Filosofská historie. Alois Jirásek
a navečer. A když tabák v bílé hlavičce v modrošedý dým se rozplynul, vážně vyklepal dýmku a pak obyčejně psal nějaké psaní. Jiných dnů mu nevěnoval. Zatímco Lottynka k nějaké přítelkyni zaběhla a matinka u stolu blaženě podřimovala, „skládal“ pan aktuár psaní. Vše dobře a jak náleží promyslil, nežli napsal; zato nic neopravoval a věty jeho byly urovnány a vypulérovány až radost poslouchat. Ovšem trvalo to někdy několik neděl, než list dokončil. Neměl spěchu a korespondence páně Roubínkova nebyla velká. Když co napsal, vzbudil svoji manželku, které pak periody své, vážné a těžkopádné jako obrněnci, nahlas předčítal. Tak bylo každé neděle.
O něco později přicházel pan listovní buď sám nebo se ženou a nastala „zábava“.
Na stěně proti lenošce Roubínkově visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Obraz ten počítal majitel jeho mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když nadobyčej se rozohnil, pravil poněkud živěji: „Ať takový někdo hledá! V celém Českém království ho nenajde!“
A nebylo divu. Na obraze tom zpodoben byl ukrutný Herodes král, jenž dal nemilosrdně betlémská mláďátka povražditi. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní bylo lze vyčisti.
Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava uměle složena jest ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vousy a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlémě.
Na výtvor ten byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal.
Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho obráceny na obraz, a hleděl dále naň, když s manželkou rozmlouval. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále.
Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati.
Pan Roubínek byl na svůj úřad velmi bohatý člověk. Jmění to nepřinesla mu jeho manželka, kterou pojal z pouhé náklonnosti a spíše ještě následkem zdravého rozumování o dobrých vlastnostech, zvláště o hospodářském nadání jejím. Nebyloť by dobře domýšleti se, že pan aktuár za svého mládí byl ohnivým a náruživým. Neměnilť se vůbec. Vrstevníci jeho tvrdili, že vypadal před léty zrovna tak jako nyní. Buď tomu jakkoliv, jisto jest, že jmění své zdědil po starém strýci plukovníkovi, který bohatství svého dobyl si za válek napoleonských. – I dnešního nedělního odpoledne, kterého paní Roubínková pro samou nejistotu a zvědavost opominula klidně si zdřímnouti, psal manžel její docela poklidně jako obyčejně list, a to kolegovi a příteli svému panu aktuárovi na zámku a panství rychmburském. Rozumí se samo sebou, že psal německy, ne snad že by mateřským jazykem svým opovrhoval, ale že byl tak navyklý a že německým jazykem dovedl se v písmě jadrněji a trefněji vyjádřiti. Nebylť pan aktuár nepřítelem své národnosti, ale také ne přítelem. Slovem, byl pravým, celým úředníkem, oddaným milostivé vrchnosti, jenž dbal na starý, obvyklý pořádek a novot z duše nenáviděl. Než podle některých výpovědí jeho bylo možná souditi, že se povznesl k mnohým opravným náhledům dějepisným, které od běžných valně se odchylovaly. Tak neměl Žižku za loupežníka a krutého vraha, jak onoho času namnoze ještě mínili. Říkávalť: „Žižka a císař Josef, to byli Čechové!“ A když listovní přikývl hlavou, dodal: „A ten kostel náš, ten je po nich na památku!“ Z dějepisu jenom toto podotýkal, takže se zdálo, jako by jiných osobností dějepisných neznal, anebo znáti nechtěl.
Žižka a císař Josef, nad ně pak Herodes král, byli zamilovanými, ačkoliv jakživ šíře se o nich nerozpustil, než jak uvedeno.
Tak dnes již napsal nadpis a dokončoval první periodu svého listu, když Lottynka rychle vběhla do pokoje a u matinky se zastavila. Nečekajíc ani na její vyzvání, jala se vypravovati svým způsobem a jazykem, čeho se u přítelkyně dověděla. Podobných zpráv, domněnek a různých úsudků bylo plné město.
Nezatajiloť se, že páni filozofové udělali dnešního jitra v koleji takovou revoluci, že profesor ani exhortu nezačav, musil odejíti ze sálu.
Paní a dívky a větší část měšťanstva byly na straně studentů, jen vznešenější a starší povážlivě kroutily hlavou; mínily, že to hrubé uražení a že nikterak nelze takového jednání schvalovati.
„Z toho bude výslechů a trestů,“ mínila paní Roubínková.
„To pan Vavřena je také v tom!“ povzdychla Lotty.
„Ale proč jim takovou nevinnou radost kazí.“
„Ó, to už letos opět majáles nebudou. A já jsem se tak těšila!“ povzdychla slečinka a pěkné oči její smutně obrátily se po nových jarních šatech, které již hotové a zvláště na majáles chystané v koutě na posteli roztomile se rozkládaly. Zatím v předním pokoji byla čtoucí Lenka vyrušena. Když dveře tiše se otevřely, sklopila knihu a mile, jako minule, byla překvapena.
Vavřena mlčky pozdraviv, přistoupil k ní a pravil tichým hlasem:
„Jsou tam?“ a ukázal na zadní pokoj.
„Všichni.“
Rozepjav kabát hbitě vytáhl z náprsní kapsy knížku a podal jí Lence:
„Něco vážného. Na prvního máje vám přinesu lahodnější a zábavnější,“ usmál se.
Lenka zatím se podívala na titul.
„Chcete býti filozofkou?“ tiše ptal se Vavřena.
Dívka se zarděla.
„Jen s vaší pomocí.“
Stiskl jí kvapně ruku, a zaklepav, vstoupil do druhého pokoje. Lenka byla v blahém vzrušení. Sice zaslechla lehounký, radostný výkřik Lottynčin, který jindy by ji mrzel, ale dnes! Hleděla dosud na titul knížky:
MOSTEK
ANEB
SESTAVENÍ MYŠLÉNEK O TOM,
NA ČEM KAŽDÉMU ZÁLEŽETI MÁ.
Z MLADÉHO VĚKU A PRO MLADÝ VĚK VYDAL
M. F. KLÁCEL
Co Lenka list za listem v nové knize zvolna převracela a nevědomky hlubokému zadumání se oddávala, byl Vavřena v ohni. Matka i dcera ptaly se o překot pana instruktora, jak se osudná ona věc dnešního rána zběhla.
Filozof odpovídal, jak mohl a směl, a úsměv zjevil se na jeho rtech, když Lottynka jakoby smutně klonila hlavu a v koketném soucitu a v obavách prohodila, že pan Vavřena snad také bude přísně potrestán.
„Jeden za všechny a všichni za jednoho.“
„A majáles?“
„Nebudou,“ odtušila matka, a instruktor mlčel. Tím stvrzoval Lottynce tak nemilou a smutnou pravdu. Vtom však stalo se cos neobyčejného.
Pan aktuár, který na druhém konci pokoje hluboce jsa zamyšlen, novou periodu puléroval, nevšímaje sobě toho, co opodál se hovořilo, položil brk na stůl, a upřev chladné oči na Herodesa krále, promluvil suchým, jednotvárným hlasem.
„Pane instruktor, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?“
„Čím mohu sloužit, pane aktuáre?“
„Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak! ,Dobré jitro přeji!‘ – Co je to?“
„Zcela