Tajemné dálky. Otokar Březina
květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,
však tknutím ruky mé umíral uvadlý;
žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezrůměnil,
mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad,
svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil,
jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,
vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání
zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou;
nad Mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání,
jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.
Žeh bílý světla…
Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách,
jak chodbami opuštěného kláštera,
kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku
a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí,
jak okna prolomená v staletí zázraků
do zasmušilých horizontů Tajemství.
A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou
nad arkýře paláců a v boulevardů ruch,
vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou
v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;
žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,
spálená síla nervů pod lebkami tlí,
a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel
třese se na napjatých strunách Tajemství.
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách
jak v kvílících melancholiích večera,
a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,
až s věží věčného Města v kovových slzách se schví
jak matutinum andělů v čekající duši mou
ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.
Přátelství duší
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů
pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí.
S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů
jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.
K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích
i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;
má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích
i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.
A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál,
jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,
a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,
jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.
Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel!
Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné,
v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel
do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!
Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?
Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší?
Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas
do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?
Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar?
Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.
Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar,
v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.
Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji
a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů,
jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.
Tichá bolest
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem
v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,
ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem
svých retů hořkou číši plnou.
Mé tělo projala’s jak bledá záře divem,
v mých nervech hořela’s jak umírání pocit,
a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém,
pod tíží polibků jsem unavený procit.
Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil,
o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!
Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil,
jak den, jenž na východě svítá,
a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou,
kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset
hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou
jak zrní safírů a bílých ohňů naset.
Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu
tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání?
A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu,
romanci snův a odříkání?
Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil,
jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem
i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil
mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.
Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu,
v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’,
a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu,
jak rosu sladké manny v klasech.
Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla,
ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,
a dávných sluncí žár i nocí