Obsidiáni. Морган Райс
teď. Sice se s rodiči nikdy nesetkal, ale takhle měl pocit, že ho stále provázejí a vedou dál.
Symboly, pokud je správně interpretoval, mu ukazovaly budoucnost. Mohl tak kompas použít k cestě k portálu.
Zadíval se na něj. Hlavní číselník, ten největší, ukazoval přímo na symbol dveří.
To bylo podle Olivera snadno pochopitelné. Jejich úkolem bylo najít portál a ten určitě reprezentoval symbol dveří.
Když se ale zadíval na ostatní zlaté číselníky, jeden ukazoval na symbol, který vypadal jako egyptský hieroglyf, začalo být trochu obtížnější si správně vyložit, co se jim kompas snažil sdělit. Jeden obrázek vypadal jako čep, další jako sova. Třetí byl jasný pes. Ale co znamenaly všechny společně?
„Čep. Sova. Pes…“ mumlal Oliver zmateně. Pak mu to konečně došlo. Překvapeně vydechl. „Továrna!“
Pokud správně chápal, co mu kompas sděluje, měl jít na místo, které Oliver dobře znal. Do továrny Armanda Illstroma, do Illstromových vynálezů.
Továrna byla nedaleko odsud. Čep mohl reprezentovat stroje, které tam byly, sova, mechanické létající ptáky pod střechou a pes mohl být Horácio, věrný bloodhound starého vynálezce.
Oliver si nebyl jistý, jestli si symboly vykládá správně, ale dávalo by smysl, kdyby byl portál někde na pozemcích továrny. Nemohl si pomoct, cítil radost z toho, že zase uvidí svého starého hrdinu. Měl pocit, že už je to neskutečně dlouho, co byl v kouzelné továrně.
„Tudy,“ řekl ostatním a zamířil směrem k továrně.
Společně vyrazili kupředu. Procházeli kolem řad válečných továren produkujících výzbroj. Dělníci v hnědých a béžových kombinézách procházeli dovnitř a ven těžkými ocelovými dveřmi. Dokonce mezi nimi byla i spousta žen. Pokaždé, když se otevřely dveře, byl zřetelněji slyšet hluk pil a vrtaček a dalšího těžkého vybavení.
„Doufám, že Ester nemá bolesti,“ pronesla Hazel cestou.
Už jen při zmínce jejího jména se Oliverovi sevřel žaludek.
„Starají se o ni dobře,“ odpověděl Walter. „Ošetřovna ve Škole pro Vidoucí je nejlepší ve vesmíru.“
David šel vedle Olivera. Byl nejméně o hlavu vyšší než on. Vlasy si teď stáhl do malého ohonu. Vzhledem k tomu, že byl celý v černém a žezlo si pověsil na záda, vypadal trochu jako ninja.
„Proč jsi na téhle misi se mnou?“ zeptal se ho Oliver.
Sotva domluvil, uvědomil si, že mluvil poněkud nevrle. Rozhodně to tak nemyslel, byl ale trochu zmatený. A vzhledem k tomu, že s ním na misi byl někdo cizí, cítil se ještě nejistěji.
David se na něj podíval s neutrálním výrazem. Tvářil se vážně. „Copak ti to profesor Ametyst nevysvětlil?“
Oliver zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Jen řekl, že jsi dobrý bojovník.“
David pomalu přikývl. Stále měl neutrální výraz. Oliverovi připomínal cvičeného vojáka. „Jsem tu jako tvůj osobní srážce.“
Oliver polkl. Osobní strážce? Věděl, že cestování časem je nebezpečné, ale mít osobního strážce mu připadalo poněkud přehnané.
„Potřebuju osobního strážce?“ zeptal se.
David našpulil rty. „Nevím všechny podrobnosti. Ale profesor Ametyst mluvil vcelku jasně. Mám tě udržet naživu. Mám udělat cokoli bude nutné, abych toho dosáhl.“
Jeho vysvětlení Olivera dvakrát neuklidnilo. Profesor Ametyst si nikdy nemyslel, že potřebuje zvláštní ochranu, tak proč teď ano? Co na téhle misi bylo tak moc nebezpečné?
Na druhou stranu, kdo byl on, aby zpochybňoval ředitelův úsudek? Profesor Ametyst byl nejmocnější vidoucí, byly mu stovky let a viděl události v ohromném množství časových os. Věděl, co je nejlepší. Pokud tenhle podivně vojensky působící David Mendoza zapadal do jeho plánů, pak se s tím Oliver musel smířit.
Jak procházeli ulicemi, přitahovala Oliverovu pozornost trubice v žezle. Písek se už znatelně přesypal, dával jasně najevo, že času ubývá. Myšlenka na to, že Ester běží čas, bodla Olivera u srdce.
Nesměli váhat. Museli se dostat k portálu.
Přidal do kroku.
Nebe začínalo temnět, když se dostali na cestu vedoucí k továrně. Než ale stihl Oliver udělat další krok, zastavila ho Hazel stiskem paže.
„Co je?“ zeptal se.
Hazel ukázala na kompas v jeho rukách. „Číselníky na kompasu. Přetočily se.“
Oliver se zamračeně zadíval na kompas.
Ostatní se shromáždili kolem něj. Několik číselníků se skutečně přesunulo, i když hlavní stále mířil na dveře.
„Pořád nás vede k portálu,“ vysvětlil Oliver. „Ale zdá se, že teď máme jít jiným směrem.“
Zamžikal, snažil se pochopit, co znamenají aktuální symboly.
„Nechápu to,“ zamumlal frustrovaně. „Ukazuje na strom, cihlovou zeď, klíč a…“ zkusil kompas několikrát převrátit, aby pochopil, co je to za symbol. „…požární hydrant?“
„Aha,“ ozvala se Hazel. „Myslíš jako tamhle?“
Oliver okamžitě zvedl hlavu a zjistil, že Hazel ukazuje na druhou stranu ulice. A opravdu, stál tam požární hydrant u velkého dubu. A o něco dál byla vysoká zeď z pálených cihel. Ve zdi byly staré dřevěné dveře s velkou rezavou klíčovou dírkou.
Oliverovi se zadrhl dech. Kompas je musel vést k továrně proto, aby je nasměroval na tohle konkrétní místo.
„Myslíte, že ty dveře jsou portál?“ zeptala se Hazel.
Oliver zastrčil kompas do kapsy. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“
Zavedl ostatní přes ulici ke dveřím. Zaujatě si je prohlíželi. Vypadaly úplně normálně. Vůbec nepřipomínaly portál.
Walter zkusil kliku. „Je zamčeno.“
V tu chvíli Olivera něco napadlo. Vzpomněl si na symbol klíče na kompasu. Přikrčil se a podíval se do klíčové dírky.
Na druhé straně vířil černofialový vír, kterému po povrchu přebíhaly jasné záblesky.
Oliver šokovaně zalapal po dechu, chtěl ustoupit, ale klopýtl a upadl na záda.
„Cos viděl?“ zeptala se Hazel a chytila ho za ruku.
Stejně rychle ho chytil i David.
„Portál…“ vykoktal Oliver. „Je to ten portál.“
David s Hazel pomohli Oliverovi na nohy. Walter zatím vzrušeně přidřepl ke dveřím a zadíval se klíčovou dírkou. Pak se k nim obrátil a na tváři se mu rozléval široký úsměv.
„To je mazec!“ vykřikl.
Vždy patřil k nejnadšenějším z Oliverových přátel, i když často podléhal své výbušné povaze. Hazel byla ta chytrá. Pomohla Oliverovi zneškodnit Lucasovu atomovou bombu.
Hazel se také spěchala podívat klíčovou dírkou.