Zápisky z mrtvého domu. Dostoyevsky Fyodor
příležitosti; „já se chci na každý způsob oženit."
Byli jsme spolu dobří přátelé. Býval vždy v nejlepší míře. V káznici se mu žilo lehce. Byl vyučen zlatnickému řemeslu, a poněvadž ve městě zlatníka nebylo, měl neustále plno objednávek, následkem čehož byl zbaven těžké práce. Rozumí se, že byl zároveň i lichvářem a půjčoval na úroky a na zástavy peníze celé trestnici. Přišel do káznice dříve než já, a jeden Polák mně vylíčil jeho příchod podrobně. Je to velice směšná historie, ale povím ji až později, neboť o Isaji Fomičovi budu mluviti nejednou ještě.
Ostatní lid v naší kasárně záležel ze čtyř starověrců, starců a písmáků, k nimž patřil i kmet ze Starodubských osad; dále ze dvou nebo tří Malorusů, lidí zasmušilých; z mlaďoučkého trestance s jemnou tváří a tenounkým nosem, dvacet tři léta starého, ale zahubivšího už osm duší; z hloučku penězokazů, z nichž jeden bavil svými šprýmy celou naši kasárnu; konečně z několika pošmourných, zasmušilých osobností, oholených a zohavených, mlčelivých a závistivých, hledících s nenávistí z pod obrví kolem sebe a odhodlaných hleděti tak, mračiti se, mlčeti a nenáviděti ještě dlouhá léta – celou dobu svého vezení.
Vše to jen se přede mnou mihnulo onoho prvního, smutného večera mého nového života – mihnulo se uprostřed dýmu a kouře, za nadávek a nevýslovného cynismu, v nesnesitelně zapáchajícím vzduchu, za řinčení okovu, za proklínání a nestydatého smíchu. Ulehl jsem na holá prkna, složiv si pod hlavu své šaty – podušky jsem ještě neměl – přikryl se kožichem, ale dlouho jsem nemohl usnouti, ač jsem byl celý utýrán a zkrušen všelikými hrůznými a neočekávanými dojmy tohoto prvního dne. Ale nový život můj teprve začínal. Mnoho mne ještě v budoucnosti očekávalo takových věcí, na něž jsem si nikdy nepomyslil, jichž jsem netušil…
V
První měsíc.
Čtvrtého dne po příchodu do trestnice bylo mně poručeno, abych šel na práci. Nezapomenu na tento první den práce, ač se mně v prodlení jeho nepřihodilo pranic neobyčejného, ovšem jestliže nespustíme s mysli, že jinak celé mé postavení vůbec bylo neobyčejné. Ale byl to také jeden z prvních dojmů, a já si všímal v tu dobu ještě dychtivě všeho. Všechny ty první tři dni jsem strávil v nejtrapnějších pocitech. „Hle, konec mé dráhy: jsem v káznici!" opakoval jsem si každou minutu. „Hle, přístav můj na mnohá, dlouhá léta, můj koutek, do něhož vstupuju s takovým nedůvěřivým, s takovým bolestným pocitem. A kdo ví? Snad až mně bude po mnoha letech opouštěti ho, ještě mně ho bude líto!" dodal jsem nikoli bez příměsi onoho škodolibého citu, jenž se zmůže časem na tolik, že má zapotřebí schválně drásati svou vlastní ránu, jako by si přál těšiti se vlastní bolestí, jako by vědomí celé velikosti neštěstí bylo vskutku slastí. Myšlénka, že by mně někdy mohlo býti líto onoho koutku, naplnila mne samého úžasem; již tehdáž jsem tušil, v jak hrozné míře může člověk něčemu přivyknouti. Ale vše to bylo teprv věcí budoucnosti, a prozatím kolem mne bylo všechno mně nepřátelské a strašné… třebas ne všechno, ale, rozumí se, mně se tak zdálo. Ta divá zvědavost, se kterou si mne prohlíželi moji noví soudruhové trestanci, jejich zvýšená přísnost vzhledem k nováčkovi z rodu šlechtického, jenž se neočekávaně objevil v jejich společnosti, přísnost, jež časem přecházela div ne v nenávist – vše to mne tak utýralo, že jsem si sám už přál práce co nejdříve, jen abych honem poznal a zakusil veškeru svou bídu jedním rázem, abych počal žíti týmž životem, jako všichni oni, abych se co nejdříve vpravil do společné koleje se všemi ostatními.
Rozumí se, že jsem tehda nezpozoroval, ba ani nepodezříval mnohé, co jsem měl před samým nosem; mezi okolnostmi nepřátelskými netušil jsem ještě věcí radostných. Ostatně několik přívětivých, laskavých osobností, s nimiž jsem se setkal již za těchto tří dní, dodaly mně prozatím mnoho odvahy. Ze všech nejlaskavějším a nejpřívětivějším byl ke mně Akim Akimyč. Mezi zasmušilými a nenávistnými tvářemi ostatních trestanců nemohlo mně ujiti též několik dobrých a veselých. „Všude jsou lidé zlí, a mezi zlými i dobří," pomyslil jsem si honem pro vlastní útěchu; „kdo ví? snad tito lidé nejsou dokonce v takové míře horší, než ti ostatní, kteří zůstali tam za trestnicí." Myslil jsem si to a sám jsem si kýval hlavou k té myšlénce; ale – můj Bože! – kdybych jen byl věděl tehda, jak pravdivou byla i tato myšlénka!
Byl tu na příklad jistý člověk, jehož jsem teprv po mnoha, mnoha letech poznal úplně; a přece byl se mnou a neustále nedaleko mne skoro po celou dobu mého vězení. Byl to trestanec Sušilov. Jakmile jsem se zmínil nyní o trestancích, kteří nebyli horší než jiní, hned jsem si nevolky vzpomněl na něho. On mně posluhoval. Ostatně měl jsem ještě jiného služebníka. Akim Akimyč odporučil mně hned od samého počátku, v prvních dnech jednoho z trestanců, jménem Osipa, který prý mně bude za třicet kopejek měsíčně vařiti zvláštní stravu, když už se mne tak příčí jídlo komisní, a mám-li prostředky, abych si objednal své zvláštní. Osip byl jeden ze čtyř kuchařů, kteří podle přání trestanců byli komandováni do našich dvou kuchyní, ačkoliv jinak záviselo úplně od jejich vůle, chtí-li přijati nebo odmítnouti tuto volbu; a jestli že ji přijali, mohli se jí třeba hned zítra opět vzdáti. Kuchaři na práci nechodili a povinnost jejich záležela v pečení chleba a vaření ščí. Neříkali jim u nás kuchař, nýbrž kuchařka (v ženském rodě), ale nikoli snad z opovržení, neboť do kuchyně se volil lid rozumný a dle možnosti poctivý – nýbrž jen tak ze žertu a naši kuchaři se proto pranic nemrzeli.
Osipa volili skoro pokaždé a tak byl po několik let skoro bez ustání „kuchařkou". Povinnosti té vzdával se jenom na krátký čas, když se mu již mnoho zastesklo a spolu se v něm vzmohla touha po pašování vodky. Byl to člověk vzácné poctivosti a tichosti, ač se dostal clo trestnice pro podloudnictví. Byl to týž podloudník, týž vysoký, silný chlapík, o kterém jsem se už zmínil; všeho se bál, zejména metly, byl zkroušený, pokorný, ke všem laskavý, s nikým se nikdy nepohádal, ale nebyl s to, aby nepašoval vodku přes všechnu svoji zbabělost; bylť vášnivým podloudníkem. Spolu s ostatními kuchaři měl také zavedený obchod s vodkou, ač ne v takých rozměrech, jako Gazin, protože neměl smělosti, aby vložil do obchodu tak veliký kapitál.
S tímto Osipem žil jsem vždy v míru. Co pak se týče prostředků, aby člověk mohl míti svou zvláštní stravu, k tomu jich nebylo příliš mnoho zapotřebí. Nechybím, řeknu-li, že měsíční výdaje na mou stravu obnášely všeho všudy rubl stříbra, rozumí se kromě chleba, jenž byl komisní, a někdy kromě ščí, měl-li jsem už příliš veliký hlad, neboť se mně ošklivily, což ostatně skoro úplně přestalo později. Obyčejně jsem si kupoval kousek masa, libru na den. V zimě bylo u nás maso po půl kopějce. Pro maso na trh chodil některý z invalidů, z nichž byl v každé kasárně jeden pro udržování pořádku, a kteří sami dobrovolně vzali na sebe povinnost, choditi každodenně na trh kupovat čeho třeba pro trestance, a nebrali za to skoro nijakého platu, leda tak nějakou maličkost. Činili to pro svůj vlastní pokoj, neboť jinak by s trestanci nevydrželi. Takým způsobem přinášeli tabák, cihlový čaj, maso, preclíky a jiné a jiné, vyjma snad jen vodku. Vodky na nich nežádali, ač je časem vodkou uctívali
Osip mně upravoval po několik let stále jedno a totéž, kousek pečeného masa. Jak bylo upečeno, to jest ovšem jiná otázka, ale o to nešlo. Pozoruhodno je to, že jsem s Osipem v prodlení několika let nepromluvil skoro ani dvou slov. Mnohokrát jsem se s ním dával do řeči, ale on jako by nebyl způsobilým k rozmluvě: pousměje se, nebo řekne ano či ne a dost. Bylo až podivno patřiti na toho Herkula s povahou sedmiletého