Pouze udatní. Морган Райс
kdo by chtěl zpochybnit mé právo?“
Genevieve si moc dobře všimnula, že stále drží v ruce meč. Očividně čekal na kohokoli, kdo se odváží promluvit. A samozřejmě to musel být zrovna Altfor.
„Čekáš snad, že ti budu přísahat věrnost?“ obořil se na něj. „Čekáš snad, že před tebou pokleknu, když otec udělal vévodu ze mě?“
„Vévodou se člověk může stát dvěma způsoby,“ štěkl Alistair. „Z nařízení panovníka nebo tím, že se titulu zmocní silou. Máš něco z toho synovče? Nebo poklekneš?“
Genevieve poklekla dřív než její manžel. Zatahala ho za paži, aby ho přiměla ji následovat. Ne, že by jí záleželo na jeho bezpečí, ne po tom, co udělal, ale věděla, že na něm záleží i její život.
„Dobrá, strýčku,“ procedil Altfor zaťatými zuby. „Poslechnu. Zdá se, že nemám na vybranou.“
„Ne,“ souhlasil lord Alistair. „To nemáš.“
Přelétl pohledem po místnosti a lidé jeden po druhém poklekali. Genevieve viděla dvořany i sloužící. Dokonce i Moira padla na kolena. Genevieve by zajímalo, jestli se její takzvaná kamarádka pokusí svést Altforova strýce stejně jako Altfora.
„To je lepší,“ pronesl lord Alistair. „A teď chci, aby vraha mého bratra hledalo víc mužů. Uděláme z něj exemplární případ. Tentokrát bez nějakých okolků. Zemře, jak si zasluhuje.“
Dovnitř vpadl posel v livreji. Genevieve viděla, jak zmateně těká pohledem mezi Altforem a lordem Alistairem. Očividně se snažil přijít na to, komu doručit zprávu. Nakonec se obrátil k Altforovu strýci, což byla podle Genevieve jasná volba.
„Můj pane, odpusť mi,“ řekl, „ale na ulicích dochází k nepokojům. Lidé povstávají ve všech državách bývalého vévody. Potřebujeme tě.“
„Abych lůze ukázal, kde je její místo?“ odfrkl si lord Alistair. „Dobrá tedy. Shromáždi muže, kteří se neúčastní pátrání. Sejdeme se na nádvoří. Ukážeme té sebrance, co dokáže skutečný vévoda!“
Odešel z místnosti. Cestou se opíral o dlouhý meč, který už ale zasunul do pochvy. Genevieve si s úlevou vydechla, ale její pocity neměly dlouhého trvání. Altfor vstal a ve vzduchu se vznášel jeho vztek.
„Vypadněte, všichni!“ zařval na shromážděné dvořany. „Ven, pomozte mému strýci s potlačením povstání, pomozte mu s hledáním zrádce, ale nechtějte, abych to musel opakovat!“
Začali odcházet a Genevieve se chystala vstát a odejít s nimi, ale ucítila Altforovu ruku na rameni. Přidržel ji v pokleku.
„Ty ne, ženo.“
Genevieve čekala a sál se postupně vyprazdňoval. Nakonec v něm zůstala jen ona, několik strážných a v jednom koutě i Moira. Dívala se na ni a ani se nesnažila předstírat soucit.
„Ty,“ vyhrkl Altfor. „Okamžitě mi řekneš, jakou roli jsi sehrála v Roycově útěku.“
„Já… nevím, o čem mluvíš,“ odpověděla Genevieve. „Celou dobu jsem byla tady. Jak bych mohla—“
„Ticho,“ štěkl Altfor. „Kdybych pak nevypadal jako někdo, kdo tě nezvládá, zbil bych tě za to, že si myslíš, že jsem takový hlupák. Jistěže jsi něco udělala. Nikdo jiný, komu na tom zrádci záleží, tady v okolí není.“
„V ulicích jsou celé davy, které mají jiný názor,“ odpověděla Genevieve a podařilo se jí vstát. Altfora se nebála tak jako jeho strýce.
