Boží muka. Karel Čapek
konce? Co ještě jsi, přítomná chvíle, na všech stranách se otevírající do věcnosti? A ty, sevřené srdce, co je široširší než smilování a vysvobození?
“Bože slitovníče, jehožto oči na mé ouzkosti hledí a mé vzdychání čítají, který jsi ke mně tak často milostivým se prokázal, k Tobě volám dnes z hlubokosti duše své. Slyš tedy hlas můj a volání mé k Tobě přijď, neb v rukou Tvých jest osud můj.”
Ponenáhlu, skoro neznatelně se prázdnota naplňuje. Je to, jako by se z modliteb řinulo něco beztvarého a hojného. Každé slovo rozevírá se do neurčité hloubky; je to plynulý, nevýslovný obsah, který je rozpíná za hranice smyslu, do neurčita a neskutečna. V každé pomlčce modliteb řítí se blízkost věcí znovu na duši, a tu je potřeba zdvojeného úsilí a zvýšené naléhavosti křiku. Opět rozestupují se věci a nabývají mrtvosti; bez konce roní se z nevyčerpatelné mnohosti a plnosti slov podivná atmosféra, jež oblévá věci jako hlubina. Jsou to trýznivé a strašné věci; je to vše, co připomíná Lídu a její neštěstí. Ale to vše je nehybné, umrtvené, zalité nesmírnou hlubinou; jsou to jen tělíska uložená v průhledné skleněné kouli, v nepohnuté tiché atmosféře, jež je vězní, v němé hlubině odevzdání.
Po předlouhé hodině modlení se paní Martincová zvedla, jako by procitla. Vše kolem ní se proměnilo; prach a popel, jenž skládá skutečnost, tiše se sedl v nový pořádek; až do poslední mrtvé věci vše vzalo na se novou, utkvělou tvář, trpělivé “staniž se”, výraz odevzdaného pokoje.
Zatím mladý Martinec přechází po své světnici až do svítání. Čím dále se realizuje událost s Lídou, tím tajemnější se stává. To, co ho trápí, už nejsou dohady, nýbrž otázky. Ohavný zločin, který se na Lídě stal, není pouhý přízrak; je to problém, jenž roste každou otázkou i odpovědí. Neboť nic strašného není vyloučeno v naprostém temnu události.
Bože, co činiti! Svěřit věc policii? Ale úřady zavedou výslechy, především s Lídinými známými; její bědné neštěstí se roznese a rozšlape, a vrátí-li se pak Lída, bude jí, jako by přišla z pranýře; ulpí na ní něco kriminálního a hanebného jako věčná známka. Raději vše zatajiti; – ale zatím přiběhnou Lídiny přítelkyně a budou se ptát, co s ní je; stůně-li, že ji jdou navštívit; stůně-li nakažlivě, přijdou tety a za celý svět si nedají vyrvati právo bdít u lože svého nejmilejšího dítěte jako vždy. Nelze předstírati, že odjela, neboť nenapíše nikomu ani nejmenšího pozdravu. Budou cítiti něco ve skrytu palčivého; budou větřiti atmosféru lži a utajování.
Snad se Lída vrátí: ale najde zrušen přívětivý svět, ve kterém žila; kapka po kapce budou vtékati surovosti do jejích dnů; tisíceré věci budou se dotýkati rány, kterou si přinese, neboť dívčí život je drobně a jemně tkán a vystaven nesčetným drobným mukám.
Bože, co činiti! Ano, vyhledat ji živou, nebo mrtvou; zachránit živou před hanbou a utrpením; zachránit mrtvou před brutální senzací novin; za každou cenu zachránit Lídu! Den svítá šedivě a chladně; toho dne musí být Lída nalezena, ale Martinec váhá s kloboukem na hlavě a nevychází –
Kde je Lída? Co se s ní vlastně stalo a jak ji hledat? Měl už jistý plán a podrobný dohad; ale nyní to vše odpadá jaksi samo sebou – Spěšně se rýsuje nová alternativa jednání; tajemství Lídina zmizení rozvíjí se v nový děj, v nové mučivé podrobnosti; a opět se vynoří nová myšlenka a neočekávaný dohad. Neúnavně probíhá Martinec řadu za řadou, nervózně a skokem vrhá se na každou novou možnost, rozvine ji a zase ji opouští. Bože, co činiti!
