První parta. Karel Čapek
že by si ji vzal; tak ho zvrtačilo, že byla taková jako slečinka, víš? taková vzdělaná, smutná a vůbec,‘ řekl Pepek a pohrdavě odplivl. ,To víš, Adam: beran je a v bibli si čte – Se divím, jak se takový nácek mohl stát havířem. Tři roky teda kolem ní chodil jako kolem svátosti; konečně holka – já myslím, že jí máma nějakou vrazila, protože šla na tu svatbu jako neživá, jen jí dát závoj a do ruky zlomenou svíci a pochovat ji támhle šest stop pod zem; ale Adam, tos ho měl vidět: vedl si ji, jako by ze skla byla – Co a jak se dálo tu noc, to on asi nikomu nepoví; ale druhý den ráno Marie leží, rozkousané rty, prý srdeční křeče nebo co, a Adam si stěhuje svou postel na chodbu. Tak je to, člověče. A do týdne Adam zestárnul, jako je teď; kouká jako z hrobu, hrbí se a slova neukápne. A dře jako blázen: záclony pro Mařenku, nábytek pro Mařenku, domeček pro Mařenku – všecko, co jí na očích vidí; a doma ani nedejchá, aby ho nebylo cítit havířem. Proto se tak po šichtě drhne. Jo, člověče, jak tě jednou ženská nechce, tak si to na ní ničím nevymodlíš ani nekoupíš. To se ví, Adam není žádný frajer nebo hrdina z románu, ale mužský, to on by byl, hergot, snad sis všimnul, když se koupe – teda chlap, to zas jo; ale nedá se nic dělat. Ona se vždycky na noc zamkne, a on si teda čte v bibli nebo co. Tak je to u nich, abys věděl, a to už trvá nějakých pět let. Ne že ona by ho měla nerada, – kde by taky našla většího dobráka, no ne? Jiný by ji numero sichr kopnul do panímandy a narazil by si jinou; proto se přece nikdo nežení, aby se v noci modlil. Někdy oba probrečí celou noc – Těžká věc, pane, když má ženská takový odpor. Já myslím, že v tom je ten učitel a ty knížky. Jo, kdyby on Adam dovedl vzdychat a vrkat jako ti v románech, anděli můj, hvězdo má a takové voloviny, tak jí, kamaráde, zahrkají kolena a ona řekne ach, a je to; ale to víš, Adam hubu neotevře a jenom vrtá těma očima – Říká Anča, co s ní jako žiju, že když se na ni Adam těma beranskýma očima podívá, tak se celá zavře a nemohla by s ním být pohromadě ani za prase. Hu, prý raději zemřít. Jako bubák prý. A to máš Anču cumplocha. Ale Marie – na takovou ženskou se musí čarovat, nebo ji zkvaltovat. Já bych Adamovi ukázal co a jak. Kruci, taková pěkná ženská,‘ litoval Pepek. ,Člověče, ta to má v sobě: jako lunt, jen ji podpálit – Hned se začervená až pod blůzu. Holt tichá voda, že jo. Ale dej si pozor, Stando, kdyby ses na ni ohlíd, tak Adamovi tadyhle naběhnou žíly, a pak by tě třeba blind zabil. Však počkej, dlouho tam bydlet nebudeš; ještě nikdo tam nevydržel – –‘
IV.
Tak, teď tomu Standa rozumí. Asi to tak bude, jak to povídal Falta řečený Pepek; ale Pepek to vidí svýma očima a Standa taky svýma. A nejen to vidí; slyší tu zamlklost a cítí ten žal, sám tají dech a chodí po špičkách, aby tu nic nezahlučelo. Kdybys zakopl o schod, zadunělo by to v tom tichu jako výstřel, Marie by zbledla leknutím a šití by jí kleslo do klína, – běž k ní, běž a klekni jí u nohou, polož jí hlavu do klína, nebojte se, Marie, to já jsem zakopl ze samé mladosti. A ona – ruměnec by jí stékal až pod blůzu a prsty by se jí třásly. – Já vím, Stando, že vy jste taky tak na světě sám. Připomínáte mi někoho, koho jsem znala před léty; od té doby jsem si s nikým, s nikým nerozuměla. –
Ne, to nemůže být, neboť Adam na dvorku dělá novou klec pro hrdličky; nikdy se nehne z domu, leda na šichtu, všude se dívají jeho zapadlé oči. Kdyby tak byl Standa jednou na smrt nemocen (Standa ještě nestonal, ale představuje si to hrozně krásné a smutné); ležel by nahoře a těžce dýchal horečkou; potom by tiše, tiše zapraskaly schody, a ve dveřích by stála Marie. Potřebujete něco? – Ne, děkuju, nic; já vím, že brzo umru. – Nedívejte se tak na mne, máte oči jako někdo, koho jsem milovala. Umřel, a mé srdce je mrtvé. – Není mrtvé, slyším je bít až sem. Kdybych vám směl položit hlavu na prsa, přestala by mě tak šíleně bolet, buch, buch. – A pak ticho, nic, jenom chvějící se prsty ve vlasech – Bolí vás ještě hlava, Stando? – Ježíši Kriste, Marie, Marie, Marie! –
