Větry od pólů. Otokar Březina

      Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve

      a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,

      jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,

      a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.

      Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.

      Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich

      a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,

      a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,

      od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,

      vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní

      z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,

      k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní,

      ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem

      a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,

      nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály

      a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.

      Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,

      a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;

      slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,

      když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.

      Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta

      vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;

      i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,

      příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.

      Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně

      a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.

      Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve

      a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.

      Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,

      jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže

      na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,

      by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.

      Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy

      i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;

      hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,

      že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.

      Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě

      a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru

      vážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,

      a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:

      jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,

      večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,

      ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:

      však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?