F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek
atlanty přenášel, oprašoval, jako veverka po žebříku lezl a z vyšších oddělení svazky snášel nebo tam přerovnával. Jindy, když páter Matyáš se zabral do studia, Frantík jako duch kolem přecházel, přehlížeje sobě hřbety knih nebo stanuv prohlížel si malbu na stropě. Někdy páter Matyáš také něco pro něj zajímavého vytáhl, a tu studentík, usednuv někde v koutku, zabral se do knihy.
Vždycky se mu tolik líbilo v bibliotéce. Bylo tu hluboké, posvátné ticho jako v kostele, ani hlásek sem nepronikl; všecka ta prostora plná knih úctu budila a krásnou Františkovi připadala, když sem pronikly paprsky sluneční a v nich se vyjasnila na stropě malba živých barev.
Než jako v ráji rostl strom ovoce zapověděného, tak i klášterská bibliotéka měla své místečko, před kterým páter Matyáš studentíka nejednou varoval, a studentík zase nepozorován nejednou zvědavě zraky své obracel k tomu místu na konci bibliotéky, kdež příhrada měla dvířka a řetízek s kladkou i nápis navrchu: Libri prohibiti.
Libri prohibiti – knihy zapověděné! Kolikráte se studentíkovy oči po tom nápisu obrátily, kolikráte si pomyslil, jaké to asi jsou ty knihy zapověděné a co v nich? Jsou-li snad takové, jako u nich doma brali tajným nekatolíkům a jako také starému Žalmanovi?
Zpočátku si po tom zapověděném ovoci netroufal ani se otázati; když tak posléze učinil, zabručel páter Matyáš, aby si všímal jiných věcí, tam že je samý jed pro něj, však že má dost jiného co čisti. A věru měl, neboť bibliotekář k němu nebyl nikterak skoupým, půjčuje mu knihu po knize. Četl je a zrovna hltal, na podzim a v zimě v jizbě nebo u pátera Matyáše, na jaře a v létě nejvíce v klášterské zahradě. Co druzí choralisté šli za svou zábavou nebo na procházku, Frantík seděl v odlehlém koutku zahradním na kamenné lavičce pod starým ořechem nebo ležel na trávníku pod bezovým hustým keřem a četl a četl, jsa ze světa, na nic nedbaje. Tam také zhltal celou kroniku Hájkovu, jež otevřela mu nový svět a byla jedna z knih, které se mu nejvíce líbily a na něj účinkovaly. Kromě ní přečetl českých tuze málo, poněvadž mu jich páter Matyáš málo dával; mělť ho především ke spisům latinským.
Tak uběhla mladému Věkovi čtyři léta v klášteře, jedno jako druhé, každé stejně prací a povinnostmi, zábavou a oddechem. Každého roku bylo těšení na prázdniny, každého smutné s domovem loučení. Zatím mladý choralista utvrdil se v němčině a v latině, takže spisy německé a ještě více latinské čítával beze všech obtíží. I na sv. Augustina se odvážil, když mu ho páter Matyáš vydal. Mnohému ovšem nerozuměl, ale byl z těch čtenářů, kteří vydrží u knihy, i když jí málo rozumějí. Však bez užitku to zcela přece nebylo.
Ale čím více četl, tím častěji obracel zraky své po onom oddělení s nápisem Libri prohibiti, touže se alespoň podívati na jejich hřbety, aby zvěděl, jakých jsou titulů. Eva se dala svésti hadem, mladý student pak příležitostí. Bylo jednou odpoledne počátkem měsíce června, kdy meškal s páterem Matyášem v bibliotéce. Byli tam už chvíli; pojednou přišel Růžička pro bibliotekáře, že si pan převor přeje s ním promluviti. Mladý Věk osaměl. Ihned nechal knihy, u které seděl, a vstav zamířil bezděky k záhadnému oddělení. Hleděl na nápis, uvažoval. Pudilo ho, aby vzal žebříček, aby tam vylezl a se podíval. Cítil, jak mu krev stoupá do hlavy, jak se červená. Plaše se ohlédl bibliotékou. Nikde ani hnutí. Maně pak skočil ke dveřím a podíval se ven, do chodby; nikdo. Pak pootevřené dveře zavřel a již ani nevěda měl žebříček v rukou. Nežli ho přiklonil, opět se zarazil, váhal a naslouchal. Srdce mu bilo živěji. Ale již byl přemožen. Vylezl kus, opět se zastavil, naslouchal, pak pojednou nápadně rychle nahoru dolezl. Kladka tu visela, ale rezivá, nezavřená. – Řetízek vytrhl z háku, vysoká dvířka se otevřela, a tu hle, to byly ony „libri prohibiti“ – velké, malé, hrubé, tenké, jako všechny jiné, jenže většinou značně staré a namnoze bez nápisu na hřbetu. Na zevrubné prohlížení pro strach nezbývalo času. Jedna, větší ostatních, padla mu zrovna do očí, a to svým nápisem: Novum Testamentum. Chtěl se podívati, co by to bylo, než obávaje se, že by vytahováním a rozevíráním knihy tak hrubé mnoho času potřeboval, nechal ji a sáhl po menší.
