Hordubal. Karel Čapek
Hordubala to zaplavilo radostí a dojetím: tak vida, dítě si už zvyká! “To… víš, to je Felix the cat.”
“Ale vždyť je to mačka,” protestuje Hafie.
“Haha, to se rozumí, že je to mačka! Ty jsi moudrá, Hafie! Ano, to je… takový americky kocour, all right.”
“A co on to robí?”
“To… to vylizuje tin, rozumíš? takovou plechovou krabici od konzervy. To je advertisment na konzervy, víš?”
“A co je tady napsáno?”
“To je… to bude něco po americku, Hafie, tomu ty nerozumíš; ale tuto, hleď, ty lodě,” odváděl honem řeč Hordubal. “Po takové jsem plul.”
“A co je toto?”
“To jsou komíny, víš? Ty lodě mají uvnitř parní mašinu, a vzadu takový… takový propeller…”
“A co tu je napsáno?”
“To si přečteš jindy, umíš přece číst, že?” uhýbá Hordubal. “A toto, vidíš, to se srazily dvě káry – —”
Polana stojí na zápraží, ruce složeny na prsou, a suchýma upřenýma očima se dívá do dvorku. Tam vzadu v jizbě se k sobě schylují dvě hlavy, pomalý mužský hlas se namáhá vyložit, co je toto a co ono, “to tak dělají v Americe, Hafie, a toto, hleď, to jsem sám jednou viděl,” a pak ten hlas vázne, váhá a bručí: “Jdi, Hafie, jdi se podívat, kde je mamka.”
Hadie vyrazí na zápraží jako vysvobozená.
“Počkej,” zadrží ji Polana, “zeptej se ho, chce-li něco jíst… nebo pít.”
“Není třeba, dušinko, není třeba,” hlaholí Hordubal a hrne se na práh. “To jsi hodná, že sis vzpomněla, děkuju mnohokrát, ale to nespěchá. Třeba máš nějakou jinou práci —”
“Co robit je pořád,” podotýká Polana neurčitě.
“Tak vidíš, Polano, nu tak vidíš, nebudu tě vyrušovat; jen si hleď svého, a já zatím – což já —”
Polana k němu zvedá oči, jako by chtěla něco říci, jako by toho chtěla říci najednou nějak mnoho, až jí to cuká rty; ale spolkne to a jde po svém, neboť je vždycky co robit.
Hordubal stojí ve dveřích a dívá se za Polanou: což abych šel za ní do kůlny – ještě ne, ještě ne; kůlna je tmavá, nu, nehodí se to jaksi. Osm let, brachu, je osm let. Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako mladice; chtěl by ses jí zeptat na to a. ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit. Vždycky byla Polana taková. Do práce, hbitá, moudrá.
Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek… Čistý dvorek, mochničkou a rmenem prokvetlý, ani stružka močůvky nevytéká. Což o to, poohlédnout se po hospodářství – ještě ne, ještě ne; však Polana řekne sama, pojď se podívat, Juraji, jak jsem gazdovala: všecko murované a železné, všecko nové, tolik a tolik to stálo – A já řeknu: Dobře, Polano. I já ti nesu něco do hospodářství.
Dobře to Polana dělá; a rovná je, rovná jako mladice, Hospodine, jaká rovná záda! Vždycky tak rovně nesla hlavu, už jako dívčí – Hordubal vzdychl a podrbal se v týle: tož tak, Polano, ať je po tvém; osm let jsi byla svou paní, to se nedá jen tak lámat; sama řekneš, dobrý je muž v domě.
Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek. Všecko je jiné a nové, zdárně si Polana vedla; ale ta mrva, holenku, ta mrva se mi nechce líbit. To není chlévský hnůj; to je mra stájová. Na zdi dva chomouty, na dvoře kobylince – ani se Polana nezmínila, že chová koně; ale poslyš, koně, to přece není pro ženskou. Do stáje patří chlap, tak je to. Hordubal vraští starostlivě celo: ano, toto je úder kopyta o prkenné pažení; hrabe si kůň kopytem, snad by chtěl pít; donesl bych mu vody v plátěném vědru, ale ne: až mi Polana řekne, pojď se, Juraji, podívat po našem hospodářství. V Johnstownu měli koně tam dole ve štolách; chodil jsem je poplácat po hubě – to víš, Polano, tam krávy nebyly; chytit takovou krávu za roh a potřást jí hlavou, na – na – na, stará, héta! héta! Ale kůň – nu, buď Bohu chvála, že tu budeš mít chlapa.