Tedy… bála se ho, ale byl to jiný druh strachu. U Altfora šlo o strach z náhlých výbuchů násilí a krutosti. Před tím ji ale předstíraná poslušnost uchránit nemohla.
„Davy?“ zeptal se Altfor. „Chceš mě provokovat tou chátrou? Myslel jsem, že ses už poučila, ale očividně to tak není.“
Genevieve se teď zmocnil strach, protože Altforův výraz jí sliboval něco velice zlého.
„Myslíš, že jsi v bezpečí, protože bych neublížil vlastní ženě,“ pronesl Altfor. „Ale já ti řekl, co bude následovat, když budeš neposlušná. Tvého milovaného Royce najdeme. Zabijeme ho. A pokud do toho budu mít možnost mluvit, bude to pomaleji, než by plánoval můj strýc.“
Genevieve to nevyděsilo, i když myšlenka na to, že ubližují Roycovi, ji bolela. Věděla totiž, že je Royce daleko mimo Altforův i Alistairův dosah.
„Navíc tu jsou jeho bratři,“ pokračoval Altfor a vyrazil tak Genevieve dech.
„Řekl jsi, že je nezabiješ, když si tě vezmu,“ řekla.
„Teď jsi ale moje žena a přitom mě neposloucháš,“ opáčil Altfor. „Tři bratři už jsou na cestě na popraviště. Budou tam sedět v kleci, dokud nevyhladoví k smrti nebo je něco nesežere.“
„Ne,“ vydechla Genevieve. „Dal jsi slib.“
„A ty jsi slíbila, že mi budeš věrnou ženou!“ štěkl na ni Altfor. „Místo toho pomáháš zrádci, na kterého jsi měla zapomenout!“
„Ty… já nic neudělala,“ odporovala Genevieve. Věděla totiž, že kdyby se přiznala, vše by tím jen zhoršila. Altfor byl šlechtic a nemohl jí tak nic udělat přímo. Ne bez soudu, důkazů a podobně.
„Tak ty tu hru chceš hrát dál?“ zeptal se. „Cena za tvoji zradu tedy stoupla. Tam venku je až moc věcí, které tě lákají. Seberu ti je.“
„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se Genevieve.
„Tvoje sestra mě chvíli bavila, když jsi mě zradila poprvé. Teď kvůli tomu, co jsi udělala, zemře. Stejně tak i tvoji rodiče. A všichni další v té chatrči, které jsi říkala domov.“
„Ne!“ zaječela Genevieve a sáhla po nožíku, který měla u sebe. V tu chvíli ji opustily veškeré zábrany, veškerá opatrnost. Hnala ji hrůza z toho, co se její manžel chystal udělat. Udělala by cokoli, aby ochránila svoji sestru. Cokoli.
Altfor byl ale rychlejší. Chytil ji za zápěstí a zabránil jí bodnout ho. Odstrčil ji a Genevieve upadla na zem. Altfor se teď tyčil přímo nad ní. Probodával ji pohledem a jen Moiřin dotek mu zabránil pokračovat.
„Pamatuj, že dokud je tvojí ženou, je šlechtična,“ zašeptala. „Když jí ublížíš, bude z tebe zločinec.“
„Nezkoušej mi říkat, co mám dělat,“ štěkl na ni Altfor a naklonil se o něco víc.
„Neříkám, co máš dělat. Jen navrhuji, můj pane. Můj vévodo. Postupem času, se ženou a také dědicem na své straně, to vše získáš zpět.“
„A proč na tom záleží tobě?“ zeptal se Altfor a probodl ji pohledem.
Pokud se to Moiry nějak dotklo, nedala to najevo. Spíš se tvářila vítězoslavně, když pohledem sklouzla k Genevieve.
„Protože je tvůj bratr, můj manžel, pryč. A já bych raději byla milenkou mocného muže než úplně bezmocná,“ pronesla Moira. „A ty… ty jsi nejmocnější muž, kterého jsem kdy potkala.“
„A proč bych ti měl dát přednost před mojí ženou?“ zeptal se Altfor.