Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl
Já vím až dost!
DOROTKA: Nic nevíte, tatínku! Švanda dostane peníze.
ŠVANDA: Tisíce – aha! Teď byste rád věděl, kam sýkora nosem sedá.
DOROTKA: Slyšíte, tatínku? A za dvě neděle máme svatbu. Já dostanu novou sukni, viď, a novou šněrovačku –
TRNKA: Ale ty poblázněná pěnkavo! Kdepak by vzal ten chudák peníze? Rodičů nemá, přátel nemá, vydělat si je neumí –
ŠVANDA: Kdož to ví? – a jen abyste o tom věděl – já jdu do světa!
DOROTKA: Do světa? Švando, co ti napadá? Jakpak bude potom za osm dní svatba? Svět je bůhvíjak veliký – toť se do té doby nevrátíš?
ŠVANDA: Tedy musíš trochu čekat; já si také dám srdce na zámek.
TRNKA: Ale copak chceš, ty janku, ve světě? Vždyť jsi jaktěživ nebyl dál nežli v Strakonicích?
DOROTKA: Ano, co tam chceš?
ŠVANDA: Vydělávat peníze!
TRNKA: Jakpak?
ŠVANDA: No – dudami.
TRNKA: Du … hahahaha!
ŠVANDA: Co se smějete? Teď se vydělává nejvíce peněz muzikou.
TRNKA: I ty pomámený strakapoune! Jsi tak hloupý, nebo se tak stavíš? (Opravdově.) Teď se vydělávají peníze tuhletím (ukáže na čelo) a tuhletím (ukáže ruce) – ale dudy? Máš mě snad za blázna? Můžeš jít – i ano, ale po hospodách, kde ti budou házel po krejcaru – a jinde se ti vysmějou. Jdi si, jdi, ale do mého revíru mi nepáchni, dokud nebudeš mít na stole dva plné talíře – a kdyby to bylo třebas v ovčáckém baráku!
DOROTKA: Tatínku! Ach milý Švando, nech ten svět být světem a zůstaň doma; já radši ještě počkám, až se ti něco nahodí –
TRNKA (prudce s posměchem): I nech ho, ať si jde; však on zase brzy přileze a bude sbírat hlady suché šípčí!
ŠVANDA: Třeba suché, tvrdé trnky, hajnej Trnko!
TRNKA: I ty rozčepejřený tetřeve!
ŠVANDA (vjede do něho furiantství): A jakorát, že půjdu – a kdybych měl ty peníze vyžebrat!
DOROTKA: Ale Švandičko!
ŠVANDA: Mlč! – Nic si z toho nedělej. Žeť mi to také leží na prsou jako mlýnský kámen, když musím od tebe –
DOROTKA: Já tě nepustím!
ŠVANDA: Neplač – já něco umím a ty tisíce přinesu. To se pak podíváme, co bude mít tvůj tatík proti mně. Již teď by mohl olíznout po takovém zeťovi všech deset – už kvůli tobě, že se máme tak rádi – ale cožpak on ví, co to je. Celý den chodí okolo pařezů, a ještě sám zpařezovatí! (Rozčileně odejde.)
TRNKA (chce za ním): I ty prachmiliónský –
DOROTKA (ho zastavuje): Tatínku, mějte povážení – on to tak zle nemyslí – vždyť ho znáte. Jazyk má hned na kolečku, ale je to …
TRNKA: Ticho – a domů!
DOROTKA: Však já už jdu. (Pláče.) Teď teprve vidím, že nevíte, co to je, když má jeden druhého rád – vy jste to nejspíš nikdy nezkusil, anebo již tak hrozně dávno, že se na to ani nepamatujete. Ale to vám povídám, tatínku – já si nemohu pomoci – pustíte-li mi Švandu do světa, lehnu si a bude po mně – anebo poběhnu za ním. (Odejde.)
TRNKA: I ty nezdár… ne, ne, tatíku, zlobit se nesmíš. Jak jsi ji vychoval, tak ji máš – co na srdci, to na jazyku, tak žádné hněvy. Vždyť víš dobře, co jí chybí, a býval jsi také takový, třeba jsi to nechtěl nýnčko ukázat. Měj si ho ráda, jestli ti srdce jinak nedá. Budeme tak dlouho na moudrého hrát, dokud nějakou hloupost nevyvedeme. (Odejde do stavení.)
(Pauza, nástup hudby.)
ŠVANDA (se vrací): Jářku, pantáto, nic ve zlém – Dorotko – jsou pryč. To bude těžké smiřování. – A já? Mně je, jako by se o mne dva duchové tahali: jeden šeptá, abych šel – druhý, abych nechodil; jeden slibuje zlaté hory, druhý prázdnou mošnu. (Sedne si pod strom.) Co mám dělat? – zase do hospody? – já bych radši celý měch roztrhal… anebo do světa? – jen kdybych věděl, že dovedu zahrát, aby se to lidem líbilo! (Podepře se pololeže o loket a dá hlavu na dlaň.) Tady to arci jde – ale jak to půjde jinde? (Z dáli je slyšet dvanáct hodin bít.) Už poledne. – A ve mně je hotová půlnoc – před očima se mi to mihá – hlava mi jde kolem a přece – ten boží svět, to je krása. (Rozezní se plně píseň domoviny a zrání.)
VÝSTUP 7.
Proměna – poledne v polích u lesa.
Švanda. Později lesní panny a Rosava.
ŠVANDA: Ach, teď je mi volno – teď je tu krásně. (Usne.)
LESNÍ PANNY (vytančí v kruhu mezi břízami):
Je v půli den,
pospěšme ven
nasbírat slunce
do zlatých plen.
Svou čaromoc
až prostře noc,
na bílé kapradí
rozlijem slunce moc.
Volání z dálky, které se stále přibližuje: Polednice! Ptačí zpěv a hudba zmlkne. Lesní panny se zastaví v tanci. Vystoupí polednice Rosava.
ROSAVA:
Šťastnější sestry mé,
ztracená sestra,
zakletá sestra
z vašeho kruhu,
srdéčka moje,
o pomoc prosí,
aby své dítě
z úkladů a sítě
lidských nehod vyvedla.
BĚLENA: S člověkem syna máš!
LESNÍ PANNA: To že je syn tvůj?
ROSAVA:
Ano, můj synek,
pro něhož mě panovnice
nad pannami
temných lesů netrpěla více
v říši své – ta bláhová!
Myslí snad, že srdce ženy
proti bolu této změny
nezná žádné utěšení?
Já to přísné vyhoštění
ráda nesu – vždyť mám syna!
Když je šťasten, mizí utrpení,
které na mne uvalila vina.
BĚLENA: Spanilý to mládenec!
ROSAVA:
Ano,