Knihy veršů. Jan Neruda
pro ni mnohou těžkou nehodu
konečně lehce snést se naučíš,
až poznáš vše, co lidské srdce bolí,
až jako zvěř štván budeš parným polem,
až každou bolesť nad tím umučíš,
že žiješ mezi žalářem a kolem,
až smyčec bude žebráckou ti holí,
pak housle tvoje písně zapějou,
že srdce v prsou lidem rozchvějou
a každý bezdech hře tvé slouchat bude!
Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,
a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!
Tak mocně píseň naše dojímá,
že každý za cigána zapláče,
když chvějící se ruka struny svírá,
že pán jak cigán sprostý zaskáče
a žebráka cigána objímá!“
III.
Zavál teď vichr, až se plamen sehnul
a povyskočiv v divoké ty tváře
moc celou vrhnul plamenné své záře; —
však víc v ty tváře oheň nenakreslí,
než divoké sny puszty v ně už vnesly,
ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —
Zas zavál vichr mrazný, ledový,
jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,
by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —
vše umlklo a vše se mrazem třese
a vichr mrazný dál se pusztou nese —
snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!
„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!
Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?
Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“
Zvuk zahučel a letěl v tichou dál
tak chvatně, jak by prodlít zde se bál —
a za ním druhý v chvatném dospěchu.
Cigán se starý mladě vypíná,
divokou píseň kvapem počíná,
divokou píseň – sobě k posměchu!
„Hochu, starý hochu,
kde jsou vlasy černé,
proč se třesou, hochu,
staré ruce věrné?
Hochu, starý hochu,
slepý jsi a hluchý,
sešel jsi už, hochu,
jsi jak ptáče suchý!“ —
,Jakž by vlasy černé
barvu dochovaly,
když je dobří lidé
slinou poplivali!
Tolik v životě mém
ztraceného blaha,
že se ruka třese,
když po něčem sahá;
tolikkrát se lidé
jinak ukázali,
že se konečně mé
oči podvázaly.
Přezdívek tak mnoho
lidmi hromaděno,
že přeslechnu teď už
vlastní svoje jmeno.
Bojím se už všeho,
uzavřel se v sobě,
seschnul, jako ptáče
seschne v zimní době! —
„Tak, Janko! – udeř v cimbál ještě jednou,
nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,
ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,
by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“
A znovu zas se cimbál rozzvučí
a tajuplně pusztou zahučí,
snad zalehal kdes do klenutých hrobů
a mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.
„„Žil jednou cigán – však za dávných časů,
snad tenkrát nebyl ještě cigánem,
nebloudil světem lehkým se stanem,
nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.
On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,
on ještě ve svatých se vodách koupal
a v žilách proudila mu klidná krev —
neb život jeho byl jen klidný zpěv.
Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,
a když svou píseň z prsou plných zpíval,
nebylo v písni jara bolestného,
nebylo podzimku v ní žalostného.
Aj tenkrát cigán směl i umírat,
vždyť neodešli bratři ode hrobu
a nemusili hrob ten zapírat
a ulehli si podlé v slední dobu.
Ba směli z hrobu pracím nalákat „‘
„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?
Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —
Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“—
Ba přešla radosť! – Vše už ulehlo
i plamen už se v popel uschoval,
na nebi měsíc k horám vesloval,
jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.
Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko
se zahledělo v nebe převysoko,
jak čísti by v něm chtělo smutný sen,
pouť jakou novou dá as nový den.
IV.
Zas slunce v posled zemi políbilo
a zaplálo ve záři jasné, svaté,
jak před oltářem by se zaslíbilo;
po modrém, hlubném nebi světlo hyne
a jasný obláček jak z vlny zlaté
za sluncem ku západu zlehka plyne.
Zem těžce vzdychá! větřík poskočil
a k houštinám se lesním zatočil,
kde ve větvích se rozložil na chvíli;
teď šeptá list a teď už větev celá,
už celá houština se rozechvěla
a večerní svou píseň zapět pílí.
Však slyš! v to krásné, milé šumění
teď náhle tón za tónem cizí plyne
a tóny podivná se píseň vine —
toť