Cíl Zero. Джек Марс
Bradleeová při nečekaném třaskavém zvuku zbraně polekaně vykřikla. Začala rychle couvat, ale po dvou krocích ji dostihly dvě střely z Renaultovy zbraně. Anglický doktor Scott se jen chabě pokusil vylézt z jámy, než ji Francouz jediným výstřelem do jeho hlavy proměnil v jeho hrob.
Výstřely byly hromové, ohlušující, ale v okruhu tisíců kilometrů nebyla žádná živá duše, která by je slyšela. Téměř žádná.
Cicero stál jako solný sloup, paralyzovaný šokem a strachem. Renault během pouhých sedmi vteřin ukončil život čtyř lidí – pouhých sedm vteřin, aby se výzkumné pracoviště proměnilo v masovou vraždu.
Postaršímu doktorovi se pod respirátorem třásly rty, když se snažil promluvit. Nakonec se mu podařilo vykoktat jediné slovo: „P-proč?“
Renaultův ledový pohled byl netečný, lhostejný, jaký jen pohled virologa může být. „Doktore,“ řekl mírně, „dýcháte moc rychle. Sundejte si respirátor, ať neomdlíte.“
Cicero dýchal rychle a přerývaně, takže mu respirátor pomalu přestával stačit. Jeho pohled těkal mezi zbraní, kterou Renault držel ve svěšené ruce u boku, a jámou, ve které teď ležel mrtvý Dr. Scott. „Já… nemůžu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respirátor, znamenalo by to potenciálně se vystavit nemoci. „Renaulte, prosím…“
„Nejmenuji se Renault,“ řekl mladý muž. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jistý Renault, vysokoškolský student, kterému přidělili tuhle stáž. Teď je však mrtvý. To jeho zápis a dokumentaci jste četl.“
Cicerovy krví podlité oči se ještě víc rozšířily. Okraje vidění se mu rozostřily, ztmavly a hrozilo, že ztratí vědomí. „Já… Já to nechápu… proč?“
„Doktore Cicero. Sundejte si respirátor. Pokud máte zemřít, nedal byste přednost udělat to důstojně? S tváří odkrytou, místo schovanou pod maskou? Pokud ztratíte vědomí, ujišťuji vás, že se už nikdy neprobudíte.“
Cicero pozvedl ruku a roztřesenými prsty si stáhl těsnou žlutou kapuci z prošedivělých vlasů. Pak uchopil respirátor a obličejovou masku a sundal si je. Pot, který mu vyrazil na čele, okamžitě zchladl a zamrznul.
„Chci, abyste věděl,“ řekl Francouz jménem Cheval, „že si vás i vaší práce skutečně vážím, Cicero. Nemám z tohohle žádné potěšení.“
„Renaulte – nebo Chevale, ať jsi, kdo jsi – poslouchej svůj rozum.“ Teď, když neměl na obličeji masku s respirátorem, začala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mladík mohl mít ke spáchání takového zvěrstva jedinou motivaci. „Ať už se chystáš udělat cokoliv, prosím, znovu to zvaž. Je to extrémně nebezpečné –“
Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vědom, doktore. Víte, také jsem studoval na Stockholmské univerzitě a snažil se dodělat doktorát. Minulý rok jsem však udělal chybu. Padělal jsem univerzitní podpisy na žádosti, abych se dostal ke vzorkům jednoho vzácného enteroviru. Zjistili to. A vyhodili mě.“
„V tom případě… mi dovol, abych ti pomohl,“ žádal Cicero naléhavě. „Takovou žádost bych mohl podepsat. Můžu ti pomáhat ve tvém výzkumu. Cokoliv, jen ne tohle –“
„Ve výzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o výzkum. Moji lidé čekají a nejsou zrovna trpěliví.“
Cicerovi se do očí nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobrého nevzejde. To víš.“
„Nemáte pravdu,“ řekl mladý muž. „Mnoho lidí zemře, to ano. Ale zemřou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lepší budoucnosti.“ Cheval pohlédl stranou. Nechtěl toho milého starého doktora zastřelit. „V jednom jste však měl pravdu. Moje Claudette je skutečná. A odloučení skutečné lásku posiluje. Teď musím jít, Cicero, stejně jako vy. Ale respektuji vás a jsem ochotný splnit vám poslední přání. Je něco, co byste chtěl říct své Phoebe? Dávám vám své slovo, že jí tu zprávu doručím.“
Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.“
„Dobrá tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.
