Dokonalý Úsměv. Блейк Пирс
vmísila se do toho Jessie, protože vycítila, že konečně nadešla ta správná chvíle vyložit její poslední trumf, „to v podstatě není o nic horší, než naše současná situace. Už skoro dva týdny jsem pod ochranou. Ale o mužích, kteří mě pronásledují, se nikomu nepodařilo zjistit nic, co by nynější stav nějak změnilo. Město, LAPD i maršálskou službu to stojí obrovské peníze a konec je přitom v nedohlednu. Jestli to tak půjde dál, možná si opravdu budu muset opatřit novou identitu… už podruhé v životě!“
„My se na to takhle nedíváme…“ začal protestovat Murph.
„Nechte mě prosím domluvit, maršále,“ ujala se slova znova Jessie, aniž by jí v hlase zazněla sebemenší známka jízlivosti či povýšenosti. „Takhle to dál nejde. Každou noc se mi zdají noční můry o tom, jak někdo zmasakroval celou moji ochranku. Sotva slyším nějaký nečekaný zvuk, málem vyletím z kůže. Krčím se při každém nenadálém pohybu. Jsem v tom domě uvězněná, i když jsem neudělala nic špatného. Nemůžu tak žít napořád. To radši umřu při pokusu ty chlapy chytit, než abych strávila zbytek života ve strachu. Mám veškeré potřebné znalosti i dovednosti k tomu, abych dopadla oba muže, kteří mi chtějí ublížit. Dovolte mi je použít. Přece nežádám nic nesmyslného.“
Decker s Murphym si vyměnili pohledy. Jessie to připadalo, že uběhla celá věčnost, než maršál promluvil.
„Zařídím to u Corcorana,“ svolil, ale pak dodal, „za předpokladu, že budete souhlasit s jistými podmínkami.“
„Jakými podmínkami?“ vyptávala se Jessie, ačkoli byla v tomto okamžiku stejně ochotná odsouhlasit téměř cokoli.
„Po celou dobu s vámi zůstane vaše ochranka – žádné pokusy nás setřást. Noci budete i nadále trávit v bezpečném úkrytu. V terénu budete dodržovat všechna bezpečnostní opatření včetně případných úhybných manévrů, které můžete považovat za přehnané. V jakékoli situaci v terénu se podřídíte velení maršálů, ať vám jejich rozkazy připadají zbytečně opatrné nebo ne. Pokud vám řekneme, abyste odešla, bez odmlouvání poslechnete. Souhlasíte s těmito podmínkami, slečno Huntová?“
„Souhlasím,“ přitakala bez váhání a bez ohledu na to, zda své slovo hodlá dodržet.
„V tom případě se, jakmile obdržíme svolení od mého nadřízeného, můžete pustit do práce.“
Jessie se obrátila k Deckerovi, který vypadal, jako by se snažil potlačit úsměv.
„Co kdybych vám představil vašeho dočasného partnera?“ navrhl.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Jessie zdaleka nebyla nadšená.
Agent, kterého FBI poslala, aby oddělení pomohl s případem pobodání, vypadal jako bývalý hráč baseballu, jenž byl do hry povolán jen proto, že se všichni hráči základní sestavy zranili. Muselo mu být kolem čtyřiceti a Jessie si po cestě k němu všimla, že má na agenta FBI překvapivě otylé břicho.
Jeho neobvykle dlouhé a rozcuchané vlasy byly navíc skoro úplně stříbrné. Větrem ošlehaná tvář a slaná vůně napovídaly, že tráví víc času surfováním, než vyšetřováním případů. Sako měl u límce roztřepené a volně uvázaná kravata mu visela od půl hrudi. A přestože ještě neodbilo poledne, už se mu na pokrčených kalhotách podařilo nashromáždit úctyhodnou sbírku skvrn od jídla.
„Jack Dolan,“ představil se a natáhl k ní ruku, jinak se však k žádnému pozdravu neměl.
„Jessie Huntová,“ odpověděla. Přijala nabízenou ruku a musela potlačit zajíknutí, když ji stiskl v železném sevření.
„Ach ano. Ta proslulá forenzní profilistka alias dcera sériového vraha alias zaříkávačka psychopatů, co se skrývá před chlapy, co v noci dělají bu-bu-bu.“
„Přesně tak to stojí na mé vizitce,“ opáčila Jessie kysele. Vůbec se jí nelíbilo, kolik závěrů si o ní ten člověk hned na začátek udělal.
„Agente Dolane,“ vložil se do toho Decker, a přerušil tím jejich mrazivou slovní přestřelku, „jelikož pobodání ve Studio City vykazuje několik potenciálních rysů, jež jsou charakteristické jak pro Xandera Thurmana, tak pro Boltona Crutchfielda, rozhodli jsme se, že požádáme slečnu Huntovou, aby se k vám přidala a zhodnotila, nakolik je pravděpodobné, že za vraždou stojí jeden z nich.“
Dolan přejel pohledem z Deckera na Jessie a nakonec na Murpha.
„Takže jí teď budu dělat chůvu?“ zeptal se se zmateným výrazem. „Nebo si máme předávat štafetu?“
Jessie otevřela pusu, ačkoli si nebyla jistá, co z ní kromě proudu nadávek vypustí. Než však stihla říct jediné slovo, předběhl ji znovu Decker.
„V průběhu vyšetřování tohoto případu ji považujte za svoji parťačku. Předpokládám, že jste zvyklý svému partnerovi krýt záda, agente Dolane? Pak se pro vás nic nemění.“
Dolan zůstal zticha. Jessie koutkem oka zahlédla, jak Murph potlačuje úsměv. Otočila se k Deckerovi.
„Mohla bych si s vámi na chvíli promluvit o samotě?“ požádala.
Kapitán přikývl, načež oba zamířili na chodbu.
„Počkejte,“ zarazil je Murph. „Půjdeme já s agentem. Vy dva si promluvte tady. Čím méně lidí vás uvidí, tím lépe.“
Jakmile odešli, Jessie probodla Deckera rozlíceným pohledem.
„To má být nějaký trest? Proto se mě snažíte přidělit k tomuhle ňoumovi? To nemůžete Hernandeze stáhnout z jeho případu a přidat mě do týmu k němu?“
„Detektiv Hernandez je nedostupný,“ odpověděl Decker stroze. „Kromě toho detektivy jen tak ‚nestahujeme‘ z vyšetřování trojnásobných vražd, abychom vyhověli výmyslům jiných zaměstnanců. Nečekejte, že se vám v blízké době ozve. Pokud ano, znamená to, že nedělá svoji práci. Dolan je navíc k tomuhle úkolu víc než kvalifikovaný. A to jeho nám FBI poslala. Takže najděte způsob, jak s ním vycházet, jinak se můžete vrátit zpátky do svého úkrytu. Je to na vás, Huntová.“
Cesta do Studio City probíhala obzvlášť nepříjemně.
Dolanovi se zjevně nelíbilo, že se musí vézt na zadním sedadle sedanu, který řídí americký maršál. Murph a Toomey nebyli o nic víc nadšení, že dělají šoféry dvěma nevrlým vyšetřovatelům. A Jessie rozčilovalo prakticky všechno.
Navzdory tomu, co řekl Decker, se cítila, jako by v autě seděla se třemi chůvami a další dvě ji následovaly ve druhém vozidle opodál. Její „partner“ měl očividně za to, že ji k případu přizvali jen v rámci symbolického gesta. A maršálům se pochopitelně příčilo zastávat funkci špičkově trénovaných sluhů. Než dorazili na místo činu, byla celá posádka jako na jehlách.
Toomey našel dům bez problémů. Byl to půvabný jednopatrový domek ve španělském stylu, jejž křižovaly pruhy žluté policejní pásky a před nímž stálo půl tuctu policejních aut. Parkovaly tam také dvě televizní dodávky. Toomey kolem nich projel a zastavil až o půl bloku dál, aby je nikdo neviděl.
„Jak to uděláme?“ obrátil se ke zbytku osazenstva. „Huntovou nesmí nikdo vidět, jak vchází dovnitř. Pokud je to opravdu práce Thurmana nebo Crutchfielda, určitě budou bedlivě sledovat, jestli se tu objeví. A i kdyby to jejich dílo nebylo, stejně nepotřebujeme,