Jan Maria Plojhar. Julius Zeyer

Jan Maria Plojhar - Julius Zeyer


Скачать книгу
ulius Zeyer

      Jan Maria Plojhar

      I

      Bylo to v druhém poschodí velkého, palácovitého domu v ulici Giulia, založené samým Bramantem na rozkaz papeže Julia II., jehož jméno posud nese, bylo to v tom starém domě nedaleko paláce Falconieri, navečer, že ve vlastním svém pokoji paní Giovannina Bassi rouhavá ta slova slyšet musila, která ji sice nerozčilovala, avšak podivením plnila.

      „Vychvalujte si Řím, jak chcete,“ řekl ten mladý, přibledlý, tmavovlasý krásný muž s plavými kníry, který sedě na hlubokém kanapi, unaveně tak dalece do polštářů klesal, jak to slušnost dovolovala, „vychvalujte si Řím, jak chcete,“ řekl, „ – mě zklamal. Je zde zima, obzvláště uvnitř domů, a vaše caldajo, místo aby hřálo, vybízí spíše k smíchu, ačkoli to žhavé uhlí na tom ohřívadle hezky vypadá. Avšak jak to vysušuje vzduch! Vždyť ani dýchati nelze! Váš Řím mě zklamal. Lituji, že jsem nezůstal v Toskáně nebo Umbrii.“

      Paní Giovannina naslouchala trpělivě a vrtěla mlčky hlavou.

      „Odpusťte,“ řekl za chvilku kajicně mladík. „Moje tirády jsou vám snad nepříjemné. Jste rozená Římanka?“

      „Ano,“ odpověděla plným hlasem. „Romana di Roma!“ a hodila pyšně hlavou. Za chvilku pak dodala: „Je to divné, jak vy seveřané jste zimomřivými! Máme náhodou trochu pošmurné a chladné dny, pravda, avšak to pomine brzy a Řím se vám pak zajisté zalíbí. Vždyť jej ani ještě neznáte. Okouzluje všechny cizince.“

      Zamlčela se. Nebyla nikdy z Říma vyšla, celý ostatní svět byl jí neznám. Nebyla ani dost málo zvědava jej vidět nebo poznat. Nač? Co tam mohlo býti konečně zajímavého?

      „Toskána! Umbrie!“ opakovala a potřásala opět hlavou, jí to byl prázdný zvuk. V něm ale ta jména vyvolávala čarovné vidiny. Vzpomněl si na své cesty v létě v horách, na dubové háje, plné šera, v němž se zdálo, že přízrak té staré, tajeplné, pohanské Etrurie ještě bloudí, na města podobná těm, která se vidí ve snách, na Urbino, na Cortonu, na Assisi, druhý ten Betlém, nad nímž svatá aureola utkvěla, na Perugiu! Vřelá touha plnila mu duši. Ach těch modrých vrchů, těch olivových hájů, těch starých, věčně památných míst s těmi poklady krásy a nadšení, těch vysokých hor, na kterých purpurová oblaka navečer odpočívala! Těch šumících vodopádů v Terni, v tváři chmuřících se Abruzz, toho mlčícího jezera Trasimena, snícího o něčem velkém a záhadném! Vzdychl zhluboka a byl tich. Paní Giovannina však nebyla přítelkyně dlouhého mlčení, a aby rozhovor opět do proudu přivedla, tázala se, jako by ji to velice zajímalo: „A u vás doma, jak je tam teď, když i zde je zima?“

      Mladý muž se zasmušil.

      „U mne doma jest vždy pošmurno,“ pronesl tak tichým hlasem, že to téměř zašeptal. Zdál se nešťastným.

      „Poveretto!“ vzdychla paní Giovannina, ale nebylo jí jasno, co vlastně říci chtěl. Podala mu malý koflík.

      „Jste churav, pane,“ pravila tónem starostlivé matky. „Trochu horkého čaje vám dodá srdce. A zítra bude doufám slunno a Řím se na nás usměje.“

      „Jak jste laskava!“ odvětil srdečně a přijal čaje.

      Paní Giovannina usmála se mateřsky. Bylo jí něco více než čtyřicet let, byla trochu příliš tělnata, jak římské matróny bývají. Patrné stopy někdejší její krásy byly temné, posud ohnivé její oči a hrdé držení hlavy. Byla vdovou po úředníku ve finančním ministerstvě, žila z penze a v sezóně pronajímala cizincům pokoje. Ulice Giulia leží sice stranou od čtvrti, kterou turisté obyčejně zaplavují, ale tím příjemněji bylo to pro ty, kteří se nechtěli do řad oněch červeně vázanými průvodci ozbrojených šiků stavěti, z kterých co rok pravidelný vpád barbarů do Věčného Města se skládá. Spojení se správci dvou neb tří dobrých hotelů stačilo úplně, aby pokoje paní Bassi nezůstaly nikdy bez nájemníků. Tenkráte ale nebydlel nikdo mimo toho pobledlého, zimomřivého mladého muže u ní, cizinců bylo toho roku náhodou méně v Římě, a paní Giovannina si ho tím více vážila. Zajímal ji také neobyčejně. Byl sice zasmušilým, málomluvným, ale úsměv jeho byl neodolatelný, dojímavý, neboť byl více v sivých, šerých jeho očích než kolem úst. Vycházel málo po ten čas, co u ní bydlel, navečer byl vždy doma, a zvala ho ráda na čaj a rozhovor do svého pokoje.

      Odbila právě devátá na starosvětských hodinách, stojících na trochu nemotorném trymó slohu prvního císařství.

      „Máme zítra Tří králů,“ řekla paní Giovannina; „slaví se tedy dnes na náměstí Navona Befana. Snad by vás to bavilo, cizinci tvrdí, že to zajímavé –“

      „Bože, vždyť jsem tam před chvílí byl, když jsem se domů od oběda vracel,“ odpověděl srkaje trochu čaje, „jak může ten křik, ta tlačenice, tolik všelijaké luzy jen někoho zajímat!“

      „Byl jste tam? Nu, to bylo příliš časně, lepší společnost tam přichází teprve k jedenácté, zkuste to ještě jednou.“

      „Ne, děkuji, nepůjdu. Leda kdybyste mě vyhnala.“ Smála se.

      „Je tak těžko vás nějak vzrušit, pane! Nic a nic se vám nechce v Římě líbit – “

      „Och, přece,“ pravil a zamyslil se.

      „Ach, to jsem dychtivá slyšet. Prosím vás, tedy co?“

      „Hledal jsem ve vile Medici malíře, kterého znám z Florencie; nenašel jsem sice roztomilého toho Francouze, ale viděl jsem z terasy slunce za Svatým Petrem zapadat a pak jsem se na druhé straně z vršku zahrady přes vrcholky těch zádumčivě, temně zelených jejích ilexů nejdříve do piniového háje parku Borghese zadíval, a pak, a pak … Ach, širá Campagna ležela přede mnou.“

      Zamlčel se, bál se deklamac, nechtěl s tou střízlivou paní o tom kouzlu mluvit, kterým ho Campagna byla uchvátila.

      „Víte, signoro,“ řekl pojednou a vztyčil se živě, a bylo vidět, že v něm vzniká náhle jakési rozhodnutí, „víte, že tam v té pustině musím na nějaký čas bydlet, že se tam musím stěhovat, abych ukojil nevysvětlitelnou touhu –“

      Paní Giovannina spráskla ruce.

      „Jak! Stěhovat se z Říma –“

      Myslila na smlouvu, kterou byl s ní na tři měsíce stran bytu, ovšem jen ústně, uzavřel. Četl tu zbytečnou starost na její tváři.

      „Vždyť bych tam nebyl neustále,“ pravil chlácholivě, „jsem tak šťasten zde v tom útulném bytě, kam bych se vždy vracel, kdykoli by mě ta samota tam tížila –“

      A zamyslil se, a myšlénky jeho těkaly po té zádumčivé poušti, která v tom okamžiku celou jeho duši jímala.

      „Ale nač to?“ divila se paní Giovannina, „což vám nestačí procházky neb vyjížďky –“

      „Ach ne,“ řekl už napřed unaven vysvětlením, které jí podávati ho nudilo; věděl, že mu neporozumí.

      Vtom bylo slyšet zvonění v předsíni.

      „Dostáváte pozdní hosti,“ pravil a vstával.

      „Pozdní? Vždyť není ani čtvrt na deset a k tomu Befana –“

      Hlas služky ozýval se v předsíni. „Kdo to?“ tázala se za zavřenými dveřmi. Byla trochu bojácná.

      Zazněl smích a několik hlasů zvolalo: „Přátelé!“

      „To je Luigi!“ řekla paní Giovannina, „znám jeho smích!“

      Učinila krok ku dveřím, ty se však už otevřely a tři osoby vešly. Mladý muž s hlučným voláním, dívka a stará paní.

      „Catina mia! Giggi! A naše Suntarella!“ radovala se paní Giovannina a začalo všeobecné objímání.

      „Jsi překvapena, Nino, že jsem v Římě?“ tázala se dívka tak hudebním, krásným, měkce altovým hlasem, že se cizinec mimoděk kupředu do stínu sklonil, kde dívka stála, aby viděl, odpovídá-li tvář její tomu zvučnému hlasu.

      Přicházeli blíže ke stolu, kde lampa stála.

      „Pane Jamaria,“ pravila představujíc paní Giovannina, „uvádím vás své milé sestřenici mademoiselle


Скачать книгу