Radúz a Mahulena. Julius Zeyer
bílého jelena, jelena takového, jak byl ten, jejž jsem byl zabil před chvílí! Ta třetí stála opodál a mlčela. Smutná byla a hleděla k měsíci. Tu viděl jsem, co jsem to zlého spáchal! To zajisté byl jelen její, jenž v krvi ležel, tam ve hvozdě – a byla smutná mojí vinou!
RADOVID: Šel jsi blíž?
RADÚZ: Kde bych byl srdce vzal jí hledět do tváře? Ne, znova prchal jsem do lesa a hledal vody, abych tu krev smyl s rukou… Jak oheň pálila! Zde konečně jsem našel studánku. Pak vrhl jsem se v trávu, chtěl jsem spát. Ale tou vrbou zde, jež v noci zdála se jak oblak zelenošedého dýmu, hleděl měsíc na mě, a bylo mi, jako bych viděl její, té dívky, bledou, truchlou tvář, dívati se na mě mezi temnými čarami větví, pnoucích se do šíra. Posléze usnul jsem přece nepokojným snem…
RADOVID: Tys dítě! A jsem pošetilý jako dítě též, že poslouchám a poslouchám a zcela zapomínám, abych tě k spěchu pohádal! Mám velkou obavu, že stojíme na půdě krále Stoj míra.
RADÚZ: Toť pravdě podobné, že v tatranské jsme oblasti. Olbřímé štíty hor jsou blízko tak! Jak pyšně čelo vznášejí! A orli všude krouží nad nimi!
RADOVID: Pravda, pravda! Ted ale rychle pojď! Myslím, že tímto směrem běží naše hranice. Pojď… Co váháš?
RADÚZ. Váhám, protože tvůj spěch se příliš útěku podobá. Kdyby se tatranští dověděli, že jsem odsud utíkal, pozdní jejich potomci by ještě potupné písně o mně zpívali!
RADOVID: Oni se však nikdy nedovědí –
RADÚZ: Čeho? Že jsem utíkal? Ó, zajisté že ne, neb neučiním tak. Tím vědomím bych se věčně zardíval.
RADOVID: Vydáš se tedy raděj, možno, v kruté ruce nepřátel?
RADÚZ: Proč je ale král Stojmír tak urputným protivníkem mého otce?
RADOVID: Protože byli kdysi přáteli tak dobrými, že byli si jak rodní bratři. Ta nenávist je vždycky nejprudší, co zaujímá místo lásky dřívější. Však nyní pojďme!
RADÚZ: Co spěcháš tak? Zde milo je. Hle, jak ty vážky zlatozelené se chvějou nad vodou… Tak si byli tedy někdy jako bratři…
RADOVID: Šli do světa co dobří bohatýři. Tam někde za horami stál starý hrad, tam dívku uzřeli a oba vzplanuli strastnou láskou. Ona zvolila tvého otce. Ted všechno víš. Mluvil jsem o tvé matce.
RADÚZ: To bylo bolestné pro krále Stojmíra. Tak zůstal tedy sám, jen se svou nenávistí.
RADOVID: Sám nezůstal jen se svou nenávistí, neboť pojal ženu z rodu knížecího, ale zlou! Ta nedala mu nikdy zapomenout. Žárlivá na památku své někdy sokyně, rozdmychovala stále jeho záští proti tvému otci, proti tvé matce, proti nám všem! Věř, že by tě zabili, kdybys jim přišel do rukou, a proto pojď –
RADÚZ: Nuž tedy – však co to?
VRATKO (zpívá za scénou):
Tři byly sestry, co se rády měly,
a přece se jak ptáci rozletěly,
jedna je za Váhem a druhá za Dunajem
a třetí bloudí, plačíc, kdesi za šuhajem!…
RADÚZ: Co tasíš, Radovide, meč? Ten není nebezpečný.
RADOVID: Tak zdá se, věru.
VRATKO (s dřívím na bedrách): Tři byly sestry – (zahlédne Radúza a Radovida). Buďte zdrávi!
RADÚZ: Zdráv bud, příteli. Jsi veselý a zpíváš jako skřivan v tom zlatém jitře.
VRATKO: Váš kroj je jiný, než zde nosíme, jste tedy cizinci. Buďte zdrávi, hosté.
RADOVID: Jsme cizí pravda. Zabloudili jsme v těch lesích. Kdo vládne touto krajinou? Ty povíš nám?
VRATKO (složí dříví): Kdo jiný vlád’ by zde než náš pan král?
RADOVID: Král, který?
VRATKO: Král Stojmír, jak se sluší.
RADOVID (Radúzovi): Ty slyšels? Pojďme, spěš!
RADÚZ: A daleko je odsud na hranici?
VRATKO: To myslíš do Magury? Tam je blízko.
RADOVID: A kterým směrem půjdem, kdybychom chtěli tam?
VRATKO (ukazuje): Tu horu nechte pořád po pravici a slunce v zádech.
RADÚZ: Dobře! Tvůj pokyn platí, až půjdem do Magury. Však pověz mi, ty dobrý člověče, víš, komu patří velký, bílý zámek tam za kopcem, kde černý les se končí na světlé louce?
VRATKO: Nu, panu králi, komu jinému? Přebývá tam vždycky, když stromy kvetou. Má jich mnoho v krásné zahradě.
RADÚZ: Když stromy kvetou, ale to je teď! Tož najdem ho dnes jistě v zámku – půjdem-li tam.
VRATKO: To najdete i Runu jeho ženu a jejich dcery tři.
RADÚZ: Tři jeho dcery? Jsou tedy tři? Jsou krásné? Ty je znáš?
VRATKO: Jak bych je neznal? A krásné jsou jak hvězdy, věř. A jedna z nich je dobrá jako matka země, co nám chleba dává. Má zlaté vlasy; když se usměje, tu zdá se ti, že jí růže v ústech kvetou, a když zapláče, že se jí perly z očí sypají, a kam se postaví, snad zlatá tráva roste! Tak aspoň moje žena pravila.
RADÚZ: Ty viděls tedy plakat ji a usmívat se?
VRATKO: Jak tebe vidím, krásný šuhaji, tak z blízka jsem ji viděl a viděl jsem ji plakat, když vešla v naši chatku, tenkráte, když dítě naše stonalo, a viděl jsem ji potom se usmívat, jako když denička na nebi vzejde, když dítě moje zase se uzdravilo a když je zpívajíc chovala. Ah, jak je krásná, krásnější než měsíc! To uvidíš, jestli ji zahlédneš. Však přímo na ni, tak najednou, se nesmíš podívat! To mohlo by tě omráčit jak náhlý blesk, když z temné barny vysvitne a celé nebe ohněm zaplaví. Nejdříve, jen na nohy, které jsou jak lilie v střevíci ze zlata, se podívej, pak zvedni oči k pasu a posléze, když jsi už takové kráse zvyk’, se podívej na jasné její čelo… Jak jsem se zapovídal! Půjdu domů k ženě, k synkovi.
RADÚZ: Tys dobrý člověk a mnoho potěšils mě řečí svou. Čím se živíš?
VRATKO: Nu, rubám dřeva v lese a políčko mám též.
RADÚZ: A kolik asi denně vyděláš?
VRATKO: To, pane, dost. Tři celé groše.
RADÚZ: A to ti stačí, by ses uživil?
VRATKO: Tři groše denně utrácet? Ne, jeden živí mě, ten druhý půjčuji a třetí vracím.
RADÚZ: Jak to myslíš? Nerozumím dobře.
VRATKO: Pane, je to tak: starého otce mám, ten vychoval mě, a tomu vracím nyní. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž, tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vracet