Menší prózy. Karel Čapek
a mužem na levici.”
I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi. Po chvíli pak pravil: “Nemluvme tedy o tom. Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici?”
“Ani ti nepovím,” vece Nahum; “jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé. Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku; ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou.”
“Nerozumím ti,” řekl Pilát.
“To je tak,” pravil Nahum. “Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici; vždycky to tak v dějinách bývalo. Každá doba má jiné mučedníky. Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ; a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky. Obojí se střídá a každý má svůj čas.”
“Aha,” řekl Pilát. “Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného.”
“Skoro,” řekl Nahum. “Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý napohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc.”
“Aspoň náš římský,” řekl Pilát.
“I ten náš,” pravil Nahum. “Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou.”
“Proč tedy,” pravil Pilát, “křižují toho uprostřed?”
“To máš tak,” řekl na to Nahum. “Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed. Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív. Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde. Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká. A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty.”
A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka: “Elói, Elói, lama zabachtani?” A aj, opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.
PROSTOPÁŠNÍK
“Prosím vás,” řekl pan Smítek, “copak vy ženatí víte o životě? Sedíte doma v papučích, pijete svůj půllitr piva a v deset hodin dobrou noc, přitáhnete si peřinu k bradě a chrníte. Tomu vy říkáte život.”
“Vám se to mluví, pane Smítku,” namítl pan Rous, “vy si můžete žít ze své gáže jako vévoda. Ale kdybyste měl živit ženu a pár těch harantů –”
“Jděte,” zabručel pan Smítek znechuceně, “ze své gáže! Kdepak bych já mohl žít ze své gáže? Ta mně nestačí ani na diškerece. Jsou lokály, kde nemůžete dát pikolovi míň než padesátikorunu. A hudbě? pane, to položíte na talíř tisícikorunu a nikdo ani nemrkne.”
“No to zas neříkejte, pane Smítek,” řekl pan Kroll; “tisícikorunu muzikantům, to jsem ještě neslyšel; to byste byl křen, kdybyste jim tolik dával za trochu toho fidlání.”
“Poslouchejte,” pravil pan Smítek, “tomu vy zase nerozumíte. Takový muzikant dělá, jako by koukal do partesů, a zatím dává pozor, s kým sedíte, co děláte, o čem se mluví, kolik je v pinku a tak. Když udělá palcem takhle, to znamená: Plať, a já budu mlčet. Tak je to, pane.”
“Jsou to potvory,” řekl pan Kroll s podivem.
“Jsou. Koukejte se, pane Rous, dnes byste ze mne nevytřepal ani korunu; a večer mám na čestné slovo zaplatit dvanáct tisíc. A vy ženatí si myslíte, že máte bůhví jaké starosti, když jste dlužni sto dvacet korun u hokynáře.”
“Dvanáct tisíc?” mínil pan Rous, “člověče, to bych nechtěl být ve vaší kůži.”
“Ah co,” zívl pan Smítek rozkošnicky, “aspoň člověk něco užije. Pane, taková včerejší noc – Co bych vám to povídal! Mládenci, to je život –”
“Ale dluhy,” děl přísně pan Kroll, “dluhy byste dělat neměl; dostanou vás do rukou lichváři a je s vámi amen. Tak to chodí.”
“Dluhy,” řekl pan Smítek bezstarostně, “to nic nevadí; jen když má člověk styky. Tuhle mně řekl jeden bankéř z Amsterodamu – to vám byly báječné ženské! hergot, ta jedna mulatka, lidi, to nemáte ponětí – ja, tak ten bankéř mně povídal: Kupte si mexické papíry; do týdne vyděláte na jednom osmdesát dolarů. Víte, člověk musí mít styky; a ty v posteli nenajde.”
“A koupil jste ty papíry?” ptal se pan Rous se zájmem.
“To už jsem dávno utratil,” uhýbal pan Smítek. “Nějak bylo, nějak bude. Víte, já mám rád vzrušení. A i když taková noc stojí pár tisíc, dobrá, poznal jsem kus života.”
“Však podle toho vypadáte,” bručel pan Kroll. “Počkejte, jak budete za pár let cejtit ledviny nebo játra.”
“Co na tom,” řekl pan Smítek s hříšnou lehkomyslností. “Jen když jsem vyžil svůj život.”
*
Toho večera si koupil pan Smítek kus paštiky a deset deka eidamu, načež šel domů a uvařil si čaj. Kus paštiky a okraje od sýra dostala jeho kočka Lízinka, potom si tlapkou omyla tvář a chtěla jít ven.
“Ty darebnice, ty lehkomyslná osobo,” káral ji pan Smítek, “už zas bys chtěla jít na toulky? Jen seď pěkně doma; co ti tu schází? Už jsi dost stará, abys měla rozum, ty couro,” řekl něžně pan Smítek a vzal si Lízinku na klín; pak si dal na uši sluchátka, nařídil krystal a poslouchal, co je dnes v rádiu. Někdo tam recitoval nějaké básně; pan Smítek zkoušel dávat k tomu nohou takt, ale když se mu to dobře neshodovalo, počal se nudit, i zatahal Lízinku za ocas. Lízinka se jen tak lehce otočila a sekla ho po ruce; pak pro jistotu seskočila z klína a blýskala očima zpod postele.
Ty básně a Lízinčina špatná nálada nějak rozladily pana Smítka; i přečetl ještě kus novin, ve kterých si přinesl domů sýr, a o desáté už ležel v posteli; o půl jedenácté vyskočila na postel Lízinka a uvelebila se mu na nohou, ale to už pan Smítek spal.
*
“Ah áhahah,” zíval pan Smítek druhého dne, “zatracený život! Lidi, to zas byla noc! Koukejte,” řekl ukazuje svou ruku, “tady ten drápanec; to vám bylo děvče – nějaká Ruska, Lízinka se jmenovala – jako divoká kočka; ta vám vyváděla –” Pan Smítek beznadějně mávl rukou. “Co vám to budu povídat! Vy bačkoráři, copak vy víte, jaký je život? Ech, ať hrozí člověku kriminál nebo smrt: jen když poznal život! Ale vy – dejte mi svatý pokoj s tou vaší měšťáckou morálkou!”
POSLEDNÍ