V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.
Otřel ze zbraně svoje otisky a střelný prach a mrštil ji do plynoucí mrazivé Kolymy. Poté svalil všechna čtyři těla do jámy k doktoru Scottovi. Pomocí lopaty a krumpáče pak strávil devadesát minut tím, že jejich těla spolu s napůl rozloženou paží zakrýval částečně zmrzlou zeminou. Celé místo vykopávek uklidil, vytáhl ze země kůly a strhl ochrannou pásku. Dal si na čas, pracoval pečlivě – nikdo se tým výzkumníků nepokusí kontaktovat dalších osm nebo dvanáct hodin, a uplyne přinejmenším celých čtyřiadvacet hodin, než WHO na místo někoho pošle. Vyšetřování pohřbená těla pravděpodobně odhalí, ale Cheval jim to nechtěl ani v nejmenším usnadnit.
Nakonec vzal dvě ampulky se vzorky z napůl rozložené ruky a jednu po druhé je opatrně zasunul do bezpečnostních pěnových objímek v nerezové vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobře vědom toho, že každá z lahviček je naprosto smrtící. Pak zajistil čtyři přezky a odnesl vzorky zpátky do tábořiště.
V provizorním čistém prostoru Cheval vstoupil do přenosné dekontaminační sprchy. Z každého úhlu ho pečlivě očistilo šest trysek s horkou vodou a vestavěným emulgátorem. Jakmile měl tuhle část za sebou, opatrně a metodicky ze sebe sloupl žlutou ochrannou kombinézu a nechal ji ležet na zemi ve stanu. Bylo docela možné, že v ní zůstaly jeho vlasy nebo sliny, identifikační faktory – ale čekal ho ještě jeden krok.
V kufru Cicerova terénního džípu byly dva červené kvádrovité kanystry s benzínem. Jemu bude stačit pouze jeden, aby se dostal zpět mezi lidi. Další z nich pečlivě rozlil po čistém prostoru, čtyřech neoprenových stanech a plátěném přístřešku.
Pak je zapálil. Plamen vyšlehl rychle a okamžitě a poslal k nebi černý, sloupec olejnatého dýmu. Cheval s ocelovou krabičkou nastoupil do džípu a odjel. Nezrychlil, ani se nepodíval do zpětného zrcátka na hořící areál. Dával si na čas.
Imám Khalil na něj bude čekat. Ale mladý Francouz toho měl ještě spoustu na práci, než bude virus připravený.
PRVNÍ KAPITOLA
Reid Lawson už asi podesáté za poslední dvě minuty nahlédl skrz žaluzie ve své domácí pracovně. Začínal být nervózní; autobus měl přece už dávno přijet.
Jeho pracovna se nacházela ve druhém patře a byla nejmenší ze tří pokojů jejich nového domu na Spruce Street v Alexandrii ve státě Virginie. Byla to příjemná změna v porovnání s jeho stísněnou studovnou připomínající skříň, kterou měl v Bronxu. Polovina věcí byla vybalená; zbytek ležel v krabicích poházených na podlaze. Jediné věci, na jejichž organizaci si udělal čas, byl jeho stůl a počítač.
Reid si řekl, že dnes, téměř celý měsíc poté, co se nastěhovali, už si dá věci do pořádku a konečně si všechno v pracovně vybalí.
Nedostal se dál než k otevření jedné krabice. Ale byl to dobrý začátek.
Autobus