Stavitelé chrámů. Otokar Březina

      Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,

      ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,

      jak oblak neviditelný se snesl kolem nás

      a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tonech třás’.

      V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,

      jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken

      a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,

      však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.

      Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,

      tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rythmech třásl v něm:

      krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění

      po schodech září měsíčních a bílých blesků odění.

      A tichem našich modliteb se sesílil a hřměl,

      jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,

      a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,

      jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.

      Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí

      kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa

      po tajemném ztroskotání zachránila se na zem.

      I snily o svých ztrátách.

      O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce

      podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;

      celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života

      harmonického,

      o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských

      nížin,

      v modrých preriích vzduchu a vody:

      v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,

      v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda

      horských růží šlo spáti

      a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,

      tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi

      zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle

      a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná

      slova,

      jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,

      která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

      Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,

      slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,

      signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,

      smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy

      a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města

      nepřátelská.

      O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla

      rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu

      a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.

      O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,

      požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém

      výsměchu živlů,

      které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.

      O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá

      cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,

      zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých

      pohřebištích

      a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním

      úderem kladiv,

      na slunce věší svá tenata neviditelná

      a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví

      jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně

      mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají

      v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,

      v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků

      i v pýše

      zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.

      Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,

      o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak

      přístaviště,

      kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,

      nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří

      a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.

      A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími

      jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,

      nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit

      z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,

      jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot

      a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:

      bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se

      v soumrak,

      jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,

      házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky

      a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.

      Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)

      miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,

      otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,

      táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.

      Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané

      viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,

      jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:

      dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu

      rudého žáru,

      kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,

      a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty země

      objímající,

      hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,

      okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily

      v páře,

      a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,

      jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil

      a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:

      gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,

      jak