Jitřní písně. Svatopluk Čech

      Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou

      své city, dumy vkládám do zpěvu,

      že leckdo hodí knihu moji stranou

      a v pohrdavém řekne úsměvu:

      Oj, brachu, tvoje píseň není nová,

      jde vyšlapanou všední pěšinou,

      v děk davu známá, ošumělá slova

      tká sobě za výbavu lacinou,

      ji hluchým, planým třeskem doprovází

      zvon frází.

      Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné

      však obviňujte jen můj chudý zpěv,

      jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,

      co plá mi v duši, zač bych cedil krev.

      A věřte také: Všechno hluché není,

      co starým heslem zpěv můj prochvívá,

      co třeba ztupělost neb móda denní

      jen pohrdlivým smíchem odbývá,

      co lhostejnost neb záští skryté hází

      v koš frází.

      Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade

      ten onen mezi starosvětský brak,

      já zbýt se nemohu té lásky mladé

      a ponesu až k smrti její znak.

      Co duše vssála prvním dětství jitrem,

      co prohřívalo celý život můj,

      to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,

      to dále moji píseň posvěcuj,

      nechť kdokoli to pohrdavě hází

      v koš frází.

      Ztrň moje ruka, píše-li ta slova

      jen pro potlesk, že lid je slyší rád!

      Má duše stále idol Pravdy chová

      a nepřilže si cností ani vad.

      V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,

      jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná