Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Reptati, brachu, jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra, to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."
Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už nemůže státi na nohou.
Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze, že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a – kdož zná budoucnost? – může být, že ještě okusí.
Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati, že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému opiem…
Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška, aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do rozpaků.
„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin, vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"
Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k němu.
„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin; rozumíš?"
„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.
„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni, Petrušo, usni; všichni musíme pracovat… Abys si nemyslil, brachu, něco tento…"
Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči. „Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."
Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí," pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má takovou podlou tendenci!"
Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni, Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty, jmenovče můj, víš, tento…" pokračoval, žertuje dosti familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil přátelsky a šel také spat.
Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se, šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko – už tvé příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk s tebou počít?"
Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina, cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost, ale přec je to špatné! Takové je to!"
Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil, hotový paskvil a konec!"
Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo, praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí… snažil se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří, nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na přátelském večírku.
Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin. Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího dne – připomněl si a zaškaredil se.
„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si, přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta. Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani postele, na které spal, nebylo v pokoji.
„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"
Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel Petruška s čajovým podnosem.
„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina, ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.
Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem, že pán není doma.
„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.
Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak, že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.
Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal, že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme, všemu tomu přijdeme na kloub. – Ach, Bože můj!" zastenal k závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval, proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna, babo jedna!.. Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento… Jak bych mu, darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak a tak, na příklad, při mém nepatrném platu… Anebo ho nějak postrašit,