Trpělivě, jako ubohý pavouk, tká rozum vždy nové alternativy. Pomalu, úzkostlivě, jako z malých kaménků staví se nová hypotéza. Úzkostlivě se vleče nové tenounké vlákno možnosti. Vždy častěji se myšlení zastavuje a strašně se namáhá z místa; jedno slovo se vrací polohlasně, bezpočtukráte, ale není již na širém světě slova, které by se k němu navázalo. Mladý Martinec stojí se svraštělým čelem a pachtí se zachytit jakousi unikající představu. Nic nezbývá než ohromná únava. Všechny dohady se rozptýlily v nic.
Smyšlené možnosti opadaly jako odumřelé slupky; všechno dílo rozumu se oddělilo a odpadlo, vše zřetelné a myslitelné se svléklo jak marný zevní obal; a nyní zbylo jen pravnitrně, zjitřeně, bez pomoci nahé jadérko slepé vůle. Byla to už jen prahnoucí žízeň zasaditi se o Lídu cele a bez rozvahy; bylo to bezvýhradné rozhodnutí; byla to konečně jistota.
“Půjdu hledat Lídu,” řekl matce.
“Jdi,” šeptala, “a Bůh povede tvé kroky.”
II.
Tedy v první nejistotě hledání obrátil se Martinec k Holubovi o radu. Snažil se říci vše, co věděl; ale nebylo ničeho, co by jakkoliv osvětlilo tajemství Lídina zmizení. Holub se namáhal s fakty tak dlouho, až už nebylo pochyby, že z nich nic neplyne. Každý možný krok vedl slepě do neznáma. Byla tu jen holá nutnost a holá nemožnost jednati. Holub váhal; nutkavě se mu zjevovala schoulená Lídina postava jako utkvělý obraz –
“Já myslím,” začal, “že Lída s někým utekla; vy to nerad slyšíte, ale nemohu na nic jiného přijít. Hleďte, rád bych našel úspěšné řešení. Neznám Lídy tak dalece, abych mohl říci, co je pravděpodobné nebo možné vzhledem k její povaze. Vy jste její bratr; snad ji znáte lépe a můžete s plnou jistotou říci: neutekla, protože toho není schopna.”
“To nemohu říci,” pravil Martinec stísněně, “nevím vůbec, co je možné; mohu jen říci, že naprosto nebylo důvodu, aby utekla.”
“Nehledáme důvodů: ty náležejí jen jí. Každá Lída může nás překvapit a udělat něco, co by od ní nikdo nečekal. Neznáme jejích pohnutek. Do duše jí nevnikneme.
Martinče, s důvody nelze počítat, je jich možno množství bez konce; ale skutků je daleko méně, a proto jejich logika je jednodušší. Je nekonečný počet motivů, kterých se můžeme u Lídy domýšlet, ale skutků, které mohla udělat nebo které se s ní mohly stát, je výběr omezený. Jednáním vlastně končí každá neomezenost. Činy nejsou už tak osobní jako pohnutky k nim; je v nich uniformnost, opakování a pravidelnost, která nezávisí na našich pohnutkách a která se vůbec vymyká našemu přání a motivování. Skutky jsou fatální.
Raskolnikov měl neobyčejné pohnutky k svému zločinu; jeho plán byl promyšlen dopodrobna a naprosto původně; ale provedení samo dopadlo nakonec jaksi tuctově, nápadně stejně jako u sta sprostých loupežných vražd před ním a po něm. Ale nejpodivnější je, že se to tak stalo vlastně jen náhodou.
Dejme tomu, každá sebevražda je zcela osobně motivována: ale obyčejně podobné sebevraždy následují po sobě; obyčejně služky sáhnou k jedu, a ne k provazu na prádlo; není to nutné, ale je to pravidlo obyčejnosti. Bezvědomě sledujeme při svých skutcích směr nejčastějšího opakování, a snad i skutečnost sama jde tím směrem. Čím je něco obyčejnější, tím snáze se to stane. Některé fakty se obyčejně objevují sdruženy, ne z nějaké nutné příčinnosti, nýbrž jaksi náhodně, ze zvyku a bezděky – Zkrátka nezávisí to na nás. Je to čirá konkomitance. Můžeme tedy předpokládat, že i v případu Lídině hraje obyčejnost svou roli.”
“Lídin případ není obyčejný,” namítal Martinec.
“Je třeba docela neobyčejný,” řekl Holub; “ale existuje paradoxie neobyčejných případů: že se vracejí. Opakují se neštěstí, sebevraždy, zločiny i rekordy. Hráči na ruletě přímo počítají