem ti chtěla udělat radost, víš.“ Jedli tedy v tichosti další minutu, než Maya jako by mimoděk dodala: „Ale když už jsi to načal…“
„A je to tady.“
Odkašlala si a řekla: „Já mám tak nějak rande. Na Valentýna.“
Reidovi málem zaskočil kousek vepřového.
Sara se zakřenila. „Říkala jsem ti, že bude jančit.“
Trochu se sebral a zvedl ruku. „Počkej, počkej. Já nejančím. Jenom jsem si myslel… Nevěděl jsem, že, no… chodíš na rande?“
„Ne,“ řekla Maya rychle. Potom pokrčila rameny a sklopila oči na svůj talíř. „Možná. Ještě nevím. Ale je to milej kluk a chtěl by mě pozvat na večeři ve městě…“
„Ve městě,“ zopakoval Reid.
„Ano, tati, ve městě. A já budu potřebovat šaty. Je to dost luxusní místo a já nemám nic na sebe.“
Nebylo to poprvé, co si Reid přál, aby tu byla Kate, ale tentokrát bylo jeho přání ještě zoufalejší. Vždycky si říkal, že jeho dcery přece jednou půjdou na rande, ale tak nějak doufal, že to nebude dřív než v pětadvaceti. V takových chvílích se uchyloval ke svému záchrannému rodičovskému akronymu: CBDK – co by dělala Kate? Jelikož byla umělkyně s nespoutaným duchem, jistě by tuto situaci zvládla o dost lépe než on. Snažil se na to nezapomenout.
Musel vypadat mimořádně ustaraně, jelikož se Maya zlehka zasmála a položila ruku na tu jeho. „Jsi v pořádku, tati? Je to jenom rande. K ničemu nedojde. Není to nic velkého.“
„Jasně,“ řekl tlumeně, „máš pravdu. Jasně, že o nic nejde. Uvidíme, jestli bude mít teta Linda čas vzít tě o víkendu do města a –“
„Chci, abys mě tam vzal ty.“
„Vážně?“
Pokrčila rameny. „Jasně, nechtěla bych si koupit nic, s čím bys nesouhlasil.“
Šaty, večeře ve městě a nějaký kluk… nikdy dřív ani nepomyslel na to, že by se s něčím takovým musel vypořádat.
„Tak dobře,“ řekl, „pojedeme v sobotu. Mám ale jednu podmínku – dnes večer si vybírám já.“
„Hmm,“ zamyslela se Maya, „ty se s tím teda nemažeš. Musím to probrat se svou společnicí.“ Maya se otočila na svou sestru.
Sara přikývla. „Dobře, pokud nebudeme hrát Risk.“
Reid se zasmál. „Nevíš, o čem mluvíš. Risk je přece nejlepší.“
Po večeři Sara umyla nádobí a Maya připravila horkou čokoládu. Reid mezitím nachystal jednu z jejich nejoblíbenějších