F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek
ta metresa s ním. Chystá se s ní, jak mně řečeno, do lázní. Ach, kavalír!“
„Jak proces —“
„Nebude těžký. Ale té ušlechtilé paní je mně líto.“
„Včera odjela na venkov k hraběnce Bubnové.“
„Vím. Všecko se rozjelo a ještě odjíždí. Víte-li, že také Cornova je z Prahy. Na liteňském zámečku je, u Brechlera. Brechler je také jeho žákem a vděčným, jak patrno. Vzpomněl si a Cornova jistě rád přijal. Jaké tu měl teď živobytí, co on v Praze s tou svou penzičkou, teď, za té drahoty. Jistě tu měl trochu nouze, on, jenž vychoval státu tisíce vzdělanců —“
Za tohoto svého horlení advokát vykročil. Šli kousek.
„Tak se stát odměňuje —“ Blumentritt se náhle zastavil a zvolal:
„Ale, Heldíčku, cožpak nevidíte? Celou cestu čekám a vy nic.“
„Co, prosím vás —“
„Mám takový vzácný nový klobouk a vy si ho nevšimnete ani pohledem. A je to vzácnost!“ Upozorňoval s důrazem, ale usmívaje se.
„No, je nový,“ Held přehlížel advokátův kastorový klobouk, „ale co na něm zvláštního, ledaže je asi hodně drahý.“
„Pětapadesát zlatých jsem za něj dal, musil, pětapadesát zlatých,“ opakoval zlostně, „za tohle, podívejte se —“ Nadzvedl klobouk, takže bylo vidět doktorovo bělostné čelo, odrážející se od ruměných tváří, a všechen účes á la Caracalla, jehož spousta kudrnek byla lehko sivě zaprášena. „To ukazuje —“
„To ukazuje,“ vpadl Held, „že vám není ještě tak zle jako nám u Milosrdných. Pane drahý, tam už je nedostatek všeho. Už i zásoba léků dochází. Jak bude na podzim, až udeří chlad, a pak v zimě, to nikdo neví. Převor už teď láme rukama a vzdychá, jak bude s nemocnicí a kam se poděje s bratřími. Nejmladší fráter chodí bos a druhý ve střevících, z kterých mu prsty lezou. Ř.ku jim, co převor; že prý jen naříká, že nemá na chléb, neřkuli na boty, kdežpak, když jen za podšití bot počítají si ševci dvacet, až pětadvacet zlatých.“
„Vláda by měla špitálu pomoct.“
„Ach, vláda,“ Held mávl s úsměškem rukou. „Zajde-li o několik nebožáků víc, což jim na tom.“ Podal advokátovi ruku a zahnul napravo napříč do alejí, jejichž stínem dostal se na druhou stranu a zašel do paláce někdy hrabat Přichovských. Doktor Blumentritt bral se rovně dále směrem ku Prašné bráně.
Návštěvy u nemocných byly za těch veder velmi namáhavé. A doktor Held, jenž většinu každého dopoledne strávil v nemocnici a měl mnoho pacientů, nepřál si oddechu. Den co den vracel se domů velmi unaven. A ještě ani tu nemíval pokoje. Čekali na něj před domem, v průjezdu v poledne, často i odpoledne, někdy i ráno, když odcházel, pacienti opravdiví, než i takoví, kteří byli víc na kapse neduživí nežli na těle. Drahota, nouze je sem hnala.
Held se jednomu divil: že za celý ten čas nepřišla stará madame Butteauová, tchyně Thámova, nebo že neposlala Jeana, vnoučka svého, syna Betynina. Že stará paní žije, o tom nepochyboval; ale snad se Betyně daří líp a dostává od ní podporu, nebo není v Praze. Tomu asi tak. Že není u Tháma, věděl najisto, poněvadž Paula byla od něho; toto zvěděl od Thámova bratra Karla, „profesora“, s kterým se dosti často potkával, poněvadž Thám Karel bydlil také ve Spálené ulici a nedaleko, v domě U Ježíška. Více však o bratrovi nevěděl, kromě toho, že se dosud potlouká s divadelní společností; ale kde je teď, to nevěděl. Bratr Václav mu již přes rok nepsal. —
Held, vraceje se domů unaven, chmuřil zrak a vyhlížel, kdo na něj zase čeká, nevolají-li ho ještě někam k nemocnému, nestojí-li zas už nějaký prosebník. Jednou podvečer, když přicházel ku svému obydlí, byl zvláště překvapen. Na kraji průjezdu stál staroch ne malý, ale přihnutý, vetchý, hubený, jako věchýtek, v starém klobouce na tři facky, v otřelé kamizole, v nohavicích po kolena, v punčochách bezbarvých a spravovaných, ve střevících sešlapaných, člověk docela starosvětský, jenž zachoval bývalý kroj i v tom, že měl vlasy (byly do běla šedé) v týle zavázané černou mašlí. A košík na ruce.
Stál jako zmoklá slepice, zkroušeně přichoulen; zapadlé oči přizardělých víček se mu přimykaly jako usláblé, a jak vzhledly, byly plaché, pohledu smutného, bázlivého. Chvilkou se ohlédl vpravo vlevo vyhlížeje, a kdykoliv tak hlavu otočil, zableskl se mu v uchu stříbrný cvoček. Lidé chodili kolem ulicí nahoru dolů a nikdo si ho nevšiml. Až Held, na kterého čekal a kterého by byl přehlédl, vložil mu ruku na rameno.
„Ceypku, jsou to oni? Opravdu?“ Doktor se neptal nevrle, nýbrž usmívaje se. Nebylo mu nemilo, že setkal se se starochem.
Ten začal se třást, klobouk smekl, ruku chtěl Heldovi políbit.
„Ale co jich napadá, Ceypku. A kam jdou – snad ne na koupi —“ Held ukázal na košík.
„Rád bych, bože, ale kdepak tenhle čas, milostpane, liběj dovolit, já – bože, poznali mne starého —“ Zardělá obruba víček mu rázem rudě naběhla, a hned vrchem dlaně do očí, aby setřel slzu. „Ach bože, teď nikdo nechce člověka znát, tenhle čas, a milostpán se sám přihlásil – Bože, kdyby tak nebožtík jemnostpán, pan páter Vrba —“
Právě pro toho, že mu starý Ceypek věrně do smrti dosloužil, jej Held rád uviděl. Pozval jej do bytu. Held šel napřed, ale pořád se ohlížel po Ceypkovi a jeho koši. Co s tím košem – Ani teď se od něho nerozloučí. Held věděl, že Ceypek za lepších dob chodil s tím košíkem na koupi, že bez něho z domu nevykročil, třebaže šel jen cibulku koupit nebo trochu soli. A hle, i teď – Ubožák, co by kupoval, zač – koš byl prázdný, ani pírka v něm, ani špetka něčeho do kuchyně.
„Tak co si přejou?“ ptal se Held, když vstoupili do prvního pokoje. „Něco jim schází, mám něco předepsat —“
„Ne, nic, nic, milostpane doktor, děkuju, jsem zdravý, žaludek, všecko – Ale líbej vědět, tenhle čas, je zle; ale,“ začal chvatněji vida, že doktor sahá ochotně do kapsy, „Já, prosím, nechci obtěžovat, nejdu prosit, já, prosím, kdyby si koupili —“ Heldovi se za těch slov mihlo, co by chudák měl na prodej, ale vtom, jak mu připadlo, pověděl: „Snad nějaké knihy po panu páteru Vrbovi —“
„Prosím ne, ty jsem už prodal. Dost nerad, ale když ten pangrot, vědí —“ zasteskl si, „měl jsem dvě stovky, ale z těch mně tím pangrotem ostalo čtyřicet zlatých a z těch jsem leccos zaplatil za nebožtíka jemnostpána, na funus a tak – Pravda, odkázal mně pět stovek, ale tím pangrotem je to jen stovka. Zloději!“ vyrazil v náhlém záchvatu zlosti a rozhořčení, „a z té jsem už padesát zlatých protrávil, když tenhle čas, bože, a druhou padesátku mně —“ Křeč jej chytla v hrdle, ústa se mu zkřivila i celý obličej a víčka zrudla. První slovo, jež vyrazil, bylo v pláči, v křečovém zavzlykání:
„Ukradli —“
Held se pro ten pláč a pro to pohnutí jen stěží dověděl, že Ceypkovi druhou padesátku ukradl jakýsi krajan, kterému dal z milosrdenství nocleh.
„Tak, chudáku, nemají nic, a přece nechtějí nic vzít – Jak, jak bych mohl pomoct —“
„Prosím, líbej snad vědět, já byl dřív dlouhá léta u pana obrštvachtmistra, u pana barona Materny, už je deset let pod drnem, u toho jsem byl kuchařem a hráli jsme taky dueta, už na vojně jsem s ním byl – Ten kdyby tak vstal, teď tenhle čas, v té drahotě, libra masa za zlatku