Ale vtom jako by něco zahřmotilo. Tak se mu v rozčilení zdálo. Trhl sebou a knížku tu, již měl v ruce, chvatně vstrčiv do kapsy, obratně přivřel dvířka, řetízek přes ně zahákoval a po žebříku jen sjel. A dobře udělal. Sotvaže jej na místo postavil, vrátil se bibliotekář, jemuž pak bylo až nápadno, že František dnes tak záhy odchází. Ten však letěl do zahrady a tam, skrčiv se na kamennou omšenou lavičku pod starým ořechem, vytáhl z kapsy knížku a pln nedočkavosti ji otevřel.
Centrum Securitatis, to jest: Hlubina bezpečnosti, četl a níže po vysvětlení toho nadpisu: Prací Jana Amosa Komenského.
Mladý Věk byl náramně překvapen. V ten okamžik mihla se mu sednička jejich doma, ozářená zapadajícím sluncem, viděl sebe u matčina prádelníku vykládaného, na němž stála pěkná police za sklem a za ním všecko nejlepší nádobí matčino, viděl se, jak se přehrabává v zásuvce, jež byla vždycky zavřena, a jak tam našel v šátku zabalenou starou knihu usmolených rohů, v ní dva uschlé věnečky z rozmarýny a vetchý list muškátový. A ta kniha ve starobylé otřené vazbě tmavohnědé kůže měla na titulním listu totéž jméno, také tam stálo: Prací Jana Amosa Komenského. Byla však hrubší a titulu asi jiného, neboť se na tento Centrum Securitatis nepamatoval. A mihlo se mu také, jak tenkráte ho matka překvapila, sama se nějak leknuvši, a jak mu odvětila, když se tázal, jaká je to knížka: „Tu mám po dědečkovi na památku. Je to tuze krásná kniha –“ Matka tu knihu chválila a tato zde, od téhož autora, je mezi zapověděnými! Ovšem dědeček matčin byl snad tak jako starý Žalman, alespoň bývali zadobře.
Obrátiv titulní list, nad kterýmž se takto zamyslil, četl úvodní verše:
Svět se točí vůkol, vůkol v světě všecko se valí
vzhůru, dolů, sem tam v něm všady všecko chodí…
Ó blaze, kdož v centrum věčném usadí se! Na věčnost
v srdci Božím, svému srdci nalezne pokoj.
Mladý student tušil, že to jsou disticha. Česká disticha! Jakživ žádných nečetl, ani neslyšel. Zkoušel je skandovati, a šlo to, ač ne bez nesnází. Měl z toho radost. Jako verše se mu líbily, líbila se mu i knížka, vážná a zbožná. Jen kus jí přečetl a již se přidával k matce, že měla jistě pravdu, mluvíc o tamté knížce po dědovi, neboť o této bylo lze zrovna tak říci. –
Četl ve svém zákoutí, až blížící se kroky ho vyrušily. Knížku chvatně schoval pod kabát, doma do postele, ráno pak opět pod kabát. Toho dne ji přečetl a nyní jen na to pomýšlel, jak by ji zase odvedl a – jinou si vypůjčil. Nyní, když už byl takto odhodlán, našel si již spíše příležitost. Podruhé vytáhl si Novum Testamentum, pro které si však uchystal koutek v bibliotéce samé, aby je tu mohl kradí čísti. Jak užasl, když knihu otevřev (byla také česká) shledal v ní všecko to, co čítali v kostele v evangeliích a epištolách. Což si tu hlavy nalámal, proč vřadili je mezi zapověděné!
Pak opět vytáhl si menší knížku. Když se na její titul podíval, zaradoval se, jako by se s dobrým kamarádem sešel, jako by uslyšel pozdravení z domova od maminky. Praxis Pietatis, to jest O cvičení se v pobožnosti pravé. Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk atd. Ano, to jest ona! A tu také: Prací Jana Amosa Komenského. Takovou knížku, zrovna takovou měla maminka po dědečkovi. Tenkráte on, František, jsa ještě chlapcem, více šijí nevšiml, ale nyní byl na ni tím žádostivější. Četl ji zase v odlehlém, tichém