Ale teď zavonělo něco známého a starého, něco, co tu vonívalo od dětství. Hordubal dlouze a s povděkem čichá: dřevo, smolná vůně dřeva, vůně smrkových polen na slunci. Juraje to táhne k té hromadě polen, dobrá je hrubé ruce hrubá kůra, je tu i špalek se zaťatou sekyrou, dřevěný kozlík a pila, jeho stará pila, vyhlazená jeho prackami. Juraj Hordubal zhluboka vydechl, zdrávi došli a pěkně vítám domů, svléká si kabát a vkliňuje poleno do pevných ramen kozlíku.
Zpocen a šťasten řeže Juraj dříví na zimu.
IV
Juraj se napřimuje a stírá si pot. Inu pravda, toto je jiná práce a jiná vůně než tam dole v pitu; pěkné, smolné dřevo má Polana, žádné pařezy, žádnou souš. Rachají kačeny, s křikem se ženou husy, nějaký vůz tryskem rachotí a hrne se slavně do uličky. Polana vybíhá z kůlny a běží, běží (ach, Polano, vždyť ty klusáš jak děvče), dokořán otvírá vrata do dvorku. Kdopak to je; kdopak to k nám jede? Prásk bičem, hý, vysoko letí zlatý a teplý prach, do dvorku se řítí spřežení, žebřiňák řinčí a na něm pěkně po maďarsku stojí chlapík, vysoko drží opratě, vysoko zpívá brrr, seskakuje z vozu a plochou dlaní uhodí koně po mokré šíji.
Od vrat se blíží Polana, bledá a jaksi odhodlaná. “To je Štěpán, Juraji. Štěpán Manya.”
Člověk skloněný nad postraňky se prudce vzpřímil čelem k Jurajovi. Jsi ty mi nějaký černý, diví se Hordubal, Hospodine, jaký havran!
“Byl tu za čeledína,” dodává Polana tvrdě a zřetelně.
Člověk zamumlal a sklonil se k postraňkům, odpíná váhy a vyvádí koně, drží je oba jednou rukou u huby a druhou zničehonic podává Hordubalovi. “Zdrávi dojeli, hospodáři.”
Hordubal si honem utírá ruku o nohavici a podává ji Štěpánovi; cítí se zmaten a nějak velice polichocen, upadá do rozpaků, brumlá cosi a ještě jednou potřese Štěpánovi rukou po americku. Nevelký je Štěpán, ale sporý; jde Jurajovi jen po ramena, ale dívá se mu do očí drze a palčivě.
“Pěkné koně,” bručí Hordubal a chce je pohladit po nozdrách; ale koně se vzpínají a počínají tančit.
“Pozor, hospodáři,” varuje Manya a v očích mu výsměšně blýskne. “Jsou to uheráci.”
Ach, ty černý, myslíš, že se nevyznám v koních? Nu pravda, nevyznám, ale zvyknou si koně na gazdu.
Koně trhají hlavami, jenjen vyrazit; ruce do kapes, Hordubale, a neuhýbej, ať si ten černý nemyslí, že se bojíš.
“Toto je tříroček,” povídá Manya, “z vojenského hřebce, o – o – oj,” trhá hubou koně, “c – c – c! Eé, čerte! Ajda!” Kůň jím smýká, ale Štěpán se jen směje; a Polana přistupuje ke koni a podává mu kus chleba. Štěpán po ní blýskne zuby a očima a přidrží koně za řetízek udidla. “Ej, ty! S – s – s!” Vypadá to, jako by vrýval koně do země, v zubech mu syká úsilí; kůň stojí s krásně vypjatou šíjí a chňapá pysky po dlani Polanině. “Hý,” volá Manya a poklusem, zavěšen na hlavách koní, vede je do stáje.
Polana se dívá za nimi. “Čtyři tisícky za něj nabízejí,” praví oživeně, “ale nedám ho; Štěpán říká, že stojí za osm. Tu klisničku budeme na podzim krýt —” Nu, ví čert, proč se zarazila, jako by se kousla do jazyka. “Musím