Písně kosmické. Jan Neruda

      Letní Ty noci zářivá,

      jakž tebou srdce okřívá —

      ve dne tak sladkobolno,

      a teď tak volno, volno!

      Z oblohy bílý měsíček,

      starobný nebes tatíček,

      stříbrné světla pýří

      po celém světě šíří.

      Dokola jeho dětičky,

      drobounké, smavé hvězdičky

      dukátkovými hlasy

      zvoní na krásné časy.

      Když k vám vesel hledím, zlatá Vy Kuřátka,

      slyším naše písně, česká zřím děvčátka.

      Naše dívky slunce ranější bývají,

      ve potoku chladném oči si mývají.

      V noci krásné hvězdy do vody naprší —

      běda hochu, na nějž oči Ty zasrší!

      Ach, jaké to blaho: poležet

      zde na drnu poblíž boru

      a s zlatými dát se hvězdami

      do šeptného rozhovoru!

      Ty třepotné, smavé hvězdičky

      tak čiperně na mne hledí —

      ach prosím vás, je to pravda vše,

      co lidé prý o vás vědí?

      Že maličké Vy prý hvězdičky

      jste obrovská samá těla —

      a od jedné k druhé prý sto let

      a k některé věčnost celá?

      Což nevidím, jak jste drobounky

      a v jakém jste k sobě skladu? —

      já – nahoře být – bych kamenem

      vás přehodil celou řadu!

      A že prý jste věčném ve reji

      a přes steré skokem míle? —

      Ej musilo by tu hluku být

      a šumu za noční chvíle!

      A zatím tak němě spřádáte

      svou života tichou dumu —

      když vesele prstem zaluskám,

      je věru v tom více šumu!

      Což třepotá se to tu hvězdiček,

      jak včeliček ve vzlétlém roji! —

      Proč asi ta jedna jediná

      tam samotná povzdál stojí?

      Tak dumavě chvílemi v dáli zří

      a bleďoučké její jsou tváře,

      je patrně hvězda mlaďoučká

      dle dětinné v očku záře.

      Jen někdy svůj doufavý vyšle hled

      a stoudně zas do sebe mrká —

      ba myslím, že také hvězdička

      jak hrdlička láskou vrká!

      Snad jiní jinak uvidí —

      já myslím nebe širé si jak naši zemi

      a při hvězdách si myslím na lidi.

      Vidím tam různotu skupení,

      velkosti, tvarů a záře —

      to musí různé osoby být,

      kde jsou různé tváře!

      Planetoidek tam havěť zřím

      – uličnických to zmetků —,

      jež hvězdám nám již stárnoucím

      bab nadává a dědků;

      hvězdičky na šňůře pupečně —

      embrya – mléčné símě —

      též nebe je zas v naději

      a nosí sladké břímě;

      panenky růžově planoucí,

      mládence hledů zbrklých,

      roj mužů světla klidného,

      roj babic žlutě scvrklých.

      Běhají spolu, a přece je

      každý svých práv si bdělý,

      jak lidi nás zde chladná zášť

      je chladný éter dělí.

      Životem různým se nebe skví

      – dosti však tam též rovů

      a svaté ticho v koutečkách,

      jak sluší na hřbitovu.

      Co světů Svět as pohrobí,

      jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí,

      a přec svou váhou dále působí!

      Věřte, že také hvězdičky

      mnoho, ba mnoho bolí,

      každá si s námi naříká

      slzavé na oudolí.

      Mají svou drsnou lopotu,

      točí se, běží, svítí,

      sto tisíc mil vám přeběhnou

      pro kousek živobytí.

      Do únavy se lopotí,

      trýzní svá zlatá těla,

      kosmický prach si stírají

      ze vznešeného čela.

      Po nebi hvězdic je rozseto

      lesem jak zvonců vřesných,

      dech času je měrně provádí

      v jásavých kruzích plesných.

      Vidíme plesu jenom cíp —

      zkoumej a čítej sebelíp,

      mistře v početním cviku,

      nespočteš tanečníků!

      Vesele se Zemí Měsíc jde,

      Země zas v mocném kruhu

      se okolo Slunce otáčí

      v zářivém planet pruhu.

      A i to velké Slunce zas

      kolem většího vede nás —

      a toto slunce jeho

      kde jde? – a kolem čeho?

      Mysli se nejvýš – a nad tebou

      hvězd jako vřesných zvonců —,

      a kdybys byl jako Slunce stár,

      nedomyslíš se konců!

      Klečím a hledím v nebe líc,

      myšlénka letí světům vstříc —

      vysoko – převysoko —

      a slza vhrkla v oko.

      Poeto