Větry od pólů. Otokar Březina

Větry od pólů - Otokar Březina


Скачать книгу
dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů,

      staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody;

      jen duše vyděděných bděly, melancholické,

      u svých krvavých ohňů.

      Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve

      a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,

      jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,

      a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.

      Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.

      Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich

      a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,

      a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,

      od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,

      vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní

      z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,

      k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní,

      ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem

      a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,

      nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály

      a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.

      Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,

      a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;

      slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,

      když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.

      Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta

      vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;

      i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,

      příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.

      Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně

      a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.

      Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve

      a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.

      Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,

      jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže

      na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,

      by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.

      Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy

      i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;

      hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,

      že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.

      Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě

      a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru

      vážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,

      a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:

      jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,

      večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,

      ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:

      však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?

      Kde jsem už slyšel?…

      Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál

      a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků.

      V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů

      se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil.—

      Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho

      a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země:

      Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí,

      jež přestala bíti,

      letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi,

      melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání,

      výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní.

      Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků,

      poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných.

      Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti!

      Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky!

      Dusná ticha tajemných suggescí vášní, jež v bolestech zrají pro

      Rozkvěty příští

      a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září:

      slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských

      myšlenkách hasnou,

      a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají

      jásotu duší všech světů a úsměvům nového května!

      Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách

      novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného!

      Věčná víření němých blesků, jimiž přeletají rozkazy svaté tvé vůle

      z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících!

      O Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, sesláblé láskou,

      vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem:

      bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken,

      roztálo smyté tvým ohnivým dechem a v nádheře zahrad tvých

      zrakem jsem šílel.

      Конец ознакомительного фрагмента.

      Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

      Прочитайте


Скачать книгу