Hřbitovní kvítí. Jan Neruda

      Nač zde sklonných vrbin u ohradě

      dóm ten pyšný jesti zbudován?

      Snad že nový sad na mrtvých sadě

      národa svěcencům věnován?

      Ó ten stan si pýcha zbudovala,

      tlíti lakota chce pospolu,

      žene zdi, by čistou zachovala

      dávno znečištěnou mrtvolu.

      Však i chudoba ta povždy kletá

      v smrti věrnou značí rodinu –

      hrobník kina v dlouhou šachtu metá

      zlopověstnou bídnou chudinu.

      Bleskovodům společenských bouří,

      mučedníkům našich osudů

      v směšnou odplatu pak bratři zdarma

      ustelou společnou pod hrudu.

      Ó kéž byste místo toho lidu

      v šachtu stlali jeho chudobu,

      nezaslouženou tu jeho bídu,

      bolestnou tu hladu porobu.

      Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,

      že mou píseň soucit pravý znamená, –

      lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě,

      koho chladně zeď snad střeží kamenná.

      Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,

      který neukončí se snad za šera,

      v kolébce jejž vzbudí žití ráno lačné,

      který v žití přešlém nemře zvečera.

      Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,

      lup kde vítězi píď změří dítěte,

      doufání vždy nové v milost budoucnosti,

      nadějí smrt náhlou v plném rozkvěte.

      Z věnce, který z idejí si mladost svila,

      každý den v hrob lístek umí pohřbíti,

      dnové, lístky prchnou – hlína dešť ten vpila –

      živils se, bys mohl jednou umříti.