Staré pověsti české. Alois Jirásek
i spanilostí tváře a postavy, jež byla krásně na výsost urostlá, tak že byly na podiv všem.
Z nich Kazi znala všeliké býlí a koření i jeho moc. Jím hojila různé neduhy; než i pouhým slovem krotila bolesti, zažehnávajíc je jménem mocných bohů a duchů. Svým mocným kouzlem a slovem žehnání přinutila často i Sudičky k své vůli a vracela život i tam, kde již unikal posledním dechem. Ta po smrti otcově sídlila nejčastěji na hradě, jenž stál u hory Oseku poblíže řeky Mže, a jenž po ní slul Kazin Hrad.
Druhá byla Teta, která dle jména svého vystavěla Tetín, hrad velice pevný na vrchu příkré skály nad řekou Mží. Bojíc se bohů a běsů, zaváděla obřady k jejich poctě, učila lid se jim klanět a rozličné oběti činiti. Sama pak často vstupovala na horu Pohled nad Tetínem na západ slunce a tu k mračné modle postavené na skále pod starými duby se modlila a často tu oběť zažehovala za dne i v teskný soumrak.
S největší však oddaností vzhlíželi všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, při tom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i drsní, bojovní muži tlumili hlas a mírnili slova, když všecka líbezná kráčela kol, že i starci věkem zkušení a znavení ji velebili, řkouce:
„Nad mater je sličnější, nad otce moudřejší.“
A s posvátnou bázní mluvili o ní, že bývá u vytržení, že se jí mění tvář i oči, když zahoří věštím duchem, když hledí v budoucna šero a vidí, co nastati má.
Po smrti Krokově sešli se lechové, vladykové a množství lidu v posvátném háji u pramene Jezerky. Též Krokový dcery tam přišly. Pod krytem starých buků, lip a dubů snesli se starší rodů a všechen lid
to svorně, bez potržky, aby panování zůstalo v rodě Krokově, při jeho nejmladší, Libuši.
Starý háj se rozezvučel radostným pokřikem všech, a hlahol jejich zaléhal až k řece do šerých lesů. Jásajíce, vedli od Jezerky mladou kněžnu, ověnčenou, pohnutím zardělou na posvátný Vyšehrad. Po boku jí kráčely Kazi a Teta, sestry, a jejich dívky, před nimi
za knížecími dcerami kráčeli statní lechové a starostové, vznešení rodem i věhlasem.
Ti uvedše Libuši na prostorné nádvoří vojvodského hradu, usadili ji na kamenný stolec pod košatou lipou, kdež otec její, moudrý soudce a vladař, sedával. Mladá kněžna měla svůj hrad, po ní Libušin nazvaný, který vystavěla vedle lesa táhnoucího se ke vsi Zbečnu. Od svého však nastolení sídlila na Vyšehradě moudře odtud vládnouc všemu lidu.
O Bivoji
V Libušině sídle, mocném Vyšehradě, zelenala se zahrada, krásná různým stromovím, křovím i vzácným kvítím. Na div však byla bludivými stezkami; ty různo se vinuly, splétaly, rozcházely se a scházely kolem křovin, pod stromy, mezi květinami, trávníkem, všecky sobě podobné tak, že cizí z té čarovné zahrady plné stejných míst a tajemných koutků nenašel východu.
V této zahradě Libuše ráda meškala se svými dívkami, častěji ještě sama, ráno, kdy se na slunci třpytil rosou každý květ a každý list, i pod večer, kdy kmeny stromů planuly růžovou září západu, nebo kdy pak v soumrak zčernaly jejich koruny a křoví, kdy bělavé stezky se tratily v hlubokých stínech.
Tou dobou mladá kněžna urostlé postavy, v bělavé říze, s vlasy volně rozpuštěnými, sama jako světlý stín, kráčela volně, vážným krokem, s hlavou pochýlenou, zamyšlenou, nebo stála sličnou tvář k nebi obrácenou jako ve sněm v tichém prosvitu hvězd nebo měsíce.
Sem jednou zavedla sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit. Zahrada, trávník i stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem, od dešťů a plískanic ztemnělé, byly zality záplavou posledního světla. Zapadaloť slunce do tmavých lesů v modravé páře stopených na vrchách za Vltavou.
V klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý ryk. Ohlas jeho zněl až do kněžniny zahrady, jasnil se a mohutněl. Křik mužských hrdel se blížil jako náhlá bouře. Ze směsi silných dalekozvučných hlasů pronikal výskot, a v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem.
Sestry vytržené z hovoru stanuly, naslouchaly.
V tom přichvátal vladař hradu všechen vzrušený a prosil je, aby se šly podívat, aby vstoupily na nádvoří.
Tam volným prostranstvím kráčel v hlučném průvodu hradních strážců a jiných mužů vysoký, mladý muž statného těla, s rukama do týla vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. Zardělou, osmahlou tvář měl do předu pochýlenu, a z pod čapky splývaly kolem ní i do čela mu padaly tmavé kadeřavé vlasy.
S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce nesl na zádech břichem vzhůru.
Mladý ten lovec bez oštěpu, s mečem u širokého pasu v pochvě zaraženým, v obuvi zablácené i na přiléhavých nohavicích všechen bahnem postříkaný, nesl to hrozné břímě jako lehký měch. Kráčel pevně a jistě; nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl.
Kolem jásali staří muži i jonáci a ukazovali rukama i oštěpy na starého, silného „sekáče“ ryšavě hnědého, ohromné hlavy, černého rypáku, z něhož se probělávaly a leskly zahnuté, mocné tesáky. Kanec sebou škubal, černými kopyty kopal, zuby klektal a očka krví podlitá zuřivě obracel.
Všichni v zástupu stichli, když Libuši a Kazi shlédli. Smělý pak lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, zastavil se u schodů, jež vedly pod silné sloupy stojící přede dveřmi k veliké síni.
Na těch schodech stály kněžny. Bivoj v čele všech mužů, maje líté zvíře na zádech, pozdravil Libuši i její sestru a pravil: „Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li.“
Když Libuše kynula, ať se tak stane, zkřikli mužové kolem a chystali meče a oštěpy. Než Bivoj zvolal do jejich shonu a hluku:
„Sám se postavím proti němu. Jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A nejprve mně položte k nohám oštěp.“
Stalo se, jak řekl. Muži rozestavili se prostorně kolem a přichystali zbraň. Nikdo z nich nespustil očí s Bivoje, jenž přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny stojící výše, na Libuši, zvláště však na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže, jejž po prvé spatřila v háji u Jezerky, na nějž pak často vzpomínala. Ted ji těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od tohoto pádu. Nežli však kanec dopadl, sehnul —se Bivoj a zdvihnuv těžký oštěp lesklého hrotu, sevřel ho oběma rukama a čekal.
Starý, silný „sekáč“ na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe. Ale již se mu břicho pohnulo, hřeben dlouhých štětin na hřbetě se zježil jako hříva, bělmo očí v černé hlavě se zablýskalo. V ráz se vymrštil se země a hnal jako šipka nehledě v právo ni v levo, s rozevřenou tlamou, z níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.
Vše kolem jako pěna stichlo, když kanec divoce vyrazil a když se tak obořil. Ale již vykřikl kde kdo z mužských, i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud