Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický
mým,
vše ve tvém zářném zjevu zřím.
Blíž ke mné! Neleť do oblak,
plá v tobě zašlý čas,
ty neposedo, kouzlíš tak
mně v srdce obrazy i zrak
můj dům otcovský zas!
Ó krásný, krásný čas to, ach,
svou sestru Emelinu v hrách
i sebe vidím, bez dechu
motýla honit v pospěchu.
Jak pravý lovec za ním v rej
jsem loukou divým skokem spěl
přes keř i trn, až chyt jsem jej
co ona – Bůh jí požehnej! —
se bála, střít mu pel.
Kukačce
Ó posle jara! Slyšel jsem
tvůj zpěv a cítím ples
ó kukačko, jsi ptáčetem
jsi putující hles?
Já v trávě ležel v myšlenkách,
v tom zpěv tvůj zazněl blíž,
a dál jej nesl k svahu svah —
teď z blízka zněl – ó slyš!
Ať vypravuješ údolí
o slunci, kvítí jen,
mně ve tvém zpěvu hlaholí
dnů zašlých mnohý sen.
Miláčku, v tomto roku též
buď uvítán v náš kraj,
Ty že jsi ptákem? – to jest lež,
mně hlas jsi, mně jsi taj!
Školáku zněla tvoje zvěst,
jenž naslouchal ti rád,
za tebou tisíci spěl cest
skrz keře, na strán, v sad.
Tě uzřít, já se naběhal
v luh svěží, v lesů mrak,
byls láska má, mé touhy žal
jen toužen, nezřen však.
A zase tobě naslouchám,
tvůj v trávě slyším hlas,
jak naslouchám, tu vzpomínám
na mládí zlatý čas.
Ó šťastný ptáku! Země zjev
se zdá být, vzdušný kraj
a sadem vil jak zní tvůj zpěv
a pro tebe jen ráj!
Nás jest sedm.
Tak prosté děcko,
dech jehož splývá, hravý sen,
jež cítí život v údech všech,
co o smrti ví jen?
Já potkal děvče z vesnice,
„jsem stará osm let!“
Vlas kučeravý do líce
jí hojnou kšticí slet.
Venkovské měla vzezření
a sprostý selský šat,
však očí lesk v svém záření
mne začal v srdci hřát.
„—Kolik máš sester, bratříčků?
mé dítě,“ já se ptal,
zří s žasem na mne chvilčičku —
pak dí: „Všech sedm mám.“
A kde jsou? – ptám se. „—Sedm nás,
zpět ona hovoří,
dva v Conway šli – to dávný čas,
a dva jsou na moři.
Dva na hřbitově leží již,
tož sestra s bratrem mým,
a vedle malá naše chýš,
kde s matičkou svou dlím —.“
– „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,
dva na moři že jsou?
A přec vás sedm? – Dítě, víš,
to jest mi hádankou!“
– „A přece sedm jest nás všech“
(dá děvče v odpovéď)
„dva spí, kde stromů stín si leh
tam na hřbitovní zeď.“
– „Ty mateš se, mé dítě, dím,
tys živa, líčko květ,
a dva když v stínu hřbitovním,
pak zbývá vás jen pět.“
– „Jich hrob je snadno uvidět,“
dí děvče, „zeleň svěží
zříš z chatky ven pár kroků jen,
kde vedle sebe leží.
Své pletení si beru tam,
tam šat si ovroubím,
na jejich hroby usedám,
a často zpívám jim.
A často slunce rudý svit
když v západ zaměří,
smím s matkou svojí k nim tam jít
se svojí večeří.
Má sestra Hana umřela
nám první, byl to žal,
tak dlouho, mnoho trpěla,
až Bůh ji k sobě vzal.
Ji pochovali na hřbitově
a než luh posekán,
my na jejím si hráli rově,
já a můj bratr Jan.
A sotva první sníh kdy pad
klouzání zašlo nám,
tu bratr Jan již k smrti chřad,
teď vedle ní spí tam.“ —
– Nuž, znovu pravím, kolik vás?
když dva jsou v nebi již?
A děvče odpovídá v ráz:
„nás sedm jest, jak víš.“
„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской