Stavitelé chrámů. Otokar Březina
jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy
se jiskří
nad krajinami oblaky věků zatíženými
a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.
Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.
Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná
jak slunce,
jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,
dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru
ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu
a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra
vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.
K milionům trpících bratří bylo poslání jejich
jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla
slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,
tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,
rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.
Vigilie
I
Jak stráže tvé bdíme
na místech nebezpečenství;
před námi hranice svaté tvé noci,
za námi království spících.
Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,
rozžhaven tisíci sluncí,
jež sálají před jejich zraky
ve snění uzavřenými,
pro nás už neviditelná.
A gesta jejich nesčetných rukou,
umdlených k smrti pracemi snění,
jež marně se hledají ve tmě,
a zmatená slova šeptaná ze snů,
dušená polibky stínů,
spojují naše duše
v nový smysl.
Hvězda za hvězdou hasne,
za světem světy,
vteřiny mrtvé
na orloji věků.
A ti, kteří z bratří se probudili,
sedají vedle nás,
ubledlí ještě tajemstvím spánku,
k vigiliím.
A přece, kolikrát, slabí,
záviděli jsme spícím!
Žár našich zraků spálil nám řasy,
když jsme je přivřeli mdlobou.
Všechna světla,
jež do rukou vtiskli nám odcházející,
vyhasla v našich lampách,
a my ještě bdíme.
Jen moře světelkující, plameny modré
nad poklady skrytými v hlubinách země,
chvějí se šachtami noci,
hornické kahany
z výšin světla sestouplých
dělníků-stínů.
A tušení našeho jitra v dálce!
Ve tmách symboly věcí,
mlčenlivé.
II
Slyšte! Paprsků píseň,
sluchová halucinace,
zahřmění zvonů neviditelných
do bdění vysíleného,
zaznívá k našim duším
přes celou hloubku země!
Odvrácená polokoule našeho světa
tam koupe se v slunci
příštího rána!
Kvetoucí zahrady ostrovů jižních
tam plují uprostřed moří!
Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní
snesli se nad lesy palem!
Světlem jak tíží zlatého vína
se převrhly kalichy květů,
až rozlité voní z trávy!
Motýlům vzňala se v plameny křídla
rychlostí letu!
Ale zde noc, otevřena věkům,
a zraky otevřené noci
a bolesti bránící zavřít je v snění
a oklamat žízeň retů
polibky stínů…
Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,
jak z propasti propast,
již v podzemních sklepeních
horstva vápencového
staletí klenou:
ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,
vráží tam, zpěněná, v tisíce slují
a hledá a volá žhavého milence svého,
slunce!
Celý svět kvílících zvuků,
jak bázeň kleneb se sesouvajících,
hřímá ohlasem jejího pláče,
marně:
zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích
stalaktitových…
III
O moci Věčného Slova!
Vysvobozující!
Soumraky v sladkost rozpouštějící
druhým světlem!
Modlitbě nové nás nauč
v bolestech našich
nad sněním bratří!
Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,
úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,
ovládající bytosti neviditelné,
od loží bratří zaklínající
upíry snění!
A až proměníš v jediný požár
okamžiky naše,
šlehni svým vichrem
v jejich jiskřící chaos;
do čtyř tajemných polů je rozvěj
a v hlubinách noci
na sta mil od sebe nechej je zářit,
jak v blankytu černém
systémy hvězd,
a závratný prostor vesmíru tvého
pronikat vroucností světla,
spojené jednotou zákonů tvých,
hasnout a znova se nítit,
kroužit