Standa si zatíná nehty do dlaní, je to jako posedlost. Její ramena skloněná nad šitím, její silné a bělostné hrdlo – Kdyby tu netrčel pořád ten Adam! Zaklepal by u jejího pokojíčku, položila by šití do klína. – Já jsem k vám přišel, paní, – nemám s kým mluvit o svém životě; lidé jsou tak hrubí. Prosím vás, šijte dál, líp se to sní, když je slyšet šustit látku, je to tak ženské a smyslné; kdybych směl tu látku mačkat v hrsti – Marie, vždyť to jsou vaše prsty, vždyť to jsou tvé ruce! – Pusťte, Adam přijde! – Ne, Adam už nikdy nepřijde, slyšíš, Marie, už nikdy –
Pravda, už ho nesou nohama napřed ze závodní brány. Však Baďura říkal, že ho to jednou zavalí; neměl se tak na akord dřít, chudák Adam; měl to tadyhle napsáno, že se mu jednou něco stane, tuhle mezi očima to měl napsáno. Teď leží na své posteli v kuchyni, bradou vzhůru a svíci u hlavy, a už ani nemrká z těch hlubokých důlků. A v noci, v noci – to jde Marie nahoru, je bosa a chvěje se. – Stando, Stando, já se bojím Adama! – Nebojte se, Marie; položte si tady hlavu na mé rameno, a já vás budu kolíbat jako bratr, Marie, jako bratr; vidíte přece, že mám ruce sepnuté a modlím se. Vidím vaše prsy pod košilí, Marie, a cítím vonět tvé vlasy; ne, nic, ani se nehněte, jste mi tak svatá, že mě až mrazí. – A Marie tiše, zhluboka dýchá, až usne. Tak vidíš, Marie. Být hoden důvěry: to se člověk cítí mužem nejsilněji.
Standa si kouše prsty. Bože, jak to udělat, jak to udělat, aby s ní jednou mohl mluvit mezi čtyřma očima! Jako onehdy však mu to dalo vymýšlení; má u Adamů vyjednáno, že v neděli mu dají snídani; a tu neděli si pro ni nešel. Seděl nahoře ve své světničce, růži na stole, a dělal, jako že čte. Co bude, Kriste, co bude: přinese mu Marie tu snídani, nebo na něho zapomněli? Bylo to děsné, snad to trvalo hodiny a hodiny; konečně jde někdo po schodech, a Standovi se rozbouchalo srdce, že se tím snad zalkne. Někdo klepe – “Vejděte,” řekl Standa vypráhle, a paní Marie mu nese na tácku snídani. Teď bych měl promluvit, teď nebo nikdy, cítí Standa s hrůzou; vždyť to musí být slyšet, jak mi bouchá srdce! Ani nemohl zvednout oči; viděl jen její ruce, rozpíchané prsty a světlé chmýří na bílém předloktí. “Děk-děkuju,” vypravil ze sebe zoufale a bručivě, a ty bílé ruce ještě okamžik zaváhaly, snad by měl ještě něco říci, snad by se měl omluvit, že se jen tak začetl – ale konec, navěky konec! Neřekla nic, a pryč je; nikdy víc, nikdy víc se Standa neodváží čekat, že sem Marie vkročí. Tak, to je konec. Co všechno by jí byl mohl říci – třeba vyskočit, vzít jí ten tácek z rukou a dotknout se jejích prstů: začervenala by se, až by jí ruměnec pod blůzu zatekl – A zatím se tady jenom zuřivě kabonil do knihy, takový měl na sebe vztek; třeba si jeho mračení všimla a cítí se uražena; a Standovi je bídně a zpráskaně jako nikdy.
Ne, to se musí jinak, přemítá Standa. Marie musí vidět, že i já stojím nad svým okolím – myslím duševně a vůbec. My dva bychom mohli mít tolik společných zájmů! Například kdybych tu měl knihy, co nejvíc knih: jistě by jednou přišla, nezlobte se, ale já bych tak ráda četla tuhle knihu. – To je zvláštní, Marie, to zrovna je kniha, která je psána jako krví mého srdce; zatrhal jsem si tam některé věty, při kterých jsem musel myslet na vás. – A pak se dva lidé skloní nad jednou knihou; její vlasy ho šimrají na tváři, její paže se dotýká jeho ramene. – Stando, to je úžasné, vždyť tohle, co jste zaškrtl, jsem cítila tisíckrát! –
I vypravil se Standa jednoho dne po šichtě do města a rovnou k antikváři; však už skoro nejí, aby mu zbylo několik korunek ze mzdy vozačovy. – Knihy, jaké knihy? – Standa bez konce váhá a vybírá v řadách a hromadách knih; nakonec si toho nese domů daleko menší balíček, než si myslel. A když v nich doma listuje, zdá se mu nejistě, že si snad nevybral ty pravé; nemůže tam najít ty věty, které by