Prosté motivy. Jan Neruda

      Mně dech se v hrdle ouží

      a oči mne tak tlačí,

      a teskno je mi do hlubin mé duše,

      ba mysím věru, že je mi až k pláči!

      Snad je tak děcku zrána,

      když z nočních mrákot vstává,

      a s pláčem šíji matky své ovíjí,

      až srdéčko mu v ňadrech usedává.

      Snad je tak louce z jara,

      když nad ní slunce svitne

      a po travině, mladé po rostlině

      zas první rosy visí perly třpytné.

      Jsem zaleknut, jako bych při hříchu

      byl pojednou přistihnut býval,

      však stalo se, od let co nestalo —

      já věru teď nahlas si zpíval!

      Vždyť ale snad sám za to nemohu,

      proč tedy ta vzápětí tíseň?

      Jak padl mi jara květ do oka,

      tak do duše národní píseň!

      Ach, sladká nota!

      Nechť třeba se tesknota v prsou šíří,

      ta písnička znovu zas hrdlem víří,

      až zaklokotá.

      Jsem ptákem v kleci:

      když přistoupíš, v strachu on sem tam lítá,

      však z hrdélka píseň už porozvitá

      se tlačí přeci.

      Ty srdce lidské, mistře zpěvů všech,

      tak rád bych zpívat uměl!

      A jdu se tebe pooptat,

      kdy zpěv májenom šepotat,

      kdy líp zas, aby šuměl?

      „Když cestou člověk kráčí znavený

      a tíž mu hlavu střásá,

      mdlý jeho krok a bledá líc —

      tvůj ret se rozpěj víc a víc,

      až zvonem pozajásá.

      Však když jde vandrovník kol veselý,

      má v oku plno smíchu

      a na rtu písní bujných rej —

      tvůj ret pak jenom šepotej

      a píseň vlň se v tichu.“

      Buď požehnán, ty lístku první,

      jenž ve smaragdu bujné zdobě

      jsi zrak můj s životem zas spoutal

      po té tak teskně dlouhé době!

      Buď požehnána, písni první,

      jež vylétlas z lesního houští

      a zvonkovou svou manu sila

      po srdce mého zprahlé poušti!

      Buď požehnán, paprsku první,

      jenž s oblohy v má prsa skanul —

      vždyť tebou duch můj ztrouchnivělž

      zas v tichý modrý plamen vzplanul!

      A je mně teď, jak vzduch by nesl

      na vlažných vlnách bájné hlasy,

      jak po slunce by zlatých prškách

      se třepotaly dávné časy.

      Jak kolem hlavy šplounaly by

      zas dětské písně, smavé zkázky,

      jak žila by zas matka moje

      a hladila mi černé vlásky.

      Jak by se ke mně naklonila:

      „Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,

      hleď, kolem vše se směje, volá —

      jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“

      Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,

      my ještě cos vyvedem spolu —

      tys od kořen do vršku změněna,

      já od hlavy po patu dolů!

      Můj krok je tak lehký a v nohou mám

      teď jakousi žílečku hravou:

      kde mohu jít pořádně pěšinkou,

      já brouzdám se vedle ní travou;

      kde potkám se s bublavým potůčkem,

      hned chvilku s ním v hovoru chodím;

      kde zahlídnu lučinu, na pozdrav

      již klobouk svůj do výše hodím.

      Když květe mi na cestě mladý strom,

      já pochvalně po pni jej hladím,

      a zpívá-li na větvi pěkný pták,

      já pod ním svůj baryton ladím.

      Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,

      já musím mít nějakou hračku —

      teď sloupnul jsem z rozvité růže list

      a pískám naň odrhovačku!

      Kdykoli ptala se babička:

      „Nuž – jakoupak chcete dneska,“

      již volal jsem: „O malém Palečku,

      ach, babičko, ta je hezka!“

      Pánbůhví, proč jsem se mýšlel vždy

      sám Palečka ve podobě,

      a proč jsem vždy sousedku Márinku

      si v pohádce pojil k sobě!

      Na jejím bělostném rameni

      jsem v myšlenkách sídlo své míval,

      či z ňader jí, ukryt v nich po bradu,

      jsem na svět se ven usmíval.

      Jaro se ozvalo ve prsou,

      srdce tak buší a tepe,

      že dívčice naslouchá, zdáť se jí,

      někdo že na dvéře klepe.

      Skočila, za kliku chytila —

      zavanul větříček chladný —

      již klika zas cvakla a dívčice

      zavzdychla: „Ba ještě žádný!“

      Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,

      již